Budeč

Od ucha k uchu koulí se koulí elegantní drb!
Fakt?
Fakt!
Drb blahobytný ve své kulatosti
zabalený do elegantních slov
jak do pláště podšitého kožešinou.
Na plese se tančí.
Á dva tři. Á dva tři.
Vypustit drb je jako tančit mezi vejci.
Slon v porcelánu našlapuje nesmírně opatrně.
Má svoje instrukce.
Pojistka.
Zaobluje dojmy správným směrem.
Šíří se podezření.
Sem. Tam.
Vypusťte ohaře!
Po kulatých stopách ať
se kulatě ženou.
Slon se může dívat zpoza rohu.
Úkol splnil.
Dostane hrst banyánových semínek.
Která rozkutálí.
Protože je neudrží v ústech.
Stejně jako drb, který vypustil
Je to fakt!
Kajetán je vrah.

Fandom: Budeč. Liškomágové
Navzdory čistotě a eleganci stavení působilo tísnivě. Něco tu skutečně nebylo v pořádku.
Evžen se jemně dotkl leštěné krbové římsy. Ucítil to okamžitě. Tak dlouho tu křičeli, až dům začal křičet také.
Chladný mramor se zatvrzele uzavíral jeho snaze o sblížení: Svárlivě kousal a křečovitě vzlykal, poťouchle skřípal. Drásalo to, bolelo. Kámen v zuřivě hluchém žalu přijímal porozumění a soucit neochotně, trpělivě něžné konejšení vnímal s nepřátelskou nedůvěrou. Vrátit domu klid a uzdravit jeho poraněné srdce bude zdlouhavé a strašně vyčerpávající.
Mezi manžely právě propukla jízlivá debata, kdo za zlou energii může.
Nejspíš to nepůjde vůbec, pomyslel si Evžen beznadějně.

Poslední kámen. Mrtvola spadne na podlahu s podivným žbleptavým zvukem.
“Mělo by to fungovat,” řekne nejistě novinář hledící na rozkládající se tělo. Kameny vytažené ze zdi seskládá do provizorního oltáře.
“Měli bysme ho... tě, sem položit.”
Nela kývne. Bez rozpaků uchopí mrtvolu.
Kajetán se otřese. Když novinář před hodinou prohlásil, že návod na řešení existuje, nechtěl uvěřit. Teď by byl rád, kdyby řešení neexistovalo, protože se mu hnusí.
“Všechno připraveno,” Nela se narovná, “Zbývá jen návod.” Vyčkávavě se zahledí na novináře.
“Mám,” zabručí, “někde tady,” a vytáhne z kapsy ožvýkaný poznámkový blok, “když jsem sbíral informace o nemrtvých na Haiti...”

Fandom: Budeč
Poznámka: Tohle téma si o něco podobného přímo říkalo a s profesora Masakiho se stává snad ještě větší podivín.
Snad jsem se vyhnul problémů typu překladového kouzla.
Dan si přestával myslet, že rozhodnout se pracovat v terénu s profesorem Masakim byl dobrý nápad.
Měli se přesunout na Křivoklátsko. Koho by napadlo, že tam půjdou pěšky! Navíc stařičký profesor nasadil vražedné tempo.
Taky zakázal používat obyčejná kouzla, což Dana netrápilo, ale Monika se proměnila v panovačnou fůrii (moc velká změna to nebyla) a Patrik se uzavřel do sebe.
Večer (spíše v noci) měli problém se stany; Dan byl jediný, kdo je uměl postavit.
Usnul, jen co se zavrtal do spacáku.
„Vstávat!“
Dan se ospale vyhrabal ven. Slunce sotva vyšlo.
„Musíme udělat ranní čajový obřad.“
Monika vztekle skopla stan.

Fandom: Budeč. Liškomágové
Sousedovic Lenka měla fakt krásné pihy. Skvěle jezdila na bruslích a mohla se utlouct po borůvkách.
Bořek připravil přikrmovací lektvar přesně podle návodu. Ale ještě by to něco chtělo… Rostlinám prý prospívají mechové acháty. Nabral jich v krámě plnou hrst. Když potmě sázel keříček borůvek pod Lenčiným oknem, pečlivě rozmístil kamínky okolo. Později je vrátí. Při troše štěstí se na to nepřijde.
Ráno se mu zatočila hlava z pronikavé sladké vůně. U Želmíra, to přehnal. Sousedův domek zmizel v modrozelené džungli.
Nevyhnutelný pohlavek ale nebolel víc než drsné pohlazení. Evžen se neudržel smíchy: „A opovaž se ofrfňovat nad borůvkovými povidly.“

Než si se mnou poprvé promluvil, uvařil si šálek čaje. Silného. Černého. Velice pečlivě.
Zadíval se soustředěně na jeho hladinu a začal mluvit. Než skončil, čaj vystydl.
Vysvětloval. Svoji minulost, své viny, své plány.
Omlouval se mi. Mým vlastním hlasem.
Nemohla jsem odpovědět, ale uvěřila jsem mu. Nakonec.
Chtěl jen získat odpovídající tělo, tělo svého vraha. Nechtěl mi při tom ublížit.
Připadalo mi to poeticky spravedlivé. Ve skutečnosti... Fandila jsem mu, i když mi tolik ublížil.
Jenže se ukázalo, že to nebude fungovat.
Teď čekám.
On se rozhoduje, který z nás dvou zemře.
Ten studený čaj byl hořký a přelouhovaný.

Fandom: Budeč
Poznámka: Budečský vrchní kuchař se občas taky nestačí divit, co si to místní profesoři dotáhnou z ciziny. Hlavně, když je to vlastně anachronismus. :)
„A to se vážně pije?“ podivil se Valentin z Podmokel, když přičichl k šálku se zlatavou tekutinou. „Zrovna moc lahodně nevoní... A jak že se to připravuje?“
„To máte různé – v krajích Číny ho zalévají jen tak horkou vodou, v Arábii se pije silně slazený. Byli jsme dokonce v zemi, kde ho dochucovali máslem. Inu, jak se vám líbí,“ usmál se Dionýsius.
Budečský vrchní správce kuchyně nakonec sebral odvahu a usrkl. Šeredně se zašklebil: „Mistře, tohle asi v Budči nikdy nebude mít úspěch. A pochybuji, že i kdekoliv jinde.“
Dionýsius mlčel a raději si šel svůj čaj vychutnat do knihovny.

Rektor se skloní k nejspodnější polici v knihovně a lupne mu při tom v zádech. Zakleje.
Profesor zaškrábá nehtem o tabuli a třída se otřese.
Záškolák se opatrně krade kolem hradeb.
Vlaštovky létají.
Budeč všední. Budeč každodenní.
Dlouhá staletí se potácí po vlnách času a prostoru. Jako loď.
Tolik bylo těch, kteří říkali, jsi blázen, kouzla neexistují. Netušili, kolik takových bláznů kolem chodí. Netušili, že se shlukují.
Budeč. Prastará a nejnovější model zároveň.
Kdo kormidluje? Kdo řídí? Kdo je zodpovědný za její směr?
Ve spirálové chodbě sedí tři lidé. Chodba se na ně soustředí. Právě teď. A Budeč neznatelně zakolísá.

fandom: Budeč
téma č. 20: Hic sunt leones – Zde žijí lvi
poznámka: děje se před Pavlovým odchodem z Budče
postavy: Pavel Kukaň nejml., Elza Holz-Wranau
„...Co tě tam vlastně tak táhne?“
„Víš, damascénská země ve mně evokuje představu oceli a Adama. Adama jako zemi vznikající z chaosu,“ přiznal se jednou Elze.
„Myslíš jako zdvojený lev vyvrhující zelenou vodu?“ ujasňovala si u piva. Do hospody v Zákolanech se ulili z posledních společných praktik.
„Lvi jsou všude. Víc nebo míň. Vezmi si pět kovů jednoho lvího kořene...“
„Vraťme se k tomu zelenému.“
„Jak chceš. Vycházejme z toho, že jako pravý král zvířat všechno požírá a proměňuje v sebe.“
„Dejme tomu, že je to vitriol,“ přikývla Elza. „A co potom...?“
„Potom,“ usmál se Pavel bezelstně, „potom přijde potopa.“

“Co chceš dělat?” chytil ji za ruku, v níž držela lahvičku s fialovou náplní.
Pokrčila rameny a vytáhla zátku. Chodbou se rozlila typická vůně Pavlovova Patentovaného Pravdomluvu. Svázaný Kajetán se rozchechtal.
“Takže proto jsme se táhli až sem. K tělu. Chceš to udělat šetrně.”
“Chci ti jenom položit otázku,” zamračila se Nela.
“Odpověď můžeš dostat okamžitě. Nezabil jsem tě žádnou magií. V Budči bych si netroufl, i kdybych magií používal k těmhle účelům. Je příliš snadno vystopovatelná.”
“Ale...”
“Plány padly,” zašklebil se, “když smrt nezpůsobila magie, tak ty tanečky s vracením k životu mnohem víc bolí. Máš na to žaludek?”