DMD č. 4. pro 4. 4. 2012. Téma: ...a taková to byla láska!

(cca rok 2030)
Cyrene si namotala na prst jeden z Aidenových dlouhých zrzavých vlasů a s úsměvem na tváři se k němu přitulila. Vypadal tak nevinně, když spal. Tak bezbranně. Pro jinou ho byla skoro škoda.
Věděla, že ji bude Riza nenávidět, ale už jen ta představa jejího výrazu, až se dozví, co Cyra udělala, stála za všechny budoucí potíže.
Přejela prsty po mladíkových spáncích a znovu se usmála, zatímco s příjemným pocitem zadostiučinění vymazávala z jeho paměti jednu vzpomínku na tmavovlasou nephilimku za druhou. Ať už ji miloval jakkoliv vroucně, bude moct holka být ráda, že si bude pamatovat alespoň její jméno.

Tesně předchází Někdy hrdina nestačí... Ehm. Počítá se láska k "věci"?
----
Poznal ji ještě dřív, než stačila nad hlavou zamávat bílým kapesníkem. Za ty dva roky se příliš nezměnila. Ve tváři měla stejně uštvaný výraz jako ty poslední týdny, než byla donucena Skřivánka opustit. Ale v očích neměla jen únavu. Zrcadlila se v nich i nejistota a rozpolcenost. Netušil, čím za své rozhodnutí zaplatila. Netušil, kam až musela zajít. Ani nemohl. Pro něj byla služba samozřejmostí. Ale jedno věděl jistě. Stále o něm pochybovala. A pokud se rozhodla je varovat, neudělala to z posledních střípků loajality. Ani ze starého přátelství. Udělala to kvůli Skřivánkovi. To pro něj se nakonec rozhodla zradit.

Moře Cedrikovi šeptalo, co pamatoval. Ukolébávalo ho ke spánku, probouzelo do nového dne.
Miloval ho. Ten neustále měnící se pohled - šedé masy vod za deštivého dne, paprsky slunce tančící na vlnách, když vysvitne slunce, plochu hladkou jako zrcadlo za bezvětří.
Jeho hlas.
Vodní tříšť na tváři, slanou, mokrou, studenou.
Procházky po břehu, jeho malá ručka v otcově, sbírání mušliček.
Pohled na větší děti, dovádějící ve vodě.
Kdy budu moct já?
Už nechtěl čekat, do moře se prakticky vřítil.
Bylo hluboké.
Nikdo mu neřekl, že lidé nemůžou dýchat pod vodou.
Vytáhli ho včas.
Strachu z vody se ale nikdy úplně nezbavil.

„Žiaden elf mi nebude hovoriť, kedy a ako mám zúfať!“ rozčuľoval sa Gimli.
„A čo tak priateľ, ktorý si robí o teba starosti?“ usmial sa Legolas.
„Ale tak áno, to by šlo...“ súhlasil Gimli. „Boli sme pre seba stvorení, chápeš?“
„Chápem. Je to celkom pochopiteľné.“
„Bol som s ňou dlhý čas a teraz...“
„Nehovor, že ju nechceš vymeniť.“
„Je povoľnejšia, prispôsobivejšia... lepšie sa drží v ruke a hlavne... je schopná vykonať všetky moje perverzné chúťky...“
„Tak potom vážne neviem, prečo váhaš...“
„Sekera je len jedna...“ zamrmlal Gimli, keď naštartoval motorovú pílu značky Husqvarna. „A teraz! Nech vyhrá ten najlepší... trpaslík!“

Varování: pozor, het!
Elizabeth si stále vybavovala, jak na ní ulpěla Thomasova vůně, když ji poprvé objal. Zamilovala se, ačkoliv tušila, že zamilovat se do ženatého by se nemělo. Ještě ji v břiše lechtali pomyslní motýli, když si vybavila společné vášnivé chvilky. A ano, stále necítila vinu za radost z toho, že jeho žena zemřela. Hned poté si dvůr šuškal o sňatku. Královská rada ho zakázala. Snažil se ho vynutit, před celou radou přísahal, že ho Elizabeth miluje.
Nikdo netušil, že zákaz sňatku byl na její přání.
Snad proto všichni s úžasem hleděli, s jak chladným pohledem přihlížela jeho popravě.
Dokonalá, panenská královna.