Černokněžník

Jak ubíhaly roky a desetiletí, pod Veledubem vůbec nebylo poznat změn. Stíny duší jsou si podobny jedna druhé a je jich tolik... Jednou za čas dokázal Rogan na Moreně vyprosit návštěvu v Zemi živých. Tam čas běžel jak splašený. Vše se měnilo. Jen jedno ne.
1138:
"Milosrdný Bože!"
"Jaká hrůza!"

1598:
"Svatá panno! Pekelná šelma!"
"Nebesa!"

1789:
"Ve jménu Božím odstup Satane!"
A Gorja se urazil. Další výlet byl až za dlouho.

2022:
"Ten je roztomilej!"
"Můžeme si ho pohladit?"

"Kde máš Goryvlada?"
"Ještě se tam zdrží," zabručel Černokněžník.
Jeho nikdo pohladit nechtěl. Pokusily se mu ukrást Krutomor. Bláznivej svět.

Rogan seděl na větvi, v ruce korbel a vedle něho seděly dvě hezké dívky.
"Přál by sis ještě něčeho, hrdino?"
Rogan se rozhlédl kolem. Bylo hezky, nebe bylo modré a slunce svítilo skrz listy Veledubu.
"Ani ne..."
Jedna z dívek se k němu naklonila.
"Ne?" zeptala se hlasem, který sliboval takové rozkoše, že i Casanova by si dělal poznámky.
"No..."
>>Bráško, můžeš laskavě už zpátky?<<
Černokněžník do sebe hodil obsah korbele a vstal.
"Musím jít. Gorja mě volá."
"My nikoho neslyšíme."
"Já ho volám taky!" ozval se mrazivý hlas.
Dívka pobledla.
"To abys raději šel, když tě volá také Ona."

Pod mladým bukem sedělo malé stvoření a usedavě plakalo.
"Co jsi zač?" zeptal se Rogan.
"Víla," popotáhla víla.
>>Víly znám, ty takhle nevypadají<< prohlásil Gorja.
"Já jsem květinová víla a úmřůůů!"
"Proč?"
Víla strčila Roganovi pod nos hůlku zakončenou svazečkem povadlých poupat.
"Je první jarní den a jestli nerozkvetu do půlnoci, umřu!"
>>No tak rozkveť!<<
"Já se bojím!"
>>Čeho?<<
"Běsa."
Rogan s Gorjou na sebe pohlédli.
"Když ti zaručíme, že běsa zabijeme, rozkveteš?"
"Slibujete?"
>>Slibujeme<<
Víla zaťala pěstičky a soustředila se. Zašustilo to a z povadlých poupat byla najednou docela hezká kytička.
„No vidíš.“
>>A my jdem na toho běsa<<

"Pánové, povídejte."
Arcikancléř Výsměšek se tvářil spokojeně. V jeho případě to byla místa, která nechtěla, aby tam vůbec vkročil a když, aby byl jeho spánek dlouhý a jeho probuzení daleko a vlastně raději jinde.
Severus se zatvářil a pak se zamyslel.
"Snad... dům Malfoyových."
Kapitán Stein do sebe hodil další pohár.
"Mám vyjmenovat všechna?"
"Ne. Bychom tu byli do rána."
Geralt maloval do rozlitého vína roztodivné obrazce.
„Thanedd. Už nikdy. A pak...“
Obrazce se slily v jediný. Vilgefortz.
"Oh, chápeme. Veliteli?"
"U mně jde o čas, místo je mi jedno."
Zraky se upřely na poslední osobu v místnosti.
Rogan spal.

Hladina jezera byla mrtvá. Okolní stromy vztahovaly své holé větve, ticho leželo na krajině jako těžký rubáš a Rogan cítil, jak mu vstávají vlasy. Gorja bezhlesně cenil zuby.
>>Co teď?<< ozvalo se Roganovi v hlavě.
"Nemůžeš ho... vyčenichat?"
Gorja vrhl na Černokněžníka nevěřícný pohled.
>>Jsem zásvětní vlk! Ne nějaký lovecký... vořech!<<
"Ale čich máš, ne?"
Goryvlad obrátil oči v sloup a nasál čenichem vzduch.
>>V jezeře. Tam si skoč sám.<<
Rogan zíral na temnou hladinu a pak do vody hodil kámen. Hladina se nad ním nehlučně zavřela a nastal zas úplný klid.
>>No?<<
Uprostřed jezera se zavlnila voda.
Puk!
"Přichází."