Velká Tamír

Když se Arkoniel schovával v tvrzi před kouzelníkem Nirynem a jeho Ohaři, rozrostl se počet lidí, kteří tady bydleli, i o kouzelníky, kterým Iya důvěřovala, a kterým na znamení toho dala oblázek, kterým se měli prokázat.
Větší počet lidí s sebou přinášel i nutnost obstarat více jídla a mít více postelí.
Po nějakém čase se Tobin vrátil spolu s králem, aby oslavili jeho narozeniny lovem v lesích a byl překvapen, co všechno se tady změnilo. Kouzelníci se stihli na pár dnů ukrýt v lesích, ale kde se vzala ta pumpa, to mu kuchařka musela potají vysvětlit tím, že tvrz opravují.

„Jak mi to mohl Tobin udělat,“ rozčiloval se Korin nahlas před zbytkem svých družiníků a čarodějem Nirynem.
„To je určitě jen nějaký podlý trik, jak získat trůn,“ přiživil Niryn svou snahu rozčílit Korina a oslabit vliv jeho bratrance.
„Takový Tobin není, tohle by neudělal,“ zastal se nepřítomného družiníka Nikides.
„Všichni hovoří o tom, že se Tobin změnil na ženskou a teď si dělá nárok na trůn jako právoplatná dědička, kdo to kdy viděl,“ přidal se do debaty Mago.
„Dejte na presumpci viny, můj králi,“ hřměl Niryn. „Pokud si dělá nárok na trůn, je jedno, zda je to muž nebo žena.“

Když Tobin nastoupil do královské družiny, stal se jeho panošem Ki. Jeho poručník mu sice přidělil vhodnějšího kandidáta, ale Tobin odmítl, a dokud král nerozhodne, mohlo to tak zůstat. Přeci jenom byl Ki pasován na panoše jeho otcem.
Ale protože neměl Ki vhodný původ, byl vhodným terčem pro různé ústrky ze strany ostatních. Hlavně Alben a Mago se snažili ho ponížit, kde mohli. Nemohl jim to vrátit, protože nemohl ohrozit čest svého pána.
A tak se nechal urážet do přizdisráčů, rytíře z Nemanic a syna zloděje koní. Když ho obvinili, že s Tobinem spí spolu, vybuchl a bez uvažování praštil.

V Tobinových představách byl strýc spojen s hrozbou. Matka se ho bála a v temnějších náladách ho proklínala a otce zase neustále posílal někam bojovat.
Když nastoupil do družiny prince Korina, asi rok byl šťastný – strýc někde bojoval. Ale pak se měl vrátit a jeho obstoupil strach. Co když měla matka pravdu a nebyl to ten hodný strýček, jak se prezentoval.
Zpočátku se mu zdálo, že se ostatní mýlili, ale po pár dnech uviděl v jeho očích šílenství. Když dal potom rozkaz popravit nevinné lidi a zbičovat své rádce za nepříjemnou pravdu, Tobin si přál, aby strýce už více neviděl.

Jindy poklidné město toho dne pořádně hučelo. Atmosféra byla plná strachu a podezřívání. Pokud už kouzelníci Ero navštívili, rozhodně nebyli moc vidět v ulicích. Ohaři číhali na jakoukoliv zmínku nespokojenosti, která mohla být vyložena jako zrada krále. Lord Niryn posílal své ohaře jako špehy do hospod, kde se kouzelníci scházeli.
Na náměstí se hemžili lidi, protože místo obvyklých trhů se dnes na stejném místě měly konat popravy zrádců a upálení čarodějů.
Iya pocítila strach, protože někteří z čarodějů, kteří měli být upálení, u sebe měli její oblázek. Doufala, že ji neprozradili, protože to by byl konec snahám ukončit tuhle krutovládu.

Když po několika měsících přijela Iya na návštěvu do tvrze, uviděla Arkoniela venku na zahradě provádět nějaké kouzlo. Chvíli ho pozorovala, vrtěla hlavou a zamyšleně si mnula bradu.
To co viděla, v ničem nepřipomínalo kouzla, které ho naučila. Ve vzduchu se pomalu rozplývaly tři olověné kruhy. Každý kruh měl jinou šířku, nahoře byl nejmenší a dole největší.
Po nějaké době si ji mladý čaroděj všimnul.
„Ahoj, Iyo, viděla jsi mé nejnovější kouzlo?“
„Bylo to působivé. Jsi opravdu nadaný, neznám moc čarodějů, kteří by dokázali vymyslet vlastní kouzlo.“
„Ještě to není stabilní, myslím, že budu muset použít jiný prvek než olovo.“

Když po mnoha letech strávených v Rhiminee Arkoniel vzpomínal na své cesty s Iyou, uvědomil si, jak je to dlouho. Stýskalo se mu po jeho učitelce. Ale Třetí Orëska vyžadovala mnoho času a úsilí. A tak se snažil využít aspoň všechno zajímavé, co na cestách potkal.
Každý, jen trochu magicky nadaný člověk, byl vítán. Po válce nebylo mnoho čarodějů a ještě méně se jich rodilo. Krev feiů se ředila.
Proto zřídil zpovědnici. Každý, kdo měl zájem, mohl bez obav ze spatření, promluvit o svých schopnostech. Brzo po válce si lidé ještě pamatovali upalování čarodějů. Sám to slyšel jen z vyprávění.

Za nevlídných dnů během podzimu a zimy probíhala výuka Tobina a Kiho v pevnosti. Ale sotva začalo jaro, přemluvili Arkoniela, aby se mohli učit na louce.
Často se spolu požďuchovali, takže nálada byla různá, ale málokdy smutná nebo vážná. Ani krutá historie nevypadala na rozkvetlé louce tak děsivě.
A když jim Arkoniel vyprávěl o popravách, které následovali po uchvácení trůnu, využil toho Ki k malému představení. Vzal svůj nůž a ladně začal stínat hlavy pampeliškám s podrobným popisem, koho to vlastně odsuzuje k smrti.
Arkoniel tušil, že dnes se chlapci toho moc nenaučí a tak jim dovolil, aby se vzdálili.

Když si otec našel na Tobina čas, vyprávěl mu všechno, co věděl o šlechticích ve Skale. A také o všech královnách, které vládly a o obdobích bídy, které nastaly, když trůn uchvátil některý z mužských potomků.
Představoval si, jaké by to bylo žít někde blíž dvoru než tady v téhle zapadlé tvrzi. Netušil, jak využije své znalosti, ale snažil se vše zapamatovat a dělat otci radost. Lepší než nuda.
Po letech, už jako Tamír, velice oceňovala všechno, co se naučila jako dítě. Bylo třeba poučit se z chyb předchůdců, aby její říše zase vzkvétala. Rozhodně před sebou neměla jednoduché úkol.

Velká bitva se blížila. Královna Tamír se musela postavit princi, respektive králi Korinovi, jak se nazýval. Aby využila taktické výhody a dopravila se do vhodného místa dříve než on, museli následovat Mahtiho stezkou přes hory. Nemohli s sebou vzít dostatek zásob, neboť cesta nebyla vhodná pro koně.
Feieové jim slíbili, že do přístavu připlují jejich lodě se zásobami, ale když uplynul den a noc a na moři nebylo vidět známky plavidel, bylo jasné, že začnou bojovat hladoví. Vojákům kručelo v žaludku a Tamír přemýšlela, jak moc to ovlivní výsledek boje. Nečekaná dieta rozhodně nepodpoří chuť vazalů bojovat pod její vlajkou.