Daleká cesta za domovem

Rulík z velké nory vycházel nerad. Jeho instinkty kvílely hrůzou, jen co měl od nory odhopkat pár kroků. Pravda, venku nečíhali elil. Pach lišky či lasičky by snad ani nepoznal. Kolem kolonie hrozilo jiné nebezpečí, nevyzpytatelnější a krutější; o tom ale nikdo nemuvil.
Živil se ponejvíce fleranem, co nanosili jiní. Aby předešel výtkám, že sám nic nenosí, začal z kamínků vytvářet obrysy; která jiná kolonie má králíka, co tohle dovede?
Kdyby měl ale ztvárnit to, co mu bez ustání leží v mysli, nevytvářel by obrysy El-Hrérána. Maloval by strop z kostí a smrtící smyčky, stahující se oka z lesklého drátu.

Rulíkovy obrysy byly nejdříve uznávané. Jenže pak přišli jiní králíci. Odvážnější, mladší, talentovanější. Králíci, kteří už nevytvářeli podobizny El-hrérana. Jejich výtvory byly neuchopitelnější, mnohovýznamové. Rulík to nechápal. Neměl by být obrys především obrysem? Jak na něj mohli tak rychle zapomenout? A na El-hrérana?
Byla zima, ale Rulík měl přesto dost fleranu. Zelené listy i kořínky různého druhu včetně voňavé oblíbené mrkve. Jenže ho to netěšilo. Co je bez svého umění? Zvlášť když ví, že jednoho dne kovová smyčka obejme i jeho tělo.
Králík si ale zvykne na všechno - i na mrkev v zimě. A na cenu, kterou za ni platí.

Za časů, kdy byl svět ještě mladý, přišla zima, jakou nikdo nepamatoval. V králičí kolonii řádil hlad. El-hrerán smutně obcházel zasněženou zelinářskou zahradu. Loňskou úrodu zelinář schovával ve sklepě po zámkem.
El-hrerán se protáhl do stodoly a uviděl proutěnou košatinu, kterou se vozilo zboží na trh. Hlavou mu bleskl nápad; za okamžik se ozývalo tiché hryzání.
Za rozbřesku čekal El-hrerán s kapitánem Ously u cesty. Košatina přejela přes hrbol, na zmrzlou zem dopadly tři mrkve.
“Proč jsi nevyhryzal větší díru, princi?” zeptal se kapitán.
“Protože krást se musí moudře. Pokud si zelinář ničeho nevšimne, máme zajištěné jídlo na celou zimu.”

Králíčata si poposedala okolo Pampelišky, dožadujíc se dalšího příběhu o El-Hréranovi.
„Frix stvořil svět a El-Hréran byl jeho princ králíků. Tenkrát všechna zvířata jedla trávu a lišky se přátelily s králíky...“
Do vyprávění mu vstoupil mladý Jasmínek: „To už jsme přece slyšeli.“
To Pampelišku zarazilo. Vždyť příběhy o El-Hreránovi se mohou vyprávět pořád dokola a nikdy neopadne jejich kouzlo!
„Já chci slyšet, jak jeli králíci v hrududu!“ ozvalo se další mládě.
„Jo! Pojďme si hrát na hrududu!“
Děti odhupkaly pryč. A Pampeliška si jen naštvaně bručel pod vousy. To za jeho mládí nebývalo! Tahle dnešní drobotina, to bude jeho smrt!

Samci nory nehloubili; domov potřebovala mláďata a bylo věcí ramlic, aby se o hrabání postaraly. Jenže Ostružník měl pravdu a jejich zkušenosti z dlouhého putování ji potvrzovaly. Jestliže nezmění své zvyky, nepřežijí.
Překonávali únavu, bojovali s přirozeným instinktem, který jim velel utéci od nezvyklé dřiny, snášeli bolest ve svalech a v tlapkách.
Vyčerpaní králíci ani nevěřili, že namáhavé hrabání někdy skončí.
Ale touha po domově, skrytém pod zemí, udávala znaveným srdcím rytmus naděje. Než se slunce ponořilo do bukového lesa, stal se jejich sen skutečností.
Poslední hrábnutí, poslední kopnutí, a Plástev, pýcha a útočiště králíků z Kamenitého vrchu, byla hotova.