Vtipy

Lord Ashley Withleby, známý lovec šelem, pořádá při každém ze svých návratů z divočiny mezi civilizované lidi velkolepý večírek.
Zrovna nyní je party v plném proudu, společnost se bujaře baví, alkohol teče proudem a samozřejmě dojde i na lovecké historky.
Jeden z hostů, starousedlík a spíše domácký typ, který osobně nikdy dobrodružství nezažil, ale o to radši o něm poslouchá vyprávění, se zeptá:
„Lorde Ashley, tuhle to psali v novinách, je to pravda, že žádná šelma neublíží tomu, kdo drží zapálenou pochodeň?"
Lord se zamyslí.
„Je to pravda, ovšem někdy záleží i na tom, jakou rychlostí s tou pochodní utíká."

Na rohu ulice postávají ve velkém hloučku lehké děvy, strategicky rozestavěné kolem silnice.
Jde okolo nich babka a ptá se jich: „Děvčata, vás tady teda je, co tady děláte?"
Děvy nechtějí zacházet do podrobností, babka vypadá puritánsky, tak odpoví:
„Na svůj denní chléb si vyděláváme, babičko.“
Babka je trochu nahluchlá, takže pochytí jenom část věty.
„Jo na chleba tu čekáte! Tak to já počkám s váma,” rozhodne se stařenka a čeká.
Za chvíli jde okolo policajt, při pohledu na babku se zhrozí a říká: „Vy taky, babičko?”
„Jo, jo,” odpoví stařenka. „Já ho nechám ztvrdnout a pak ho jenom žužlám…”

Dežo je na parašutistickém výcviku a před výskokem se ptá poručíka:
„Pane poručík, a co mám dělat?”
„Zatáhni za tuhle šňůrku, otevře se ti padák.”
„A když se neotevře?”
„Tak zatáhni za tu druhou a otevře se ti záložák.”
„A když se neotevře ani ten?”
„Tak roztáhni ruce, mávej s nima a křič: Já jsem pták Fénix!”
Dežo vyskočí, zatáhne za šňůrku a nic. Zatáhne za druhou a zase nic.
Poručík s hrůzou odvrátí zrak, sedne si k pilotovi a letí směrem k hangáru.
Najednou se vedle kabiny objeví Dežo, mává rukama a křičí:
„Pane poručík, jaký to jsem pták?”

Přijde smrtka do nemocnice a obchází pacienty.
Na Léčebně dlouhodobě nemocných říká jednotlivým pacientům:
„Neboj, ty tu budeš ještě rok, ty tejden, tobě zbejvaj dva měsíce…”
Jeden stařeček, kterej má na kahánku, strašně nechce umřít, a tak uteče na dětské oddělení, kde si zabere největší postýlku a lehne si mezi děti.
I tam smrtka asi za dvě hodiny dorazí, zase obchází celé oddělení a ukazuje na jednotlivé pacienty: „Ty máš ještě padesát let, pro tebe si přijdu za sedmdesát… a copa ty tady děláš?”
A dědeček zpod peřinky: „Pinkám, pinkám.”
„Tak pinkej, pinkej, já zejtla pídu a pudeme pápá, jo!”

Barunka, babička a paní kněžna spolu cestují v kočáru.
Jedou hustým a temným lesem, když v tom je zastaví loupežníci.
Je to spolek raubířů, cháska nadržená, chtíč jim kouká z očí.
Osm jich obestoupí kočár a ženám je zcela jasné, že není úniku.
Hlavní loupežník s tasenou bambitkou přistoupí ke kočáru a nařídí:
„Okamžitě všichni vystoupit ven!“
Babička se zeptá: „I paní kněžna?“
Loupežník odpoví: „Když všichni, tak všichni… a svlíknout donaha!“
Paní kněžna se zeptá: „I Barunka?“
Loupežník odpoví: „Když všichni, tak všichni… a teď vás znásilníme!“
Barunka se zeptá: „I babičku?“
Babička zařve vehementně: „Když všichni, tak všichni!“

Pán středního věku s malým chlapcem vstoupili do holičství.
„Dobrý den, prosím nejdřív ostříhejte mě, pak jeho, musím ještě někam zaskočit, tak to v mezidobí vyřídím, pak přijdu a zaplatím,” řekl muž a sedl si do křesla.
Holička ostříhala nejprve pána, a když odešel, tak i hocha. Čekali na otce půl hodiny, hodinu - klukovi zatím půjčili časopisy, pak ho střídavě bavily všechny holičky - ale muž se stále nevracel.
„Kam šel vlastně tvůj otec?” zeptala se holička při zavíračce.
„Můj otec?” divil se klučina. „Já toho pána vůbec neznám. Zastavil mě na ulici a ptal se, jestli se nechci dát ostříhat.”

Potápěč se kochá podvodním světem asi šest metrů pod hladinou.
Najednou ve stejné hloubce vidí nějakého kolegu.
Ten kupodivu nemá žádný dýchací přístroj.
Potápěč sestoupí o další dva metry a druhý ho po chvilce následuje.
Sestoupí ještě hlouběji, ale po pár minutách je druhý zase vedle něho.
Potápěči to nejde na rozum, tak na něj gestikuluje, jako jak to děláš?
Druhý se strašně snaží něco huhlat a vypouští bubliny, ale rozumět mu není.
Tak potápěč vyndá tabulku na psaní pod vodou se speciální křídou a napíše:
"Jak to děláš bez přístroje???"
Druhý mu vytrhne tabulku a napíše: "Já se topím!"

Blondýnka si přečetla článek módního experta, že jsou in boty z krokodýlí kůže. Když zjistila jejich astronomickou cenu, snažila se to usmlouvat, ale obchodníci byli neústupní, až jí jeden řekl:
„Podívejte, když je tak hrozně chcete, obstarejte si je sama!”
O dva dny později vidí obchodník blondýnku, jak stojí po pás ve vodě jezera a v ruce drží brokovnici. Všude na břehu se povalují mrtví krokodýli, je jich tam snad dvacet.
Blondýnka najednou vystřelí a brzy už z vody vytahuje dalšího krokodýla. Položí ho do písku, pečlivě si ho prohlédne a nešťastně zvolá:
„To snad není možné, zase nemá boty!”

Jel takhle chlapík autem z práce domů a těsně před cílem najednou uviděl záblesk kamery.
Hned pochopil, že to byl radar měření rychlosti nastavený na změření každého auta, které projede.
Protože si byl víceméně jistý, že rychlost nepřekročil, rozhodnul se, že si z měřičů rychlosti udělá legraci, tak udělal kolečko kolem bloku a projel kolem kamery ještě pomaleji.
Zábava se mu strašně zalíbila, proto projel okolo kamery ještě třikrát rychlostí želvy a k tomu se pokaždé jinak vtipně zašklebil do kamery, která ho při každém průjezdu fotila.
Za dva týdny dostal doporučený dopis s pěti pokutami za nezapnutý bezpečnostní pás.

Obžalovaného vede eskorta strážných k soudu.
Otec obžalovaného ještě rychle běží za advokátem svého syna a říká:
„Dělejte cokoli, jakkoli, dám vám sto tisíc, když to uhrajete na dva roky.“
Dveře do soudní síně se zavřou, a jednání trvá hodinu, dvě hodiny…
Pak se na chodbu vypotácí advokát obžalovaného, zpocený a úplně vyčerpaný.
„Tak si jdu pro těch sto tisíc, je to zařízeno, dostal dva roky.“
Otec obžalovaného mu podává peníze.
„Jsem vám tak strašně vděčný, že jste to zvládl. Tady je těch sto tisíc. A není to málo?”
„Skoro je, bylo to hrozně těžké – oni ho totiž chtěli osvobodit!”