DMD č. 29. pro 29. 4. 2014. Téma: Za poslední stránkou

Zajímá vás, co bylo dál? Tak přestaňte snít...
Popelčino uklízení prince nerajcovalo. Vnady její sestry ano.
Sněhurka chytila alergii na jablka, ztropila princi scénu kvůli štrůdlu a ten ji vrátil trpaslíkům.
Růženka se narkolepsie nezbavila. NIKDY.
Zvíře jednou ztratilo nervy a Krásku sežralo.
Zlatovlásce se ten její zoofilní schizofrenik zprotivil a ostříhala se.
Locika se nedopatřením oběsila na svých vlastních vlasech.
Ladina hvězdička obsahovala olovo.
Bohdanka si chtěla vynahradit sedm let mlčení. Blbej nápad.
Když přiletěla drakova matka, byl už Bajaja moc tlustý.
"Angelo!" ozvalo se jí za zády rozzlobeně. "Okamžitě přestaň ničit tu pohádkovou knížku a mazej se učit!"

Za poslední stránkou šmátrám po kapesníku. Někdy protože brečím smíchy, někdy protože nevidím přes slzy a tu zimu nezažene ani sebeteplejší svetr.
Za poslední stránkou se vztekám. To když nevím, jak to autor sakra myslel. A taky nesnáším mnohoznačné konce.
Za poslední stránkou dumám, jak bych to a tamto změnila. To ta Mary Sue ve mně.
Za poslední stránkou jdu experimentovat do kuchyně. A ta knížka vůbec nemusí být kuchařka.
Za poslední stránkou ještě dlouho sním s otevřenýma očima. To když se i přes konec nechci ještě rozloučit.
Za poslední stránkou může knížku zavřít každý. Ale příběh, ten žije dál.

„Deshay bas-sah-rah bas-sah-rah!“
„Sestra?“
Zvesila som ruky.
„Chápem, že abstinuješ, ale pochybujem, že tvoje vzývanie priláka Brucea k nám do kuchyne.“
Nakrčila som nos. „Mám ísť ja do Gothamu? Do hodiny ležím v pangejte. Ale možno máš pravdu. Bruce je mocný, neskrotný, odvážny a ušľachtilý. Budem statočná. Tým ho uchvátim.“
Sestra nasadila smutný výraz číslo sedem. „Čo ja a Loki?“
„Ty si ty. Lokimu to postačí. Ten chce hlavne vládu a pokiaľ budeš ochotná si kľaknúť...“
„A matke obstaráme Logana!“ Sestra ostentatívne odignorovala moju poznámku. „A budeme žiť nadosmrti šťastne a v smrteľnom nebezpečenstve!“
Mamka sa zamračila. “Čo ak mľaská?“

„Co je za poslední stránkou?“
„Neptej se, nechci ti lhát.“
„Nestojím o lež, chci pravdu.“
„Ta je bolestivá.“
„Mě už nic neublíží.“
„Je za ní jen prázdnota a ticho mořské hlubiny.“
„Žádné pokračování?“
„Ne. Už není nikdo, kdo by ho psal.“
„Zapomněla jsem, odpusť.“
„Není co odpouštět. Nakonec by to bylo tak lepší. Teď jen slzy hyzdí tvou krásnou tvář.“
„Nech toho ty lichotníku nebo ti zlámu ruku.“
„Alespoň by bylo nějaké vzrušení v tom nudném posmrtném životě.“
„Takže to je opravdu konec příběhu O Galantním Jirayiovi.“
„Bohužel.“
„Měla jsem ho moc ráda, toho úchylného poustevníka.“
„On tebe také, princezno.“

„A zde je již má proslulá knihovna.“
Těžký vzduch, těžké tmavorudé závěsy, řady těžkých knih v policích, na stolku pod zrcadlem Nietzsche.
V okně těžká mříž.
Monsieur Candie pokračuje lehkým tónem: „Dovolíte? Vřele doporučuji Vaší ctěné pozornosti tento svazek,“ sebere ze stolku jednu z knih. „Mimořádně zajímavý obsah. A za poslední stránkou je schránka a v ní dýka.“
Pokývne na doprovod a opustí knihovnu.
Dýka skrytá v knize je směšná hračka pro děti.
Dveře drží jako přibité.
Monsieur Candie dosedne na pohovku v místnosti za zrcadlem: „Někdy se tak neuvěřitelně nudím!“
Sheba se k němu přivine: „Kdy už to začne?“

"Kostro, já tě potřebuju! Sejdeme se za deset minut v kumbále vedle transportéru."
"Ale co na to řekne Spock?"
"To je mi jedno, s ním si to rozdám později v kajutě. Teď potřebuju tebe, sakra!"
"Ale no tak Jimme! Mohl bys tím zranit to jeho zelenokrevné srdíčko údajně postrádající cit, víš? Nemusím ti říkat, že pod všemi těmi vrstvami chladu je žhavější než vulkánské slunce... Dáme si trojku, co ty na to?"
"Trojku nebo čtyřku, to je mi fuk, ale já to sakra potřebuju hned!"
"McCoy Spockovi: Dostavte se neprodleně k transportéru dva, stav nejvyšší nouze, jde o kapitánovo zdraví."

Všechny knížky v knihovně se chlubí, že na jejich poslední straně se toho tolik stane, a že za poslední stranou jsou jejich nejtajemnější tajemství. Čím tlustší jsou, tím více se chlubí, a tím úžasnější zvraty a překvapení na posledních stránkách mají. Já se ničím takovým chlubit nemůžu. A proto na mě koukají spatra. Včera si mě prosím dobíral leták! Prachobyčejný leták ze supermarketu. Že i on je lepší, že i na něm jsou zajímavé věci. A úplně na konci dokonce napsané tím nejmenším písmem. Je mi z toho do pláče, ale co na to můžu říct já, obyčejná Möbiova páska?

Fenoglio, zoufalý a starý, cítil, že příběh se už dávno vymkl ze všech jeho pravidel. Ať se snažil jakkoliv přizpůsobit svět vlastním přáním, bránil se, bouřil a rychle se vydal svou vlastní cestou. Ani Orfeus, nadšený a mladý, nedokázal příběh zkrotit, byť mu byl ochotný obětovat život.
Zmijohlav zemřel, Černý princ se vrátil na trůn. Inkoustový svět si mohl oddechnout.
Mo a jeho rodina si uvědomili, že do svého původního života, mimo inkoustové listy, se nevrátí. Stačilo pár měsíců a došlo jim, že ani nechtějí.
Inkoustové srdce dospělo ke svému konci. Za poslední stránkou začal jejich nový, nikým nenapsaný život.

Začátky jsou vždycky těžký, hezký, vzrušující. Vezeš se na dobrý vlně adrenalinu, která jako by nikdy neměla změnit svojí křivku. Pak přijde rutina. Každodennost je slovo pro pomalý umírání. Ale když se blíží konec, držíš se toho poháru zuby nehty, i kdyby byl už dávno vypitej do dna. Život je jako čokoláda, hořkej, sladkej, někdy se ho přežereš a je ti na nic, ale ve většině případů ti jeden prostě nestačí. Nic nekončí jen tak do prázdna. Za každou poslední stránkou zatím byla nějaká první. Poslední slovo musí vyklidit cestu pro dalších sto slov. A nebo ne? Uvidíš. Devadesátdevět. Sto.

Některé jsou tlusté, popsané do posledního místečka.
Některé také, ale textu je tam pomálu.
Některé tenké, s listy prázdnými.
Některé také, ale s řádky mezi řádky.
Některé násilně nebo nešťastně přervané v půli.
Některé ani nebyly napsány.
Některé jsou jen jeden list bez názvu.
Některé by mohly být delší.
Některé jsou dlouhé až moc.
Některé jsou plné radosti, jiné smutku a jiné jsou namíchané tak akorát.
Ale všechny mají něco společného.
Nikdo neví, co je za poslední stránkou.
Další díl?
Nová kniha?
Věčný mír nebo věčné zatracení?
Když se kniha zavře, pak už se nikdy neotevře znovu.
Kniha?
Lidský život.