Městečko Phoenix

Nedokázal jsem se dívat. Ostatní si ten pohled vychutnávali jako supi kroužící nad umírající hyenou. Já prosil Boha, aby za poslední stránkou jeho života nebylo horoucí peklo.
Vzpomínal jsem na krásný věci, který jsme prožili jako děti. Jak jsem ho učil střílet, jak jsme si barvili tváře cihelným prachem, jak maminka hubovala a on se mě zastal.
Jak mi vyprávěl, že chce bejt šerifem.
Jak jsem ho nelítostně předběhl.
Jak mě nedokázal zabít.
Jak plakal, když mě naposledy objímal.
Tolik si přeju, aby ten příběh pokračoval.
Tolik bolí vědomí, že na tý vrbě visí kousek mě.
Můj mladší bráška Sam.

Žhavá Lisa byla pistolnice „mouchy, snězte si mě“. Dokud ji někdo opravdu surovým způsobem nenasral, dokázala vysedávat v saloonu a popíjet whisky, aniž by se dala nebo dostala do řečí.
Žhavá se jí začalo přezdívat, když do města přijel Divokej Bill a hodil před ní dva dolary s tím, že na kuřbu by to mohlo stačit. Hlaveň jejího koltu vychládala ještě tři hodiny poté, co Bill skončil na zemi děravej jak cedník.
„Kdybych se nebál, tak tě snad samou láskou sním,“ řekl tenkrát mladej Jones.
„Tak já tu pistoli na noc odložím,“ odpověděla.
Od toho dne sedávají v lokále společně.

Bratři a sestry, chápu, že přežívat v tomhle městě je někdy tak těžkej úděl, že byste mnohem snadněji dobyli Jericho. Nebo se utkali s Goliášem. Taky si občas přeju, aby mě radši spolkla velryba. Nebo aby na mě spadl mlýnskej kámen.
A pak si vzpomenu na Joba. Když to vydržel on, vydržím to taky. A vy to taky nějak překousnete.
Uznejte, už jsme zažili horší věci než to, že z nás šerif ustavil domobranu.
Takže teď vám názorně předvedu, jak se zachází s touhle pumpovací brokovnicí, kterou mi sem bratr Samuel postavil.
Bůh s námi.
A děti schovejte do lavic.

Kdysi mě Sam vyzval na souboj.
Musel jsem přijmout. Odmítnout by znamenalo hanbu. Prokletí. Cejch přizdisráče.
Několik let nazpátek jsem platil za nejrychlejšího pistolníka. Myslel jsem, že to bude brnkačka.
Že jsem radši nesral při zdi.
Moji prohru si vychutnalo celý město.
Suzzie Sazečka, která v předvečer souboje řekla Samovi o mým pošramoceným ramenu, byla jediná, kdo se nepřišel podívat. Zatímco mi dávali na vybranou provaz nebo funkci místního duchovního, brečela do polštáře.
A tak jsem za doprovodu krutýho smíchu občanů vzal poprvý v životě do ruky bibli.
Dal bych tu běhnu pověsit, kdybych toho dne nepřišel o placku šerifa.

Frankieho pohřeb byla ta největší fraška, který jsem se zúčastnil.
Mladej Jones a jeho společnice byli zase zmazaný jak obraz od Francise Bladea.
„Kohože si to měl brát?“
„Pampelišku.“
„Ale kterou? Vždyť je jich tam minimálně padesát!“
„Tu největší.“
„Jo ty myslíš madame Pampelišku! A co mu za to slíbila? Večerní slevy?“
Majitelka nevěstince U veselých pampelišek Jonesovi natáhla takovou, že zahučel do jámy a přední zuby si vyrazil o rakev.
Hrobník smíchy upustil lopatu. Jeho žena ji sebrala a brutálně ho udeřila do zad.
Večer mi Saxon se sádrovým korzetem na hrudi řekl, že to Frankie stejně nakonec vyhrál.

Říkala mi Slunce.
Když mě poprvý spatřila, mhouřila oči a odvracela tvář.
Byl jsem první bílej, kterýho potkala.
Zpočátku jsme spolu mluvili tak, že já seděl na kameni u řeky a ona mě pozorovala z větve.
Neuplynula dlouhá doba a bezpečná vzdálenost se zkrátila na dýlku šípu.
Říkal jsem jí Vlče.
Přicházela ke mně za hluboký noci, kdy už všichni spali.
Odcházela před rozedněním.
Nikdo nesměl vědět o našem hříchu.
Už ani nevím, kolik nocí jsem tehdy probděl a čekal, až se objeví.
Ale bylo jich dost na to, abych si přiznal, že se nedočkám.
Příroda si ji vzala zpátky.

Bolest. Závist. Vztek.
Nenávist. Vztek. Křivda.
Vztek. Odpor. Řev.
Řev. Láska. Soucit.
Soucit. Pochopení. Milosrdenství.
Milosrdenství. Odpuštění. Láska.
Láska.
Láska je to, pro co dnes umírám.
Odmítl jsem vypovídat.
O čem sakra? O svý lidskosti? O tom, že jsem člověk?
Nelituju.
Toho, že jsem mlčel.
Toho, že jsem mluvil pravdu.
Toho, že jsem člověk.
Toho, že jsem miloval.
Nebolí to. Necítím nenávist. Nevnímám vztek.
Miluju. Odpouštím. Zapomínám.
Raduju se. Nebráním se. Usmívám se.
Směju se. Miluju. Chápu.
Houpu se na vrbový větvi a moje duše stoupá vstříc lepším zítřkům.
Vyslechl jsem už tolik trápení.
Moje vlastní poslouží ostatním.
Celýmu městu.

Čím větší bylo naše město, tím větší byl jejich strach.
Čím víc bylo našich, tím víc bylo jejich šípů.
Čím rozdílnější byly naše hodnoty, tím silnější byla jejich nenávist.
Sebrali jsme jim kus země, ale kam se naši otcové měli uchýlit, když sami byli vyhnaní?
Věřili jsme jinak a žili podle jinýho práva, ale jejich svatý místo jsme nikdy nepošpinili.
Nechtěl jsem zabíjet.
Ale zabít někoho dřív, než zabije on vás, je prostě instinkt.
Nakonec jsem stejně oplakal jednoho každýho z nich a těla odevzdal ohni, aby si duše mohli vzít jejich bohové.
A celou noc se modlil za odpuštění.

Vždycky jsem byl přesvědčenej, že vím, kam patří žena.
Když jsem byl malej, ženská byla máma. Pevnej bod v čase a prostoru, kterej tu byl vždycky, když jsem potřeboval schovat uslzenou tvář do její zástěry.
Když mi bylo dvanáct, holky byly moskyti. Pištěly, pily nám krev a nejlepší bylo, když se držely daleko od nás.
S Majandrou jsem pochopil, že existuje něco jako správná dívka. Ta, co vás dokáže rozesmát i zarmoutit, pohladit i udeřit. Nespoutaná jako vítr, nezkrotná jako řeka.
S Gwyneth se kruh uzavírá.
I když to mrně schovaný za její zástěrou je jen polovina mě.
Díky Bohu.

Bankovní úředník Wilfried Porsche nikdy nebyl protivnější, než když město navštívila inspekce z ředitelství Sanfranciský investiční banky, aby zkontrolovala stav pobočky a prověřila všechny ty neuvěřitelný ztráty bankovek, k nimž tu pravidelně docházelo.
Vešel do lokálu a zamířil rovnou k baru.
„Dvojitou režnou.“
„Tak to jsme asi dopadli špatně.“
„Kdyby existovala možnost udělení záporných bodů, dlouho by neváhali.“
Barman se podrbal na bradě.
„Hele, Wille, půjčil bys mi dvacku?“
Porsche chvíli váhal. Pak vytáhl ošoupanou bankovku.
„Tohle je moje poslední transakce. Vracím se do Evropy.“
„Máš recht, tati,“ ozval se malej Ferdinand. „Budoucnost je v kolech a ne v dolarech.“