Městečko Phoenix

Uprostřed noci jsem se nevracel domů poprvý. Město jsem měl prochozený křížemkrážem už za dob, kdy se tu lampy zhasínaly úderem půlnoci. Proto okolní tma neměla šanci nalíčit mým očím žádnou past.
Proto jsem okamžitě poznal, že na siluetě našeho domu něco nehraje.
Na verandě stál člověk a loktem se opíral o zábradlí.
Přišel jsem blíž a zapálil petrolejku na okně.
Světlo odhalilo tvář dívky. Tak bolestně známou, až mě bodlo u srdce.
"Barnaby?"
"Ano."
"Odpusťte mi pozdní setkání. Náš kmen zahubila horečka. Já jediná přežila, ale nemám kam jít. Má matka mi o vás vyprávěla."
"Jak se jmenovala?"
"Majandra."

Dwain Bubble, místní vědátor, jehož život byla sinusoida snadno přehlédnutelných úspěchů a stejně snadno zanedbatelných selhání, si předsevzal, že naše město přiblíží hvězdám.
Během léta sestrojil obří teleskop. S instalací mu pomáhal nejstarší syn.
"Venuše je dnes neobvykle jasná," vysvětlil mi. "Budu ji moci detailně pozorovat."
"Slyšel jsem, že má bejt pod mrakem."
"Pod mrakem? Pche! I mraky se někdy unaví, Barnaby! A já budu připraven."
Zvědavě jsem nahlídnul do kukátka.
"Nechci bejt skeptickej, Dwaine, ale tahle Venuše už neukrývá mnoho tajemství."
"Prosím?"
Bubble mě odstrčil a pohlédl teleskopem sám.
"Vždyť to je koupelna madam Bourdinové! Já toho kluka zabiju!"

Zdá se, jako by to bylo včera. Šerif zase objíždí domy, rozdává pušky a verbuje všechny, co mají kuráž bránit město proti rudým. Od časů poslední domobrany se toho ale změnilo dost. Nejen význam barvy našich nepřátel.
„Řeknu vám, reverende, zažil jsem už spoustu věcí,“ povídá šerif v předvečer boje a podává mi zbraň. „Viděl jsem bizona tančit s kaktusem, tři dny mrtvýho chlápka žádat o kafe, mladýho Jonese navlečenýho do spodničky, ale komouše v Arizoně jsem ještě neviděl.“
„Ten boj určitě vyhrajete i beze mě,“ prohlásil jsem a zbraň mu vrátil. „Já už jsem na tyhle krvavý zítřky starej.“

Vypadalo to, že jsem zase jednou zavítal do saloonu v tu pravou chvíli.
Hospodskej už se rozháněl půllitrem, zatímco Jones mával kvérem a pořvával něco o kvalitě židlí.
"Dyž se ti to nelíbí, tak si kecni na zem!"
"Platíme ti nekřesťanský peníze za tuhle koňskou moč a ještě máme sedět na zemi? To si myslíš, že nemáme mozky, nebo co?"
Položil jsem Jonesovi ruku na rameno.
"O co kráčí?"
"O židle, reverende. Já chápu, že si máme vytáhnout trám z vlastního oka, než začneme vyndávat třísku z oka svýho bratra, ale kdo má furt dokolečka vytahovat třísky z mojí prdele?"

Je pravda, že jsem čas od času někoho nakrknul.
Liberty Lola byla dost namíchnutá, když jsem nepodpořil její kandidaturu do městský rady... Ne že bych nesouhlasil s jejím volebním programem, bylo v něm dokonce pár bodů, který se mi hodně líbily, nicméně nabrat starýho radního vidlema a hodit ho do prasečího chlívku nebyla úplně nejlepší propagace.
Ale že by se mi chtěl někdo vyloženě pomstít?
***
Barnaby sebral třítisícídevítistýdevadesátýdevátý kousek dřeva z rozštípaných kostelních lavic a hodil ho do ohně.
Aniž by to původně zamýšlel, toho večera poněkud neklidný Sep Brown odstartoval svou sekyrou přestavbu svatostánku do dnešní podoby.
Bez dřeva.

Po pádu Starkovy vlády se ve městě rozšířil novej nešvar - zavírání očí před násilím páchaným na přívržencích starýho režimu.
Slyšel jsem o spoustě případů, kdy si chlápek postěžoval nad sklenicí pálenky, jak jsou radní neschopní, a funebrák Saxon už mu preventivně bral míry. Zpřelámaných kostí jsem taky viděl dost.
Hubu jsem držel do chvíle, kdy ztloukli Dolly.
„Máte uši? Tak slyšte! Máte oči? Tak hleďte! Máte jazyk? Tak přestaňte mlčet! A ty, Joe,“ obrátil jsem se na šerifa, „jestli máš koule, tak koukej zabásnout ty parchanty, co to udělali. Protože jestli hodláš ignorovat zlo, já si hodlám vzít zpátky odznak.“

„Potřebuju duchovní útěchu,“ řekl Alonso DeCastello mezi dveřmi kostela.
Na sobě měl zbytky nějaké páchnoucí hmoty a jedno obočí neslo stopy vzplanutí.
„Jsi si jistý, že to není očista, co potřebuješ?“
„Vtipný. Mě už ale humor přešel. Obchody se hroutí, obyčejnou whisku už nikdo nechce, všichni blbnou s tím medovým sajrajtem starýho Danielse - čertví jaký udělátko při výrobě používá!“
„Hmm. Tady už jsou lidi zmlsaný. Co se přesunout na sever? Třeba do Chicaga.“
Kdybych tušil, že tam příští zimu dorazí prohibice, pošlu ho do Evropy.
Ale co, nakonec si poradil.
Jen jsem ho poprosil, ať už mi tak často nepíše.

Jen jednou jedinkrát zanechala Katrina svého muže bez dozoru a odjela navštívit rodiče na východní pobřeží. Naléhavost, s jakou se po mé depeši vracela zpátky do města, předčila kdejaký hurikán.
Během těch pěti nešťastných dnů stihl starej Ewing podpálit seník, vypustit zásoby vody, zničit všechny rajčatové záhony, ztratit tři krávy, nechat pojít čuně, oběsit psa na lase, rozštípat troje dveře, vysklít okno na verandu, přestřihnout elektrické vedení, zlomit násadu rýče a amputovat si palec u nohy.
Šerif velice vážně uvažoval, že ho nechá zavřít, aby těm katastrofám učinil přítrž.
Tu naftu ale nakonec našel.
A Katrina mu toho čuníka odpustila.

Darování květiny nikdy nebyla otázka pouhých několika minut a pár obětovaných chechtáků. Vlastně to znamenalo učiněné peklo.
(Gwyneth by nejspíš řekla, že největší peklo vždycky byla ta kytka samotná. Budiž. Svou floristickou negramotnost doznávám.)
Nicméně pořád se v kalendáři nacházelo pár momentů, které si návštěvu květinářství vyžadovaly.
Třeba dvacetileté výročí svatby. Považte, mohl jsem si dovolit přijít domů bez květiny?
„Barnaby? Kde jsi sehnal tu kytku?“ zeptala se Gwyneth druhý den kolem oběda.
„U Kratzmara v květinářství.“
„A co ti o ní řekl?“
„Že se jmenuje Adele a umí zpívat. Proč?“
„Nic. Já jen, že sežrala hovězí i s talířem.“

!!! Zlovutná humělkyně z dalekej Evropy v našem městě !!!
Madmazel Edith!
Půvabná dáma a výtečná šanzoniérka z francouzký Provincie Provenience Provence.
Nejen písničkou potěší vaše zmysly!
Klavírní doprovod: Slepej Charlie (esli trefí)
Pro návštěvníky konzertu jedno pivo zdarma
!!! Jo a chcát chojte za saloon, chujové !!!
Ne že mi zas vochčijete záhony!