DMD č. 3. pro 3. 4. 2012. Téma: Kam se poděl hrdina?

Nehmotná idea jménem hrdina nešťastně sedí na knihovně.
Ví, že patří do knížky, ale nedokáže si vzpomenout, do které.
Hledá cestu.
Zkouší to všude.
Zkouší to v pohádkách.
Bleskne se po modrém králičím nebi a Důlek sebere odvahu, aby s ostatními opustil kolonii.
Vydechne obláček vzduchu nad propastí; Suchárek zdvihne ochrnutého bratra do náruče a skočí dolů do tmy.
Proletí kolem rudé komety a zvířátko Čenich se vydá hledat svou kočku.
Nakonec se usadí na rameni cínového vojáčka.
A když se někdo zeptá: ‚Kam se poděl hrdina?' může směle odpovědět:
‚Tady jsem, pane. V srdci maličkých, kteří mě potřebují nejvíc.‘

„Pršelo. Stál jsem po kolena v bahně a krvi,“ začal Luboš.
„A to ses nebál?“ zajímalo Alenu.
„Ne,“ odpověděl hoch.
„Co bylo dál?“ vyptávala se Klára.
„Objevil se tam hnusný velký pavouk. Vrhl se po mně!“ ztišil Luboš dramaticky hlas. Dívky napětím zapomněly dýchat.
„A vy, pane Krátký, jste ho přemohl a zabil,“ ozvalo se za studenty.
„Nevím,“ přiznal Luboš a zrudl. „Pak jsem se probudil.“
„To je nevýhoda podobných snů. Nevíte, zda jste přežil či nikoli. Cestu do sbírek pro pomůcky na hodinu biologie ovšem přežijete určitě. Vezmete kostru,“ oznámil Daniel von Drak právě zrekrutovanému dobrovolníkovi s pobledlou tváří.

Poznámka: Navazuje na Knihovnu.
Nepřečetla ani stránku.
Rozrazil dveře, ve vlasech listí. Na podlaze nechával blátivé stopy.
„Co tady děláš?“ zeptala se nakvašeně.
„Schovávám se,“ zašeptal a zalezl za křeslo, na kterém seděla. Znervózňoval ji. Nechala to být.
„Kam se poděl hrdina?“ zapištěl dívčí hlásek.
„Cože?“ Minerva byla zmatená, na to nebyla zvyklá.
„Sestra hledá prince na bílém koni.“
Minerva se prudce otočila. Její obočí se proměnilo na přísnou linku.
„Nepostrádá pak princ smysl?“
Chlapec pokrčil rameny. Znovu se začetla. Za dveřmi někdo procupital.
„Thomas,“ zašeptal jí u ucha. Trhla sebou.
Napřáhl k ní ruku. Špína, záděrky, otlučené klouby.
Zlehka se jí dotkla.
„Minerva.“

Po dramatickém finále následuje dojemná scéna rodinného setkání.
Mnohá vyznání. Mnohá odhalení. Mnohá vzkříšení.
Jedno oko nezůstává suché.
Vše směřuje k nevyhnutelně dokonalému šťastnému konci.
Bodrý hlas deklamuje: “Padouch nebo hrdina, my jsme...”
A tady se to nečekaně zadrhne.
Hogofogo s napřaženou rukou se zmateně rozhlédne.
“Kde je ten zatracenej Joe?” zavrčí nenaloženě.
Následuje hledání.
“Hej Joe! Nástup!” zaječí nakonec Winifred popuzeně. A vztekle si dupne nožičkou.
“Hned jsem tam drahá,” ozve se omluvně zpoza kulis tlumený hlas.
“Musel jsem se převléct,” vysvětluje Joe po návratu krotce. “Ty vlněné spodky jsou sice za zdejších chladných nocí nedocenitelné, ale strašně koušou...”

Pozn.: Toto drabble je nesoutěžní. Právě jsem se konečně dostala k posledním pár stránkám této úžasné knihy a nemohla jsem odolat. Tuhle scénu jsem oplakala.
Muži v kanceláři admirála Lentona se stále ještě skláněli nad Rankinovými zběžnými náčrty Napoleonova nového vynálezu. Byla to sužující představa, že se jim něco takového událo přímo pod nosem a až do této chvíle si nikdo ničeho podivného nevšiml. Teď se každému z nich svíralo srdce nad pomyšlením, co je asi v nejbližších dnech čeká. Zatím byl vítr ale na jejich straně.
Laurence už jim k tomu své řekl a neměl co dodat. Využil veškerých svých znalostí, aby jim mohl být nápomocen, ale když pozoroval zraněného letce, který zprávu doručil, měl v hlavě jen jedinou otázku.
Kam se poděl Levitas?

Povozný ho doviezol až v noci.
Lukáš búchal na mestskú bránu s listinou v ruke. Nikto neotváral, tak bránu preliezol. Mesto bolo tiché a plné hmly. Kráčal ulicami až na kamenné námestie. Niečo ho zaujalo, symbol oka na vývesnom štíte. Bolo zvláštne povedomé. Vyrušil ho zvuk, hlboké vrčanie, šuchot nôh.
Prízraky. Trasúcou rukou vytasil meč. Kráčali z ulíc a obklúčili ho. Bránil sa, sekal do nich, mŕtvoly sa však čepele neboja. Oslepila ho žiara.
"To ty si ten vyučený bojovník, ktorého nám mali poslať?" opýtal sa muž, ktorého uvidel keď sa prebral z mdlôb. Na jeho kazajke bolo vyšité oko.

„ … váš syn dezertoval. Pokud budete mít nějaké zprávy, jste povinna vše nahlásit c.k. úřadům. Za zločin dezerce ve stavu válečném hrozí trest zastřelením.“
Emilie klesla na židli. Pořád lepší, než kdyby byl mrtvý, opakovala si, ale nějak to nepomáhalo. Lojzíka měla ze všech čtyř nejraději. Když začalo císaři téct do bot, museli narukovat i studenti. Došla jí dopisnice, je na ní v uniformě, moc mu to sluší. Pak měli jít do boje a zmizel.
Za měsíc došla další dopisnice: „Jsem v pořádku, A.“ Emilie cítila ohromnou radost. Věděla, že její Lojzík by se nechal raději zastřelit, než aby někoho zabil.

Pozn.: Fandom utajen, protože drabble obsahuje spoilery.
Nejsem hrdina.
Hrdinové končí na šibenicích.
Nešel jsem tam. Nedokázal bych se mu dívat do očí.
Nejsem hrdina, protože jsem se nedokázal včas rozhodnout mezi milovanou ženou a milovaným uměním. Když jsem se rozhodl skončit, bylo pro Sarah už pozdě.
Nejsem hrdina, a tak jsem se rozhodl, že nechám svému soupeři jeho děsivé tajemství.
Nejsem hrdina, a proto jsem zůstal naživu.
Zbývá mi udělat tečku. Půjdu a zastřelím vraha mého bratra. Jemu se dívat do očí budu. Pak půjdu žít život někoho jiného. Za sebe a za bratra. A postarám se o svou dceru. Na té jediné mi teď záleží.
Fandom: Dokonalý trik

Byl jsi se mnou od začátku. Neplánoval jsi to, vím. Ale stalo se a tys mě provázel na mé cestě, zodpovídal mé otázky a chránil mě. Přála bych si, abys se mnou mohl jít až na konec, i když vím, že to není možné. Někdy během cesty jsme se rozdělili. Na které křižovatce to bylo, není důležité. Život je cesta, která i přes odbočky vede jen dopředu. Nemůžeme se otočit a vrátit, musíme jít dál. I když se někdy cítím ztracená a můj svět je převrácený vzhůru nohama. Pokračovat musím sama. I když to bolí. Už jsem přece dospělá, tati…
Věnováno největšímu z mých hrdinů... Děkuju, za všechno.

Jako jeden z mála Zmijozelů dokázal uniknout.
Přes pečlivý dohled profesora Křiklana se připojil ke svým.
Bojoval.
Byl vlastně udivený, že přežil.
A pak, po chvíli odpočinku si Chlapec, který přežil, přišel pro smrt. A zemřel.
Byla to obrovská úleva vědět, že se rozhodl správně.
Těch druhých mu nebylo líto. Cestu si vybrali sami.
A pak úchvatná cesta až těsně před hrad. Byla by to památka na celý život.
Jenže na konci cesty mrtvý ožil a hada setnul meč.
Pád Pána zla už nevnímal. Nakonec přežil, ale jeho duše zemřela ve chvíli útěku Luciuse Malfoye. Kam se poděl jeho hrdina?