Budeč

Po náměstí bloumá jeden osamělý vydlak. Prohrabává se v popelu, dokud ho nesmázne Drahošova kletba.
Evžen se oklepal. Zranění ještě není tak dobře zahojené, jak by si Xénie přála, ale čas tlačí. „Nenechává stopy, ale díky nestopám najdu, kde má skrýš. Myslí si, že mě zabil, menší překvapení v záloze nebude na škodu. Slávko, posbírej zatím ty šperky a znič je, než přijde další.“ 
„Zůstanu se Slávkou,“ oznámí Drahoš stroze.
„Jistě. Máš to zrcadlo?“ obrátí se Evžen na Xénii.
Xénie přikývne. Váhá: následovat ho nebo chránit děti?
Evžen v liščí podobě zmizí jako blesk.
Xénie se rozhodne. Vyrazí za ním.

Slávka vykukuje ven. Něco se tam leskne. Neodolá a sebere to. 
Překvapeně si prohlíží masivní zlatý kroužek ozdobený kouskem korálu. Připomíná chorobně našedlý květ. 
Zakutálený vydlakův prsten! Hřeje a jemně pulsuje jako živý. Slávka sama se na okamžik rozzáří. Neví jak, ale náhle rozumí: „Proto loupí a vydírá! Potřebuje spoustu zlata pro spojení s dvojníky!“
Evžen uznale kývne. „Ty jsi oheň? Dokážeš prsten roztavit?“
Slávka se pousměje. Už jako malá doháněla tátu k šílenství, když měnila kovové lžičky na beztvaré krápníky.
Zlaté pramínky stečou z dlaní, zasyčí na vlhké zemi.
Evžen vztáhne ruku. Korálový kvítek se rozpadne na drobné šupinky.

Renáta seděla v okně, lžící kroužila v hrnečku a ten se pomalu plnil kaší, když vešel Felipe s hromadou listin v ruce.

“Musím ti vzdát hold. Dosáhlas svého,” řekl tak trochu nesouhlasným tónem. “Ale byla to chyba. Rozdělilas je. O své pravdě jsi jich přesvědčila jen o málo víc než polovinu. Nevím jak je dokážeš přimět, aby na to do volby představeného zapomněli.”

“Ale já nechci, aby zapomněli,” přestala Renáta míchat a podívala se na něj. “Co jsem si navařila, to si taky sním,” nabrala z hrnečku a ochutnala. Pak se usmála.

“Na Miladu by sis před měsícem taky nevsadil.”

Zabít kouzelníka je zločin. Milada ze Lhoty má za něj pykat.

Kdyby však kdokoli z vás byl napaden a zbaven vůle, bránili byste se. Uvedli byste v pohotovost svá kouzla. Kdybyste útočníka zabili? Necítili byste se vini. Vinili byste jeho!

Ona se jen bránila. Sami jste slyšeli čemu. Jen se vám zdá, že vás svou obranou ohrožuje!

Jste mocní. Chcete být mocnější. Chcete ovládnout obyčejné. Vlastnit je.

Magie vám dává pocit nadřazenosti. Odolejte mu!

Obyčejní mají stejná práva jako kouzelníci. Platí pro ně stejná spravedlnost.

Uznejte to. Jedině pak můžeme čerpat i z jejich zkušeností a znalostí k prospěchu všech.

Slávku do sklepa protáhnou, sami okénkem proskočí v liščí podobě.
Xénie neztrácí čas otázkami, nabere pavučiny a začne s hojivými kouzly. 
Drahošovo nitro vře přetlakem protichůdných pocitů, až nakonec nekontrolovatelně překypí: „Myslel jsem, že jsi mrtvý!“ Sám se zhrozí vyčítavého tónu svého přeskakujícího hlasu, ale nemůže si pomoct, poslední zbytky sebevlády vypotřeboval, aby se nedal do pláče. „Viděl jsem ten oheň!“
„Shořela jen bunda.“ 
„Tos nemohl dát vědět?“
Evžen hryže do hřbetu zdravé ruky. Xéniino léčení je jako obvykle účinné, ale málem bolestivější než zranění.
„Hádej, můžeš třikrát,“ vrčí.
„Stačí,“ utne hádku Xénie. „Drahoši, přidrž mi ho, ať se necuká.“ 

Vydlak rozladěně přechází sem a tam po svém přepychovém pokoji. Dotýká se zlatých šperků, hedvábných záclon, naleštěné desky mahagonového stolu. Drahocennosti tentokrát neuklidňují. Jako by se škodolibě vysmívaly. Připomínaly hrozné ztráty, které utrpěl.
Musí zachránit, co se dá. 
Vystoupí ze sebe, hledí na nového dvojníka jak do zrcadla.
Nejdřív zničit tu liščí havěť! Bláhově si myslel, že upálit lišáka bude stačit. Chyba! 
"Nikdo nesmí nabýt dojmu, že jsem porazitelný. Jednou moje pověst utrpí šrám a příště už nebude tak snadné rozsévat strach."
„Liška je spřažená s tou cukrářkou,“ připomene dvojník.„Troufají si ti místní tupci."
„Mohl bych vypálit celé město…“

Soud probíhá na nádvoří pod budečskou lípou. Spravedlnost má být vidět a slyšet.

Milada je z delšího pobytu pod zemí bledá. Působí křehce. Vypovídá však pevně. Nevynechá žádnou podrobnost. Vypráví jak dělala návnadu, jak vnášela krysy k městským sýpkám, aby Vacek mohl přijít a nabídnout své služby. Neobviňuje, neomlouvá sama sebe. Mluví klidně a vyrovnaně. Když vypráví o flétně, pokusí se neuměle přezpívat melodii.

Renáta ji z místa obhájce sleduje. Obdivně. Kouzelníci se habrových kořenů bojí, jsou pro ně hrozbou, která blokuje jejich magii, která je mění, která je ohrožuje. Milada právě ukazuje, že navzdory staletým zkušenostem dokážou také léčit.

Nešťastná Xénie sesílá další povzbuzující kouzlo, pořád dokola se omlouvá.
Slávka v její náruči prudce zvrací, ohmatává si bolavou hlavu, půlka vlasů pryč...
Drahoš nad nimi spíná ruce. Ještě se třese zděšením i lítostí, nehoda ho však navádí, aby vyslovil nahlas to, s čím si zatím jen nesměle v duchu pohrával.
„Jestli tohle přežijeme, vezmu si tě.“
Slávka zápasí s další vlnou nevolnosti. Ale odteď už vždycky bude věřit, že největší štěstí člověk prožívá, když zvrací v kaluži bláta a krve.
Xénie se od dvojice tiše odpoutá. 
Musí zjistit, odkud předtím přišla pomoc. Může to být past. Ale taky nemusí.