Budeč: Liškomág Evžen

Evžen svlékne propálené špinavé tričko. 
Xénie prohlíží zraněnou paži: „Budu to muset přeléčit.“ Místo čarování se však přitiskne k jeho zádům, opře si tvář o zdravé rameno. Dojatě vzdychne: „Strašně to uteklo. Napadlo by tě, že budeme tak brzy chystat svatbu?“
Evžen zamyšleně pokývá hlavou: „Vyrostl.“

Sylvie postaví na noční stolek hrnek čerstvého čaje a zatřese chrápajícím manželem: „Tomáši, vzbuď se. Už jsi vzhůru? Nebudeš věřit tomu, co ti teď povím.“

Slávka a Drahoš nemají potřebu cokoliv říkat. Přemoženi únavou usínají ve vděčném láskyplném objetí.
Noční obloha bledne v chladném svítání. 
Nad nejstarší školou magie se pozvolna rodí nový den. 

Uslzená Sylvie hladí Slávčiny poničené vlasy, zděšeně poslouchá Drahošovo vyprávění.
Slávka se snaží o povzbudivý úsměv: „Je to za námi. Abych nezapomněla…“ Zachrastí ranečkem svázaným z šátku. Je plný těžkých valounků. „Sbalila jsem vydlakovo zlato. Rozdáš ho těm okradeným?“
Sylvie přisvědčí.
„Vracíme se do Budče, už jsme tam měli být. Ale nejdřív vám musíme s Drahošem něco oznámit.“
Drahoš dívku obejme: „Chceme se co nejdřív vzít.“
„Cože? Ale to přece… Děti… Tak rychle?“ Zaskočená Sylvie se obrátí na Vulpesovy: „Copak vy nic neřeknete?“
Xénie se jen tiše usmívá.
„Prošli spolu ohněm a nerozdělilo je to,“ promluví Evžen. „Myslím, že můžou.“

Sylvie posté drhne stolky, až se z povrchu loupe bílý lak. Leští vyklizenou vitrínu. V odrazu skla pozoruje vlastní vyděšené oči. Když jsi nervózní, zaměstnej se, přijdeš na jiné myšlenky. Tak ji vždycky nabádala matka, jenže rada proti ochromujícímu mrazení nezabírá.
Venku se něco děje. Na obzoru se mihotá podivná oranžová záře. Hoří? Slyší sirény. 
Proč se Slávka nevrací? Má tam jít? A co když mezitím přijde, bude potřebovat mámu a najde jen prázdno a tmu?
Zavolat manželovi? Třikrát uchopí a odloží telefon. Proč ho plašit? Není čaroděj, nepomůže, neporadí. 
Zabušení na dveře.
Sylvie poskočí leknutím. 
"Mami!"
Rozvzlyká se úlevou.
 

Za zády strašlivá výheň, pod nohama hloubka.
„Za ním!“ 
Xénie se plavně snese, Evžen se překulí na rozbahněné zemi.
Vydlak prchá do noci, dvojníci se rozbíhají všemi směry. 
Kouzelné zrcátko hází stříbrné odlesky.  Zpoza rohu vyrazí zlatá pěst, zrcátko je na padrť, dvojník se rozprskne, Xénie v obklíčení sesílá kletby nazdařbůh.
Jeden číhal na střeše garáže, skočí Evženovi na záda, sevře jak žhavé kleště. Lišák padá, promění se, hryže a drápe, dusí se přívalem jeho krve.
Xénie se zoufale snaží protivníka zasáhnout.
A náhle… boj utichne.
Dvojníci se rozpadnou na prach.
Nad mrtvým vydlakem stojí Drahoš ještě otřesený vlastním kouzlem.

Slávka pečlivě sbírá rozkutálené prsteny a řetězy a mění je na beztvaré valounky.
Drahoš se od ní nehne na krok. Ostřížím zrakem probodává tmu, sebetišší zvuk vnímá jak výstřel z děla. Dneska o ni málem přišel! Nebýt jeho, neocitla by se v té bitce! Nikdy už nedopustí, aby ji cokoliv ohrozilo.
Jeho mysl však stále zalétá k rodičům. Měl by být s nimi. Ví, co vydlakové dokážou. Pořád má před očima ty strašlivé plameny. Tátovy popáleniny. Mámino vyčerpání. Otřese se hrůzou při představě, že by mohli v boji podlehnout.
„Asi je to všechno,“ šeptne Slávka.
Drahoš už nemá stání: „Poběž!"

Náhlé ticho vyplňuje jen praskání hořícího dřeva. 
První záchvěvy úzkosti dusí jako čpící dým. Popálená kůže se trhá v palčivých záškubech. Oheň všude okolo svírá jak smrtící klec.
„Nahoru?“ drkotá Xénie zuby.
Evženova zpanikařená mysl velí prchat, ale tělo už se drápe po zbytcích schodiště. 
Xénie se vynese po vlně horkého vzduchu, pomáhá mu shora.
Proti prázdnému oknu se rýsuje vydlakova postava, začíná bobtnat a pučet, hlavy, ruce, nová těla vyplňují místnost.
Liškomágové zaútočí v dokonalé souhře.
Dvojníci zmateně pobíhají, padají, snaží se uniknout. 
Vydlak je bez zlatých řetězů už nedokáže ovládat.
Vyskočí oknem ven.
Dům stojí v jednom plameni.

Vydlakové se řinou ze schodů jak rozzuřené vosy. 
Zasrší modré blesky, vystřelí žhavé plameny, rozstřikují se hrsti ohně, Evžen se na hraně smrti proplétá mezi zášlehy, drtí zlaté kroužky v závějích popela, Xénie poletuje v pekelné výhni, svou ledovou kosou rozsévá zkázu.
Vtom se zrcátko v její zakrvácené dlani oslnivě rozzáří.
„To je on!“ vykřikne Xénie, lapí nepřítele do stříbrného terče.
Evženova smrtící kletba předežene její hlas.
Zasáhne však jen dvojníka. 
Vydlak ho v posledním zlomku vteřiny postrčil před sebe a sám se žene zpátky nahoru.
Dřevěné schodiště vzplane prudkým ohněm, vzápětí se s praskotem zřítí.
Zbylí nepřátelé bezhlavě prchají.

Xénie třímá zrcátko upravené odhalovacím lektvarem jako štít. 
„Prohledáme dům?“ zašeptá.
Evžen nejprve přisvědčí, pak se ale dotkne stěny a hlavou bleskne jiný nápad. 
Proplete prsty runovým vzorem na tapetách, jemně ohmatává strukturu iluzivního kouzla, zkusmo zamíchá magickými znaky a prostor jako by se rozmazal, zvětralé zdi starého domu zakrývá jen pomačkaná kulisa.
Xénie zatají dech.
Evžen si zlehka a pokradmu podmaňuje cizí kouzlo, vytrhává kotvy z kořenů, rozvazuje rafinované smyčky, až konečně se zlomyslným úšklebkem zaútočí plnou silou. Celá magická vestavba se zřítí, stejně jako vydlakovi dvojníci se změní v závěje popela.
Zlaté tretky nezmizí. Lámou se a praskají.

Opuštěná vilka na předměstí se halí do pochmurného ticha. Bledý měsíc odhaluje vyvrácený plot, oprýskanou omítku. Nedbale zatlučenými okny neproniká ani paprsek světla. Zdánlivě nic nevypovídá o tom, že tady by měl mít vyděrač lačný po zlatu svůj hlavní stan.
Dům mlčí, avšak předivo odpuzovacích kouzel drnčí jak železná mříž. 
Obratné prsty rozplétají magické sítě, lehké nohy přeskakují nástrahy, mocné čáry prolomí dveře.
Před ohromenými zraky se rozprostře přijímací hala vystlaná vysokým kobercem, drahocenný nábytek z vzácných dřev voní voskem, a všecko, všecičko od křišťálových lustrů přes těžké závěsy až po vázy a hedvábné polštáře na křeslech je protkané zlatem.

Po náměstí bloumá jeden osamělý vydlak. Prohrabává se v popelu, dokud ho nesmázne Drahošova kletba.
Evžen se oklepal. Zranění ještě není tak dobře zahojené, jak by si Xénie přála, ale čas tlačí. „Nenechává stopy, ale díky nestopám najdu, kde má skrýš. Myslí si, že mě zabil, menší překvapení v záloze nebude na škodu. Slávko, posbírej zatím ty šperky a znič je, než přijde další.“ 
„Zůstanu se Slávkou,“ oznámí Drahoš stroze.
„Jistě. Máš to zrcadlo?“ obrátí se Evžen na Xénii.
Xénie přikývne. Váhá: následovat ho nebo chránit děti?
Evžen v liščí podobě zmizí jako blesk.
Xénie se rozhodne. Vyrazí za ním.