Bratři Lví srdce

Probuzení. Oči zaostří na prázdnou místnost i zapomenutý článek z novin.
Usnutí. Sladká mdloba, osvobození od strachu i čekání.
Probuzení. Venku je den, kašel tíží na plicích.
Usnutí. Kašel dusí tak či tak, ale ve spánku neotravuje tolik.
Probuzení. Kašel tíží, ale samota snad ještě víc.
Usnutí. Prchavý sen, snad záblesk Nangijaly.
Probuzení. Myšlenky se toulají, lidi se zdráhají přijít.
Usnutí. Hlasy lidí se smísí, nikoho neruší.
Probuzení. Dušné, upocené bytí, únavou zavřená víčka skrývají teskné oči.
Suchárek neví, jak moc anebo málo dalších usnutí a probuzení ještě přijde. Ale jedno usnutí musí být poslední, a pak zase uvidí Jonatána.

Když Suchárek zaslechl maminku říkat, že brzo umře, začal se bát. Že už nikdy neuvidí svou postel ani ulici pod oknem a bude mu už napořád zima, protože mrtví jsou zahrabaní ve sudené hlíně.
Nechtěl to prozradit Jonatánovi, aby se taky nebál, ale pak to nevydržel. A Jonatán se usmál, jak on to uměl, a řekl, že nebude pod zemí, ale v Nangijale, krásné zemi, kde bude celé dny jezdit na koni.
Ptal se, jestli tam rostou kytky, protože kytky měl vždycky rád, ale ve váze hned zvadly. A Jonatán se zase usmál a řekl, že mu přece nezkazí překvapení.