DMD č. 5. pro 5. 4. 2014. Téma: Velení nech na mně

Povolání kaskadéra mi začalo úplně náhodně, když jsem rozvážel pizzu všem známým režisérům. Měl jsem u nich respekt, protože jako jedinej jsem od nich nechtěl podpis. A když někdo na place onemocněl nebo chyběl, dostal jsem malou roličku. Jednou jsem hrál rozvozce pizzy, takže jsem se ani nemusel převlíkat.
V dubnu 1986 mi tahle práce byla osudnou, když Nicco zastupoval našeho Peta. Pete to měl před kamerama vždycky dobře zmáklý, věděl co přijde, nenechával nic náhodě. S Niccem vzádech jsem do hodiny přišel o ledvinu a plnou citlivost v nohách.
Při tom kousku jsem totiž nevěřil ani jemu, ani sobě.

Uprostřed vesnice stojí řada odsouzenců před gilotinou. Kolem ní dav vesničanů zadržovaný bílokabátníky.*
„Jeane Favierre, byl jste uznán vinným vzpourrou proti krráli…“
„Zastavte popravu, plukovníku“ křikl poručík Hornblower v čele červenokabátníků.**
„To nemůžete, pane Orrnblower, mám vyšší hodnost.“
„Pane, při vší úctě, přebírám velení. Jste zadržen i se svými vojáky za zločiny proti lidskosti...“
„…taky zavřeli školu a všechny knihy vyházeli ven“ řekla mladá slečna.
„Správně!“ přitakal Hornblower.
„A snědli mi bábovku.“ zahrozila buclatá žena z davu vařečkou.
„Správ-..ně.“ přikývl nejistě Hornblower. „Mathewsi, chopte se plukovníka!“
„Mondieu!“
„Ou de fuf.“ zopakoval Mathews.***
Dav jásá. Hornblower vyráží s vězni k pobřeží.

Lucien se protáhl a odložil další listinu, kterou mu Laureen podala na rostoucí hromadu těch, co počkají. Alfred, jehož výraz se od chvíle, kdy 'ctěná lady' vešla, stával stále nesouhlasnějším, se neudržel:
"Vaše Milosti, farář Brigham slouží věrně na této farnosti již celá desetiletí, Váš otec by jistě..."
Lucien ho pohybem ruky zarazil. "Děkuji, Alfrede, myslím, že bychom si s Lady Laureen dali čaj."
Majordomus stiskl rty a opustil místnost.
"Bude těžké přesvědčit někoho, kdo sloužil v domě už když jsem byl v peřince, že moje ruka je stejně pevná a moje slova stejně platná, jako byla otcova," poznamenal Lucien.

Bylo to tvrdé přistání. Jako když mrštíte plechovkou o obrovský bochník parmazánu. Jenže to nebyla plechovka, ale TARDIS, a nebyl to parmazán, ale zvětralý taveňák.
Doctor dopadl do měkkého. Naneštěstí. Skončil totiž na pandě. Zatvářil se vděčně.
Vděčnost byla tatam, když si všiml, že se mu tým olbřímích pand pokouší přeparkovat vozidlo.
„Ne, počkat!“ vyjekl a vytasil sonický šroubovák. „Ta loď si nechá velet jen ode mě…“
Otočil se k němu zástup mírumilovných tváří.
„Nikdy neříkej pandám ne!“ zaburácela jedna z nich a hodila po něm krabičkou sýra. „Já jsem král pandí planety a ty teď velení necháš na mně!“

Teraz pôjdeme doľava.“ Vyhlásila rozhodným hlasom žena na sedadle spolujazdca.
„Do toho poľa plného kukurice? “ uškrnul sa jej manžel.
„Tak... doprava.“ opravila sa s ľadovým kľudom.
„Čoto?“ Auto sa ľahko nervózne zaškubalo, ale pokračovalo rovno.
„No pretože niekam už predsa zabočiť musíme.“ odpovedala, nešťastne sledujúc odbočku, ktorú práve prešli.
„Počuj, tak som sa zamyslel. Prázdna nádrž a štyri hodiny na ceste sa mi určite snažia niečo povedať.“ozval sa po chvíli ticha muž.
„Nooo?“
„Aby si to velenie nechala na mňa.“
„Žiaden problém!“ odvetila manželka.
„Ech?“
„Za predpokladu, že ma necháš šoférovať.“ Usmiala sa sladko. Na najbližej križovatke zatočili doľava.

"Velení nech na mně!"
"Ale někdo ti musí krýt záda," zamračila se.
Pohlédl na ni a rty mu nezjemnil láskyplný usměv, obličej zachovával tentýž odhodlaný výraz jako měl od začátku Bitvy, ale v očích se mihlo vřelé světlo. "Běž. Najdi Draca. Žije a je z nás poslední...nikdo další už nezbývá."
Lámal jí srdce, tak jenom přikývla a objala ho.
"Uvidíme se na druhé straně," políbil ji.
V srdci bitvy o naději, o budoucnost, se váhy přímo před zraky všech převážily, když dva nejlítější bojovníci změnili strany. Nikdo si toho nejprve nevšiml.
Oni však jako rodiče přirozeně bojovali za naději.

"Jsi si vážně, vážně jistý?"
"Jasně, zvládnu to. Vždyť zatím jsem tě nikdy nezklamal. Tedy, kromě pár případů. Ale to nikdy nebyla moje chyba. A když byla, tak jsem se omluvil. A když ne, tak nikdy nešlo o nic vážného. Přece mě znáš. Jak jde opravdu do tuhého, je na mě spoleh. Vážně. Jsem úplný svatoušek. Vím, jak ti na tom záleží. Budu hodný a neudělám žádnou hloupost. Zkus mi tu důvěru dát, abych měl šanci dokázat ti, jak jsi pro mě ve skutečnosti důležitý."
*
"Máme problém. Volal Tom."
...
"Cože? Ty jsi nechal Garfielda, aby mu odnesl tu krabici koblih?!"

Má drahá W.!
Jak se Ti daří na dalekém severu? Postrádám Tvou přítomnost tak moc! Mámila jsi ze mě detaily, tedy jsem se rozhodla Ti vyhovět a blíže pohovořit o onom tanci. Ach, jak moc se to liší od tanečních lekcí na internátu! Pamatuješ na našeho tanečního mistra? Malý, neuvěřitelně peskující pan Armand by se asi zdaleka nedokázal vyrovnat Jeho vedení! A ten pocit, když mě vzal do náruče! Přiznám se, všechny kroky se mi vypařily z hlavy! Naštěstí jsem se nestihla znemožnit, protože mne vedl tak samozřejmě a lehce, jako bychom tančili potisící a ne poprvé...
Tvá okouzlená
A.

Dear Luna,
you know there has never been a more devout fan of Wonderbolts than me, right? I'd never dream of diminishing what they did for Equestria. They always were, are, and will be the heroes.
However, your task for me was to build a new offensive aerial unit.
I chose to name them Shadowbolts, partially in homage to you and partially because Rarity tells me it will play up nicely on the Zebras' superstitiousness when it comes to Nightmare Moon.
We'll need every edge we can get to achieve victory.
Fear not, I will not fail.
Commander-in-chief Rainbow Dash