Velká Tamír

Když ještě Tobin bydlela v odlehlé tvrzi a jediný výlet, který kdy podnikla, byl do Alestunu, záviděla všem, kteří cestovali, a toužila být na jejich místě. Kdepak ty časy jsou. Byla naivní a neviděla, že odlehlost je pro jejího otce jedinou možností, jak ji mohou ukrýt. Tenkrát to byl sen, být na cestách a vidět různé místa Skaly, o kterých ji otec vypravoval.
Teď jako královna, ale bez dědičného meče, musela cestovat a získávat loajalitu šlechticů, aby ji podpořili v jejím nároku na trůn. Nenáviděla ženské šaty a náročnost cest, ale musela osobně ukázat, že není jen další uzurpátor trůnu.

Když ho Tobin, tedy vlastně Tamír, žádala, aby s ní zůstal přes noc v pokoji, docela znervózněl. Bylo něco jiného spát s ní v jedné posteli jako panoš, ale teď když byla ženou a královnou k tomu, tak to prostě nebylo správné. Nechtěl se jí dotknout, ale neslušelo se to.
Hlavně klid, říkal si, když se ho dotkla a on v sobě dusil touhu po ní. Jako chlapce ho nemohl milovat a teď je zase dělil původ. Raději si šel lehnout do šatny nebo se na noc vytrácel, aby ho nemohla žádat o to, aby s ní byl přes noc.

Když se Arkoniel začal od Leah učit, bylo znát, že druh magie, kterou její rasa používá, je výrazně odlišný od té, kterou se učil on. Chtěl přijít na kloub kouzlu, kterým se mu zjevovala a díky kterému se přemisťovala.
Začal ho postupně zkoumat, opatrně zvyšoval obtížnost. Věděl, že se ho nesmí dotknout, protože všechno živé se na druhou stranu dostalo mrtvé. Ale Leah to uměla.
Bylo to jako vytesat sochu z kusu kamene nebo vyřezat figurku z kusu dřeva. Vše co potřeboval, bylo jen najít dokonalý tvar.
A pak jednoho dne stvořil okno. Zranil si prst, ale kouzlo mělo tvar.

Když dostala Královská družina první možnost zúčastnit se opravdového boje, všichni byli nadšení. Tolikrát zkoušeli proti sobě bojovat na cvičišti, ale nikdy je nepustili do války. A jen proto, že princ Korin byl jediný dědic.
Jenže teď měl projevit svou odvahu v boji, aby se mohl oženit, protože zplodil dítě, které by se narodilo nelegitimní.
Ukázalo se, že vyhrát, neznamená jen bojovat. Když došlo na taktiku, princ zcela propadl. Snad každý z jeho družiny měl chuť říct, velení nech na mně, ale nemohli ho zostudit. To on je měl vést do války. Díky jeho zaváhání zbytečně zemřela spousta jeho lidí.

Královna Tamír II, řečená Veliká, se narodila vévodovi Rhiovi a princezně Arianě. Jejím strýcem byl Erius, matčin bratr. Prvních patnáct let života prožila jako Tobin Erius Akandor. Žila v osamělé tvrzi v horách spolu s šílenou matkou, která umřela, když ji bylo devět a otcem, který padl v bitvě, když ji bylo dvanáct a také duchem, který byl jejím bratrem – dvojčetem. Další tři roky sloužila v Královské družině prince Korina, svého bratrance. Již jako žena vedla svůj lid do války s Plenimarem za osvobození Era.
Když si Tamír přečetla, co kronikáři zapsali, věděla, že zdaleka nevystihují to, co opravdu zažila.

Tobin stála před zraky čarodějů a dalších lidí zcela nahá. Před chvíli byla ještě princem, ale teď všichni viděli dívčí tělo. Už jednou se viděla jako žena, ale pořád to byl obrovský nezvyk.
Tolik let žila v cizí kůži, takže její vlastní ji přišla nepohodlná.
Bylo ji líto Bratra, že musel zemřít, aby ona přežila. Kdyby král nedal zabíjet ženy, které mohly vznést nárok na trůn, mohli v klidu prožívat svoje dětství. Takhle byl bratr mrtev při narození, její matka z toho zešílela a otec se trápil, než ho zabili v bitvě.
Jim všem toho hodně dlužila.
Pro slávu Skaly.

Někdy jsem se dívala na moje město a toužila po něčem neuchopitelném, vzdáleném, něčem, kde nečekala žádná poselství, žádní návštěvníci a dvořané.
Toužila jsem po minulosti. Po starém dřevěném městě, které pro mě vyrobil můj otec, po vůni kouře v kuchyni a po laskavé náruči chůvy, která mě vychovala. Občas jsem se cítila ve vlastním těle tak cizí! Tak strašně prázdná! Ani Ki nemohl zaplašit tuhle bolest, ten stesk po mém dětství.
Zvláštní, jak neskutečně to teď zní. Moje dětství… Vlastně nebylo úplně moje. Bylo mého Bratra.
Já. Bratr. Dvojice, která si nikdy nepohlédla do očí. A přesto jedna bytost.

Když se Tobin probudil, vůbec netušil, kde je. Poslední, co si pamatoval, byl Bratr, který se tyčil nad ním a pak omdlel. Válečníci by neměli mít tuhle slabost. Když se pokusil v posteli posadit, chlapec sedící vedle se rychle zvednul a úlevně se usmál.
„Bál jsem se o tebe, Tobine.“
„Kde to jsem, Ki?“
„V Tharinově pokoji. Přinesl tě, když jste byli navštívit tvého poručníka.“
V tom si vzpomněl, jak ho lord Orun obviňoval, že psal králi. Chtěl místo Kima dosadit jiného panoše. Křičel a pak ho začal škrtit.
„Je mrtvý, Ki. A teď mi pomoz, chci vidět kousek nebe.“