DMD č. 29. pro 29. 4. 2014. Téma: Za poslední stránkou

Nedokázal jsem se dívat. Ostatní si ten pohled vychutnávali jako supi kroužící nad umírající hyenou. Já prosil Boha, aby za poslední stránkou jeho života nebylo horoucí peklo.
Vzpomínal jsem na krásný věci, který jsme prožili jako děti. Jak jsem ho učil střílet, jak jsme si barvili tváře cihelným prachem, jak maminka hubovala a on se mě zastal.
Jak mi vyprávěl, že chce bejt šerifem.
Jak jsem ho nelítostně předběhl.
Jak mě nedokázal zabít.
Jak plakal, když mě naposledy objímal.
Tolik si přeju, aby ten příběh pokračoval.
Tolik bolí vědomí, že na tý vrbě visí kousek mě.
Můj mladší bráška Sam.

Nevěděl, kolik času mu ještě zbývá. Možná se ani nedočká návratu domů.
Nebyl žádný bojovník; vybrali ho díky atavistickým rysům, které značně zkrátily a usnadnily nepříjemný proces adaptace.
Riilně se jeho tmavě pigmentované oči líbily. Navíc tak dobrý genetický soulad... Genová terapie je reverzibilní, přežití mise nejisté. Dítě počali ještě před misí. Nechal jí pro něj otcovský dar. Kdyby se už nevrátil. Tradičně se dává matkám až po porodu. Pak už se mnohdy s otcem nikdy nesetká ani ona, ani dítě.
Často vzpomínal na Bobbyho. V těch chvílích ho popadala zoufalá touha žít co nejdéle a vidět své dítě vyrůstat.

“Nelo?” Nic. Zkusím to tedy znovu. “Nel?”
“Mmm,” ozve se.
A jéje. Už je to tady zas. Nakouknu do ložnice - Nela (rozcuchaná, v pyžamu) leží na posteli, nos v knížce.
“Jedlas dneska?” zeptám se. Nepřítomně zavrtí hlavou. Příběh, do kterého je zažraná, má přednost.
V sobotu to Nela dočte - poznám to, umyla si totiž vlasy, udělala nám snídani. Už už si chci oddychnout -
“Má to ještě dva díly,” oznámí.
Ve středu odloží Nela poslední knihu, celá ubulená.
“Tak to skončilo?” ptám se shovívavě.
Nela přikývne. Usměju se a jdu ji políbit.
Nela mi úsměv vrátí. “Teď jdu na fanfikci,” špitne.

Autor řídí a kontroluje postavy. Drží je na uzdě pomocí písmen, slov a vět. Někdy se stane, že se postavy proti svému tvůrci vzbouří a to pak vznikají buď velmi dobrá, nebo naopak velmi špatná díla.
Když ale příběh dospěje ke konci a autor umístí poslední tečku, co pak? Co se stane s postavami?
Inu, některé prostě pokračují v příběhu (žili šťastně až do konce…). Ale jsou i takové, které nepřijmou pokorně svůj úděl, touží být vlastními pány a tak začnou vytvářet svůj příběh.
Dělají si, co chtějí, perou se, hádají, smilní, podnikají, baví se a užívají svobody.
Jednoduše žijí.

Starý strom s větvemi ve tvaru slona se na Jácíčka a Veverku zahleděl. V oku se mu něco zalesklo.
„Kdyby lidé věděli, co se skrývá za poslední stránkou jejich života, možná by byli šťastnější,“ pravil nakonec.
„A nebyla by to nuda, kdyby věděli dopředu, jaký bude jejich život?“ zeptal se Jácíček.
„Inu, asi ano. Ale spousta rozhodnutí by byla jednodušší,“ odpověděl Slon.
Veverka se zamyslela. „Nechtěla bych vědět, jaký bude můj další den. Mám ráda překvapení,“ pronesla.
„Máš naprostou pravdu. Navíc musíš být silný, abys tu obrovskou znalost unesl.“
Zvířátka dlouho mlčela. Byla ráda, že svět je takový, jaký je.

Poté, co se můj drahý přítel Sherlock Holmes uchýlil na venkov, vídali jsme se zřídka. Při vyjímečných příležitostech zavítal do Londýna, přispět svým geniálním mozkem k rozluštění mimořádně komplikovaných případů, se kterými si nikdo nevěděl rady. Obvykle ale byla naším jediným spojením korespondence.
Jednoho dne jsem ovšem obdržel velmi znepokojivý vzkaz: Watsone, ihned přijeďte . Naléhavé. H.
Celou cestu jsem strávil ve vážných obavách. Holmes nebyl nejmladší a netěšil se příliš pevnému zdraví.
Jaká byla má úleva, když jsem ho spatřil na nádraží, překypujícího energií.
„Drahý Watsone, vítejte! Doufám, že jste už nenapsal epilog za našimi dobrodružstvími. Čeká nás neuvěřitelný případ!"

"...princ zabil draka a zachránil princeznu. Byla svatba a potom se hodovalo ještě pět dní a pět nocí. A princ s princeznou žili spolu šťastně až do smrti." Přečetl a znuděně otočil stránku. Rychle pročetl další kapitolu.
"Ty pohádky jsou pořád stejné!" zabručel a zalistoval na poslední kapitolu. Poté co jí přečetl, vzdychl a otočil poslední stránku. Byla bílá, nic na ní nebylo. Vtom ho něco napadlo.
"Tati, přečti nám prosím pohádku," zavolalo na něj jedno z jeho dětí.
"Dnes si nebudeme číst," usmál se. "Dneska vám budu pohádku vyprávět."
"Byl jednou, kdysi dávno, zlý drak, který obsadil trpasličí horu..."

„Kolik máme ještě času?“ nervózně poklepával nohou a rozhlížel se po svých společnících, se kterými se pokoušel zachránit svět. Zase.
„Do úsvitu to musíme vyřešit,“ připomněla mu, opřená bradou o dlaň ruky a hleděla otupěle do prázdna.
„Ještě jednou si to shrňme,“ navrhnul trpaslík a poctivě si masíroval spánky.
„Zase? Tak dobrá… abychom našli další část skládačky, musíme vyřešit hádanku, která zní ,pravda se nachází za poslední stranou‘. To se dá brát doslovně, nebo také zcela úplně jinak,“ pokrčila rameny.
„A kolik je tu knih?“ zeptal se opatrně.
„Dva a půl milionu,“ špitla. Podobné hádanky nebyly v knihovnách zrovna oblíbené.

Moře bylo temné, bouřlivé a nezměrné. Kdesi v dálce splývalo s obzorem.
Stál tam ve tmě a naslouchal jeho šumu. Promlouvalo jemu dosud neznámou řečí, nyní v ní však zaznívalo něco blízkého.
Přišel sem, protože věděl, že tu má být. Jeho pouť se uzavřela a nyní může nastoupit cestu k nekonečně vzdáleným břehům. Tak jako loď, na které ještě nemohl plout.
Eärendilova hvězda jasně zářila. Vzpomínal na rozhovor o světle tří kamenů. O příběhu, který pokračuje stále dál a nikdy nekončí.
Končí ale příběhy jednotlivců. On právě dospěl na svou poslední stránku.
Bílá loď připlula. Sam Křepelka nastoupil na palubu.

Přemejšleli jste někdy nad tím, kolik se jednomu človíčkovi vejde do hlavy světů? A lidí! Tolik si jich můžete vymyslet, rozumět jim, mít je rád. A některé z nich čtenáři nikdy nepoznají, a to je smutný.
Je to něco, co se musíte naučit, pokud chcete, aby vaše příběhy někdo opravdu s chutí četl. Ovocnej stromek taky musíte prořezat, jestli z něho chcete víc, než trpký pláňata.
Je to ale těžký.
A vždycky, když dopíšete poslední stránku, cítíte je, jak se tou tenkou blánou snaží probít dovnitř.
Je vám jich líto.
Ale kdyby tam nebyli, nikdy by to nebyl dobrý příběh.