DMD č. 29. pro 29. 4. 2014. Téma: Za poslední stránkou

Za poslední stránkou zní cval rytířských koní. V Riu Pecos se zrcadlí hvězdy, Ender s Valentine objevují nové světy, mušketýři hájí svoji čest. V Edinburgu se směje Anton s Naděždou, Erast Petrovič vyráží s věrným Masou za dalším dobrodružstvím. Opona se zatáhne a Kolombína štupuje Harlekýnovi ponožky. Frodo a Galadriel si hrají s pestrobarevnými motýly, norské lesy zpívají, na Guernsey pořádají literární dýchánek, profesor Longbottom se připravuje na bylinkářství. Edmond Dantes stojí u kormidla, do vlasů mu padají kapky vody, ze skříně nahlédne do starého domu myšák s kordem. Za poslední stránkou se může stát cokoli. Stačí jen sto slov.

Má ráda modrou. Modrá je barva víry. Ona věří v Boha a také, že brzy uvidí svého muže.
Radost z dopisu vystřídá zklamání. Popostoupí k oknu, aby lépe viděla. Znovu čte poslední stranu. „Přijedu nejdříve za půl roku.“
Je samodruhá. Jak hořce, pravdivě to zní... Sama a jen to druhé, ještě nenarozené. Milovaný je daleko. Někde v zemi uprostřed mapy, co visí na stěně.
„Co si počne?“ potlačuje pláč. Teď se nesmí rozrušovat!
Útěchou jsou slova: „Těším se na návrat. Moc Tě miluji.“
Nepatrný úsměv zrcadlí naději. Představuje si, jak ho vítá. Jak jsou šťastní. A všichni spolu jako rodina.

Manžel Šípkové Růženky si občas říkal, že jeho žena je v myšlení tak sto let za okolním světem.
Popelčin muž brzy po svatbě zjistil, že vybírat si manželku podle nejvýstavnějších hadrů v okolí a extrémně malého chodidla je nejen trapně povrchní, ale do budoucna se to pěkně prodraží.
Sněhurčin choť nebyl schopen překousnout, že jeho vyvolená žila v chaloupce se sedmi mužskými, zvlášť poté, co se jednou neopatrně vyjádřila o jeho velikosti.
Ale že o rozvodu nikde zmínky nejsou (a že by si na tom pohádkový bulvár jistě smlsnul), lze předpokládat, že to spolu přece nějak doklepali až do smrti.

„… žili šťastně až do smrti.“
„Mamííí?“
„Co je?“
„A dál?“
„To je konec.“
„Co dělali potom?!“
„Po smrti?“
Doufám, že se do toho nezapleteme. Informace z nedělní školy naší farnosti, propletené výjevy z otcovy oblíbené hry plné zombií, kterou synek o tatínkovských víkendech neúnavně sleduje, tvoří nadmíru napínavý crossover.
„V době mezi svatbou a smrtí. To se neděje nic?“
„Prostě… žijí šťastně.“
„Nuda!“
„Ani ne.“
„Táta říkal, že s jednou ženskou nemůže bejt člověk šťastnej.“´
„Táta nežije v pohádce.“
„A my?“
„Taky ne. Víš, co je na tom fajn?“
„Co?“
„Že budeme šťastní jenom chvílemi. Takže nás to nudit nebude.“

Opíral se o zábradlí. Když ho oslovila, ve tváři měl rozpačitý výraz.
„Tom… Pan Martin mi řekl, že jste to byl vy, kdo kapitána přesvědčil, abyste se pro nás vrátili,“ pronesla opatrně. „Dlužím vám...“
„A vy jste nenahlásila,“ zrudl ještě o něco víc, „Však vy víte…“
Byli vyrovnáni.
„Proč jste to neudělala?“ ozval se po chvíli. Vrhla na něj ostrý pohled. Proč? Protože se sama provinila? Protože nikdo neví, co přinese budoucnost?
„Jsme stejní, Sullivane. A jednou možná přijde den, kdy i vy bude muset volit. Mezi svou lodí a svými krajany. A ať se rozhodnete jakkoliv… vždycky někoho zradíte.“

…princ si vzal princeznu za ženu a žili spolu šťastně až do smrti.
Žili?
Opravdu šťastně?
Na středověkém kamenném hradě byl neustálý průvan od špatně utěsněných oken. Kromě toho, že byla princezně pořád zima, průvan zhášel louče, takže princezna v noci často zakopla, upadla a nabančila si.
„Proč jsem jen nezůstala na otcově hradě?“ bědovala. „Přinejmenším tam bylo teplo. Tuhle ratejnu vytopit nelze.“
Po příslušném čase princezna povila robátka.
Rozkošná robátka však měla neustále kašel, rýmu a neutuchající hlad, takže se princezna vůbec nevyspala. Zhubla a pobledla.
Princ začal mít své neurotické manželky plné zuby a utekl jí s pážetem.