DMD č. 4. pro 4. 4. 2012. Téma: ...a taková to byla láska!

Miniluv, 101
A good man, a thoughtcrimer and a rat.
The thoughtcrimeful man is oldthinker.
The ungood man is in luv with his sexcrimeful girl.
The rat is big and hungry.
The good man speak: „Two plus two is…“
The ungood man speak: „Four!“
The rat is plushungry.
The good man speak: „Two plus two is…“
The ungood man speak: „Four!“
The rat is doubleplushungry.
The rat. The rat. The rat. The rat. The rat.
The ungood man speak: „Five.“
It is not enough.
The ungood man speak: „Use Julia! Use Julia!“
He is good man. He luv Big Brother.
pozn.: omlouvám se všem angličtinářům. Snažila jsem se to dotlačit v newspeaku co to šlo. Takže všechny moje chyby berte jako newspeakovou gramatiku, prosím.
pozn 2.: omlouvám se tedy i neangličtinářům. Přečtěte si 1984 včetně autorových dodatků. Přeložit tohle do češtiny fakt nezvládnu.

Autorská poznámka: Je to hlúposť, ale aj to niekedy treba.
„Ale ja ho potrebujem. Musím ho mať. Ja ho milujem.”
„Bohužiaľ, je to v rozpore s nariadením číslo štyristodvadsať vydaným komisiou.”
„Ale prečo? Prečo?”
„Veď už sme vám to vysvetlili. Ich výroba bola zakázaná, pretože obsah reagoval so stenami plechovky za vzniku karcinogénnych látok. Hádam ste nechceli dostať rakovinu.”
„Ale ja ho potrebujem mať vždy pri sebe a potrebujem, aby vydržal celú plavbu.”
„Tak si ho pestujte v kvetináči.”
„To nestačí. A okrem toho, viete, koľko to spotrebuje vody. Na mori jej nikdy nie je dosť.”
„Je mi ľúto, pán Pepek, ale špenátové konzervy proste nie sú a ani nebudú.”

I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály,
co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály;
neb můj též krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
(KHM)
Poutníkovi vířily hlavou myšlenky, načež se pomalu se slily v jedinou, stále však nepolapitelnou. Podruhé po devíti letech se odvážil vrátit se. Poprvé však ve dne. Spatřil krajinu – pole, les, hrad i jezero – téměř nezměněnou. Poprvé přišel jindy než v zimě. Dýchal vzduch stále naplněn vůní borovic a vřesu. Připadalo mu, jako by se ještě vůbec nic nestalo, jako by měl každou chvíli potkat vylekaného Viléma. Kráčel dál. Valdemar jako by na něj čekal. Nemluvili spolu dlouho, nebylo třeba. K večeru Valdemar odešel; naposledy se ohlédl. Příroda se tišila. Když zafoukal vítr, jen holá lebka zarachotila zuby. Slzy slyšet nebylo.
Poznámka: Stále v kontextu mé ff na Máj, kterou ještě nikdo nečetl. :) Edit: Už je k dispozici.

Vrhne se jako blesk na toho stříbrného. Potom hned zaútočí na červeného, dřív než uletí. Pak zvítězí i nad zlatým.
Nakonec, až široko daleko zbyde sám, začne stoupat. Bude to těžké, vzdušný souboj se nevyhrává snadno. Ale on se bude namáhat dál, až tam úplně vysoko uvidí stříbrně modrou nádheru svojí vyvolené. Ještě jí bude muset dokázat, že si ji opravdu zaslouží. Vrhne se k ní, ale ona mu unikne, znovu ji dostihne…
Nejkrásnější!
Konec snění... Unaveně otevřel oči. Je jeden z posledních. Z těch, co se vylíhli zdeformovaní, ztracení, neschopní.
Draci, co nelétají.
Aspoň to žrádlo kdyby už donesli.

Sherlock by to nikdy nepřiznal nahlas, ale pozorovat Johna na hřbitově mu přinášelo jakési zvláštní uspokojení. Často sledoval důvěrně známou postavu nad svým hrobem a představoval si, jak by jeho doktor reagoval, kdyby to zjistil.
Jednoho dne uviděl Johna mluvit k náhrobnímu kamenu. Neodolal a přišel blíž. To, co uslyšel, byla poslední kapka do poháru, jehož existenci si dosud neuvědomoval.
„Johne.“
Oslovený klopýtl, otočil se, zamrkal a zůstal zírat.
„Jsem zpátky,“ řekl detektiv a rozpřáhl paže.
Chvíli se nic nedělo. Pak se John na Sherlocka vrhl a začal ho tlouct hlava nehlava.
„Ty idiote!“
Moriarty za stromem zakroutil obvázanou hlavou.

„Ty, Jime, je všechno v pořádku?“ zeptal se McCoy a nalil svému kapitánovi skleničku whiskey.
„Hm? Samozřejmě,“ odpověděl. Doktor se zatvářil přísně.
„To neznělo přesvědčivě, nemusíš se snažit něco předstírat. Sem na ošetřovnu se už taky leccos doneslo. Slyšel jsem, že jste se se Spockem dali dohromady,“ řekl McCoy. Kirkovi zaskočilo a nebýt to opravdu vynikající pálenka, neubránil by se vyprsknutí.
„Kostro, zbláznil ses?!“ nemohl věřit svým uším. Spock byl samozřejmě jeho blízký přítel, ale rozhodně ne tak blízký. Kdo mohl něco takového rozšířit?
Slečna Chaplová si naposledy ověřila, že jí nevěnují pozornost, a odeslala na svůj blog další povídku.

„Matěji? Jsi tam?“
Společnost za dveřmi začala být poněkud nervózní.
„Co tam dělá?“ vyzvídala Mája.
„Brečí.“
„Cože? Jak dlouho?“
„Asi dva dny.“
„Dva dny? Co jste mu udělali?“
Kanibal se ošil „Já…“
Z pokoje se vyřítilo ubrečené individuum. „Ale když on ji měl tak ráááád,“ vykřiklo, a s prásknutím dveří zase zmizelo.
„Já zapomněl, co se stane, když mu povolím Kate a Lea.“
„Ty… aaaaa já nemám slov. Pustit amorovi Titanic je jako vzít vegetariána na jatka. Teď můžeme udělat jen jedinou věc.“
„A je to nutné?“
„Ano.“
Kanibal si povzdechl. „Jděte pro zmrzlinu. High school musical maraton právě začíná.“

Bylo nebylo, jeden pyšný princ, čarodějnici urazil a ta na jeho hlavu kletbu seslala.
„Kvák!“
„Nezkoušej to!“
„Kvák!“
„Teď jsi žabák, ne princ.“
„Kvák! Kvák!“
„Víš, že to nejde.“
„Kvák!“
„Nejde to.“
„Kvák.“
„Nezlob se.“
„Kvák.“
„Vážně mě to mrzí.“
„Kvák. Kvák.“
„Mám tě ráda, Jindřichu, ale musíš mě pochopit.“
*
„Ta kletba nemohla přijít v nejnevhodnější chvíli.“
„Takoví krásní spolu byli.“
„Z Vašeho Jindřicha by byl dobrý král.“
„Z Vaší dcery zase krásná královna.“
„A měli se tak rádi.“
„Baže, to měli.“
„A teď nic z toho nebude.“
„No, co se dá dělat, můj příteli. Princezna si žabáka vzít nemůže."

Z hloubi domu se ozvala rána, vzápětí následoval křik. Vysoký ženský hlas se mísil s hlubším mužským protějškem. Slova se rozeznat nedala.
Promnul jsem si bok, vždycky, když měl přijít déšť, staré zranění mě bolelo.
Jekot se změnil v pláč, ale i tak nabyl na síle a mezi vzlyky se daly rozeznat výhružky o odchodu k mamince. Zabručení doprovodilo bouchnutí pěstí do stolu a prásknutí dveří.
Stařičký kněz, který se hřál v lenošce u krbu, si povzdechl: „Někdy si říkám, že jsem měl tenkrát mlčet. Možná by v té kryptě zůstali ležet oba, jenže co je tohle za život, Merkucio?“

Jack seděl v kapitánském křesle a procházel si staré záznamy Agentury. Je to tak dávno a teprve za několik let se to stane. Mezi prsty obracel fotografii kapitána Jacka Harknesse a pod zachmuřeným obočím mu začaly vlhnout oči. Bylo toho tehdy tolik co říct a tak málo času. Vzpomněl si na jeho hlas. Byl tak sebejistý a křehký. Tak nesmělý a ostýchavý. Jack vstal, rukama se ujal svého imaginárního, snového partnera a do taktu motorů začal po palubě tančit. Krok, sun, krok. Jack a Jack. Taková to byla láska. Nejkrásnější zůstane, protože dokonalá mohla být. Navždy spolu, jenom každý jindy.