Městečko Phoenix

Madame Bourdinová, matka čtrnácti ratolestí, o které se zajímala, až když je domů přivedli šerifovi muži, mi hýbala žlučí dlouho.
Kalich trpělivosti se naplnil během posledního kázání.
Za zuřivého syčení vlepila nejmladšímu synovi pár facek, protože se nahlas zeptal, jestli může jít dopředu.
Dramaticky jsem se odmlčel, abych zdůraznil nevhodnost jejího chování. Načež jsem zahodil papír s připraveným textem.
„Víte co, Bourdinová? Ježíš jednou řekl: Nechte všechny děti přijít ke mně. Takže teď půjdou všechny děti pěkně sem dopředu, to je ono. A vy se seberte a vypadněte. To sice Ježíš neřekl, ale já už na vás dneska nemám nervy.“

Vzduch v salónu byl těžký, plný kouře z doutníků a petrolejových lamp, zápachu nemytých těl, i silných parfémů. Občas cinkla sklenice, sem tam vrzla židle, jinak bylo ticho. Známý, příliš velký klid.
Vchodové lítačky se náhle otevřely a na podlahu padl dlouhý stín. Oči všech zákazníků salónu se upřely na příchozího. Honák Edward, chlap, co byl schopen vztáhnout ruku na krávu, a častěji na svoji ženu, vstoupil dovnitř.
Vzápětí všichni sedící vyskočili a vrhli se buď na příchozího, nebo k východům. Vzduchem se mihla židle, během chvilky následovaná dvěma stoličkami ze zlomené čelisti. Dlouho tušená mlátička v městečku Phoenix začala.

Se stoupající vzdělaností místního obyvatelstva a snižujícím se počtem příslušníků staré generace pomalu míjelo období divokých přestřelek.
Do posledního pistolnického turnaje se přihlásilo pouhých šest hráčů a nakonec se jakýmsi zázrakem do finále probojoval i kovářův syn Rocky.
Po úderu radničních hodin sebevědomě tasil, vystřelil a neomylně minul. Kdyby se jeho soupeři v tu chvíli nezasekl bubínek, skončil by jak řešeto. Takhle pouze marně opakoval pokusy zasáhnout cíl, dokud mu nedošly náboje i nervy.
Zahodil pistoli, rázně dokráčel k soupeři a skolil ho poctivým direktem.
A tak se za bouřlivého smíchu zrodil nový sport.
A já přestal chodit do saloonu.

Neskrývám, že mě těší, když si některá z mých slov berete k srdci a snažíte se podle nich jednat. Dokonce musím přiznat, že mám někdy až dětskou radost, když odsud odcházíte morálně posílení, sebevědomí, nadšení a zapálení pro svou víru.
To, co mi v tuhle chvíli dělá trochu starosti, je pochybnost, jestli jsem se na posledním kázání vyjádřil dostatečně srozumitelně.
A tak bych teď rád vysvětlil, jak byla myšlena moje modlitba za vítězství v boji proti duchu nečistého jazyka.
Nečistým jazykem jsem skutečně neměl na mysli ústní orgán pokrytý hnědým povlakem a vypálení Marlborovy tabákové plantáže bych opravdu nenazval vítězstvím.

"Hele, Koší, proč dávají do našeho žrádla to červené?"
"To je mrkev, Želví. To aby ti líp fungovala střívka."
"Moc dobré to není."
"Hele, buď ráda, že ti nekručí. A že jsi v teple. Podívej se ven, jak tam sněží!"
"Jé, támhle někdo stojí a má místo nosu mrkev!"
"To je sněhulák, Želví."
"Hele, támhle se potácí další sněhulák s mrkví místo nosu."
"Hrome! Reverend Barnaby! Tomu ale musí být zima!"
"Hej, reverende, pojď se ohřát!"
Zasněžený reverend vklopýtal do dveří. "Děkuji, malí přátelé! Zachránili jste mi život."
"Rádo se stalo. Nedáš si s námi trochu kočičího žrádýlka s mrkví?"

Setkání pana učitele Bolzana s rodiči bylo vždycky vyčerpávající. Nebyl to špatnej chlap. Byl spravedlivej, obdařenej neobyčejně bystrým úsudkem a oplývající nadáním pro nejrůznější vědní disciplíny. Žel jeho srdce tlouklo především v rytmu goniometrických funkcí, kvadratických rovnic a papežských dogmat.
„S tou matematikou musíte něco udělat, Barnaby! Je jediná, která nespočítá rovnici se dvěma proměnnými!“
„A ostatní předměty?“
„Čtení, mluvnice i sloh jsou v pořádku. V rétorice vyniká. Úplně hudebně hluchá také není.“
„To se mi ulevilo. Když ji naučíte počítat do dvanácti, jako reverendka se určitě někde chytne.“
Bolzano se pokřižoval, zamumlal něco o Panence Marii a vystřelil pryč.

Radní Jefferson si zakládal na pověsti zbožného muže, který jde všem občanům příkladem, a kdykoli se ve městě objevilo něco, co jen trochu zavánělo morálním dilematem, s důvěrou se obracel právě na mě.
Ne vždy si však návštěvu dobře načasoval.
Chápu, že muž jeho formátu tak docela nerozumí pojmům „páteční noc“ a „sobotní ráno“, ale věřte, že i muž mého formátu rád navštíví saloon.
„Jak bych měl podle vás postupovat, reverende?“
„Kupte mu flašku, tou nic nezkazíte.“
„To jsem asi přeslechl, že?“
Dopoledne se očividně protáhne. Spravil jsem se douškem whisky a omluvně se usmál.
„Jasně. A tohle jste přehlídl.“

Mladýmu Jonesovi se ještě pořád říkalo mladej, přestože mu táhlo na čtyřicet a na kontě měl tři děti. To oslovení pramenilo ze skutečnosti, že jeho duše byla dospělým životem prakticky nedotčená a menší pud sebezáchovy už měly jen akvarijní rybičky.
„Jonesi, já přísahám Bohu, že mě vůbec není snadný vytočit, ale jestli se ke mně ještě jednou přiblížíš s olejem v ruce, tak zažiješ nefalšovaný peklo!“ zahulákal šerif King a s umaštěnými vlasy ho pronásledoval temnou nocí.
Přiznávám, že jsem měl velkou radost, když si v neděli přišel poslechnout moje kázání. Ačkoli jsem měl asi líp vysvětlit termín „hlava pomazaná“.

Odpor, kterej se v roce 1904 zvedl proti šerifovi a jeho mocenskýmu postavení, měl za následek stovky obětí. Občanský hnutí zmasakrovalo všechny šerifovi muže. Zapálilo jejich domy, vystřílelo dobytek, vyhnalo jejich rodiny. Šerifa za soumraku oběsili. Jeho zástupce se včas postavil na stranu občanských práv a jako jedinej unikl slepý spravedlnosti.
Když jsem viděl, jak hoří nevěstinec U veselých pampelišek, a slyšel křik žen uvězněných uvnitř, objal jsem Gwyneth a děkoval Bohu, že už k nim nepatří.
Annie se ke mně pod pláštěm přitiskla.
„Proč neodjedeme pryč, tatínku? Proč tu musíme být?“
„Protože sem patříme,“ odpověděl jsem. „Tohle není konec.“

Po Samově smrti převzala vládu nad městem rada volených občanů.
Jack odmítl přijmout post šerifa a odjel s rodinou na východ.
Stará éra končila.
Radní Jefferson mě navštívil brzy ráno a po dvaceti letech mi tu šesticípou hvězdu znovu vtiskl do dlaně.
Zastudila.
„Lidi si zaslouží klid, Barnaby.“
„Ovečky si zaslouží pastýře, Robe.“
Povzdechl si.
„Dobře víš, že tohle město potřebuje změnu.“
„Právě proto. Dalšího šerifa Starka nikdo nepotřebuje.“
Kývl, převzal placku nazpátek a zamířil ke dveřím.
„Kdybys ale chtěl slyšet můj názor, Kingovi by slušela.“
„Joe King?! Vždyť je to ještě kluk!“
„To já byl taky. Dej mu šanci.“