DMD č. 5. pro 5. 4. 2014. Téma: Velení nech na mně

„Velení nech na mne,“ zašeptal.
Krčili jsme se na střeše malého řopíku, já a Tom. Dělal mi radost. Z div ne pacifisty se v průběhu války docela vypracoval.
„Velení nech na mne,“ zopakoval. Někdy minulý týden mu přišly zprávy z domova. Neptal jsem se, ale byl pak pár dní zamlklý.
„Velení ...,“ ale to už jsem přikývl a podal mu jediný zbylý granát a významně kývl na čouhající komínek. Vztáhl ruku a pak ji stáhl.
Z kapsy vyndal dopis, postavil se ke komínku a začal nahlas deklamovat :„-Wenn ist das Nurnstuck git und Slotermeyer?
-Ja!
-Feierhund das oder die Flipperwaldt gersput!“

"Jeníku, drobečky? Bude to k něčemu?"
"Máš snad něco jinýho, ségra?"
...
"No moc se mi to nelíbí. Kdo ví, jakej úchyl v tý chaloupce bude bydlet."
"No a kde chceš dneska spát, ségra? A co budeš tady v lese asi jíst?"
...
"Perník? Jéňo, to je divný. Kdo si tak asi postaví barák z perníku? A co bude říkat, až si všimne, že jsme mu sežrali kus střechy?"
"Hele, to už budem za horama. A vůbec, já hlady šilhám."
...
"Ježiš já se z tebe zbláznim! Kam nás dovedly ty tvý slavný nápady? Do kanibalskýho špajzu!"
"Hele, Máňo, to zmáknem. Důvěřuj veliteli."

Elrond přecházel po své pracovně, mumlal si pod nosem a občas zlostně pohlédl na Erestora stojícího před pracovním stolem.
Konečně se ozvalo zaklepání na dveře a vstoupil Glorfindel.
„Chtěl jste mě vidět, pane?“ otázal se ze slušnosti.
„Ano, právě jsem se od mistra Erestora dozvěděl, že jste si prohodili funkce. Mám vás rád, přehlížím to vaše věčné hašteření a popichování, tady však velím já a myslím, že dobře víte, co máte dělat. Thrandúil byl po poslední návštěvě velmi rozladěn a už neposílá své výtečné víno. Doufám, že příště, lorde Glorfindeli, si budete pamatovat, kde je vaše místo!“ dokončil svůj monolog.

Neposlouchaj a neposlouchaj, parchanti nevděčný.
Dobře, je pravda, že ho zachránili před fanatikem z Hnutí obrody.
Ale to by jistě zvládl sám.
Je pravda, že ovládají – vzhledem ke své úrovni – překvapivě kvalitní kouzla.
Ale to on taky.
Chovají se, jakoby jim patřil svět. Nemají žádný respekt. Moc si o sobě myslí. Vždyť je jim sotva dvacet. To předpokládají, že bude skákat, jak oni pískají?
Jak ona píská?
To má poslouchat... holku?
Ne, děkuje, nechce.
On bude poslouchat jen sám sebe.
Kdo měl rozum, mohl ho následovat.
Podřídit se jeho autoritě.
Studené oči pozorovaly ze střechy dokonalou oběť. Nehodný byl... sám.

Sotva se za nimi zavřeli dveře kajuty, tak se na sebe vrhli. Hladově se líbali a strhávali ze sebe uniformy. Nazí padli na postel. Tak jako pokaždé, až na pár světlých výjimek, skončil Kirk pod Spockem, který do něj divoce přirážel a neméně divoce líbal. Požírala je vášeň vyhecovaná prudkou hádkou na můstku.
Takřka společně dosáhli vyvrcholení a pak si ukojeně leželi v náručí.
Po chvíli...
"V posteli je tvoje vůdčí role nezastupitelná," šeptal Jim do Spockova špičatého ouška. "Ale pro příště nech velení na můstku na mě, ano?"
"Jak si přejete, kapitáne," pousmál se Spock a slastně se protáhl.

K rybníku se přibatolila ještě neobratně. Nejistě přešlápla, než jednu nožku strčila do vody. Otřásla se, až se zlatě zachumelilo. Kdepak. To nebude nic pro ni. Je to mokré, budiž, ale studené by to být nemuselo.
Zpátky na trávu odběhla bez škobrtnutí.
„Ta je k uňufňání!“ zvolal kdosi. Otočila se. Zničehonic ta podezřelá bytost vytáhla z kapsy papír, tužku a zuřivě začala cosi škrábat.
„Ale, máš talent.“ Tenhle hlas byl jako květy šeříku. „Nechceš se přidat k nám?“
Vykulila očka. „Neboj, půjdu první.“ Šťastně zakvákala.
A tak jdou, cestou necestou, nejdřív Glorie, za ní kulíšek nejmenší a nakonec malá kačenka.

http://a-totalita.livejournal.com/31909.html

"Vím, co mám dělat. Nejsem už žádnej zelenáč. Jsem starší agent a jako takového by mne měl taky brát. Rozhodně si nestěžuju, jediný, co chci, je trochu víc prostoru, abych mohl dokázat co ve mně je. Musí si uvědomit, že na slepé poslouchání rozkazů je mne škoda. Můj velice výkonný mozek zvládne vyřešit jakýkoli problém, jsem jedním z nejefektivněších vyšetřovatelů z týhle agentury. Vždyť jsem dokonce odmítl vést vlastní tým ve Španělsku! Každý chce přece pracovat s těmi nejlepšími a on prostě je nejlepší. Jenže! Já potřebuju autonomii. Nastal čas vzdoru. A to právě teď!"
"DiNozzo, jdeme!"
"Už běžím, šéfé."

Vznáším se na perutích větru, rychlá a silná. Moje oči dokáží spatřit všechno. Polní myši rejdící dole v trávě i lidi, spěchající po nedaleké stezce. Pronikavě vykřiknu a naberu jiný směr. Pátrám po nepříteli.
Rogan netrpělivě přešlapoval před sedící vědmou.
>>Bratříčku, uklidni se.Možná se díky tobě měním.Velení nechte na mně.

Orkský náčelník Gargaz rytmicky bušil obrovskou sekerou o pódium. Před ním skandovala válečná banda jeho jméno. Opilý svou mocí nikdy nespatřil orka, který se k němu připlížil zezadu s obnaženou čepelí. Sotva náčelníkova mrtvola dopadla na zem, nový náčelník vydal válečný pokřik.
„Waaagh! Teď jsem boss já, Skarfang!“
V tom mu hruď explodovala v chuchvalec krve a kostí. Na pódium se vyškrábal ork s kouřící pistolí.
„A teď jsem boss já!“
„Takovej skrček?! Waaagh!“
Obrovský nob se proti němu rozeběhl máchaje rotosekerou nad hlavou.
Netrvalo dlouho a celý kmen upadl v chaos, každý ork bojujíce za lepší místo v hierarchii.