Městečko Phoenix

Pokerovým turnajům jsem nikdy neholdoval.
Tehdy mě tam pozval sám ďábel.
Budu upřímnej, nijak mě nevábil. Jednoho krásnýho večera prostě přišel, ke spánku mi přiložil revolver a se slovy: „Chybí nám hráč.“ mě v podvlíkačkách odtáhl až do saloonu.
Hra byla vyrovnaná. Napínavější než čekání na zavážku whisky. A moje prádlo skrznaskrz propocený.
Na konci večera Francis Blade, místní podivín, shrábl šerifových 200 dolarů, smotal je do úhledný ruličky, tu pak s úsměvem zapálil a nad jejím plamenem rozbafal svůj doutník.
Nikdy nehrál pro peníze. Uměl a pro umění hrál.
Pro umění za rozbřesku zemřel.
Šerif pro peníze střílel často.

Nejsem si úplně jistej, jestli jste správně pochopili poslední kázání.
Mluvil jsem o odpuštění. O tom, že Ježíš chce, abysme ho začali v tomhle městě poskytovat stejně běžně, jako tu poskytujeme erotický služby nebo rakve na míru.
Za ten tejden, co jsme se neviděli, jsem od soudce Lynche obdržel dvě napomenutí za podněcování veřejných nepokojů. Od šerifa jsem rovnou dostal přes držku.
Já sice přiznávám, že jsem řekl, že bysme si měli všechno odpustit, ale víte, to, že někomu vrazíte tomahawk do zad, se ještě pořád odpouští dost těžko.
Aspoň, že skončil v Lynchových zádech.
Jinak jsme mohli viset všichni.

1884
Cesta, na kterou se vydal, je nebezpečná.
Slib, kterej dal, možná nedokáže splnit.
Život, kterej si vybral, bude stát životy desítek ostatních.
Přesto necítí strach.
1888
Cesta, po který kráčí, je plná krve a střelnýho prachu.
Slib, kterej dal, dávno zapomněl.
Život, kterej si vybral, zmařil už stovky ostatních životů.
Přesto jeho ruka zůstává pevná.
1891
Cesta, na kterou se vydává, ho možná bude stát krk.
Přísahu, kterou dal Bohu, musí splnit.
Život, kterýho se vzdal, už mu nikdy nesmím připomenout.
Modlí se, aby našel odvahu.
Toho rána stojíme v boji s rudýma bok po boku.
Já a šerif.

Za dobu, co tu žiju, se dost podivuju, že mi ještě slouží sluch.
A nejvíc se tomu podivuju v neděli po devátý, když dozní střelba mladýho Jonese.
Už to bude minimálně deset let, co tenhle nekřtěnec a pohan strávil nedělní ráno jinak než přepadením poštovního dostavníku mířícího na západ do sanfranciský banky.
Asistence prsatý Liberty Loly a ještě prsatější Žhavý Lisy vlévala jeho Winchestrovce do těla tolik energie, že když v dostavníku zbylo pár nerozstřílených bankovek, dalo se hovořit o zázraku.
Pak se nemá zvyšovat cena poštovnýho.
Ale dneska budu mít na kázání klid.
Hlaveň zalitá sádrou toho moc nenastřílí.

Když jsem se narodil, nejdokonalejší věc na světě bylo mámino prso. Zahřálo, nakrmilo, uklidnilo.
Jak jsem rostl, přestala mě zajímat matčina náruč. Už jsem nepotřeboval oporu a jistotu. Toužil jsem zkoušet a objevovat. Ta nejúžasnější věc na světě byly Vlčí skály nedaleko města, kde jsme si hráli na bandity.
Bylo mi dvanáct, když jsem vzal poprvý do ruky zbraň. Protože hračka už přestávala stačit. Protože vzrušení z nebezpečí bylo silnější než rozum a dřevěná rukojeť Peacemakera zoufale zvala k pohlazení.
Než přišlo sedmnáctý léto, považoval jsem jeho křivky za ty nejdokonalejší na světě.
Tehdy mi vítr ze skal přivál Majandru.

Frank O´Franklin, přezdívaný Frankie Dlouhán, vešel do lokálu s hlavou hrdě vztyčenou a pohledem tak přezíravým, že by se za něj nestyděl ani naškrobenej pan poštovní úředníček, co se ve městě baví jen se mnou, protože já umím na obálku napsat adresu.
Klidně dokráčel k baru a svý dlouhý nohy natáhl přes tři stoličky. Stejně se k němu nikdo neposadí. Ne po včerejšku.
Objednal si dvojitou whisky a jen tak ze zvyku zkontroloval bubínek koltu. Nechyběl jedinej náboj.
Ještě si ani neloknul, když mu za hlavou zašustil funebrákův metr.
Mrknul jsem na radniční hodiny.
No jo, už zase bude poledne.

Jsou chvíle, kdy i rozenej vůdce selže. V hrdle se vzpříčí všechny příkazy a vládu nad tělem převezmou emoce.
Ještě před minutou stál šerif u lokálu a bavil se scénou, kterou si pro něj přichystali místní rváči. Divadýlko, který předváděli vždycky, když se napili a začali si poměřovat kolty.
Zbloudilou kulku přijala malá Róza přecházející ulici. A zatímco velká Róza mezi vzlyky žádala satisfakci a násilně vystřízlivělí pistolníci brali roha, zákon mlčel.
A mlčel příliš dlouho.
„Přiveďte je zpátky a ukažte Róze, jak se střílí,“ promluvil jsem k šerifovým mužům.
„Přece jsi nezapomněl,“ řekl mi později šerif u sklenice whisky.

Světský zákony respektuju do okamžiku, kdy se přestávají slučovat s dodržováním zákonů Božích.
Šerif to ví.
Ne že by udělal něco proto, abych každej tejden neskončil v base.
Občas si říkám, jestli to nepěstuje jako nějakou zvrácenou zálibu.
Pokaždý mi ušpiní kolárek střelným prachem, jako by se mi snažil vnutit svoji představu o tom, kdo ve skutečnosti jsem.
Pistolník.
Za to, že odmítnu vzít do ruky zbraň, mě ale na dýl než den zavřít nemůže. A jeden den za mřížema se přežít dá.
Jen to člověka trochu unavuje.
Přeje si být v kůži někoho, o kom se nepochybuje.
Třeba pistolníkem.

Život Ježíše Krista byl stejně těžký jako ten náš.
Taky musel projít úzkými porodními cestami nějaké ječící ženy.
První, co na tomto světě spatřil, byla oslí tlama.
Nebyly mu ještě ani dva roky, když mu o život začal usilovat šílenec Herodes.
V pubertě si s nikým nerozuměl, protože měl větší IQ než vrstevníci.
40 dní hladověl na poušti.
Žena, do které se zamiloval, byla děvka.
Muž, kterého považoval za přítele, ho prodal za pár mincí.
Přestože spoustě lidem pomohl, spousta lidí po něm plivla.
A nakonec ho zbičovali a ukřižovali.
Myslíte, že nedokáže pochopit, jak těžký je žít ve Phoenixu?

Byla překrásná slunná sobota, když se funebrák Saxon probral za saloonem, vylezl ze špinavých necek a pohlédl do kamenné tváře své chotě Lucy.
„Mohu vám to jednoduše vysvětlit,“ začal zvolna.
Lucy pozdvihla jedno obočí.
„Vysvětlení si poslechnu. Ale odpuštění ode mne nečekejte. Včera byl pátek, Harolde. Měl jste vůči mne jisté povinnosti.“
„Drahá Lucy,“ ozval jsem se smířlivě od vchodu do lokálu. „Snad byste neodepřela odpuštění svému choti.“
„Pacta sunt servanda,“ odsekla bohorovně. „Já jsem klasicky vzdělaná žena, reverende. Navíc židovka. A vy odcházíte z jakého titulu?“ udeřila na vzdalujícího se Saxona.
„Z titulu místního hrobníka, drahoušku. Pistolníci šabat nesvětí.“