Nekonečný příběh

Les je pohltil bez varování. Byl nádherný, o tom se nepřeli, ale o nebezpečí, před kterým varovala bludička, už nepochybovali. Stromy rostly doslova odevšad, Vúšvusula s netopýrem nedokázala vyletět tak vysoko, aby se dostala nad jejich koruny. Ukukův hlemýžď se neustále motal v kořenech a mámila ho vůně nektaru a květů. Pjernarkrach sice zvládal prorážet kmeny, ale jakmile jeden strom porazil, vyrostly tři nové. Všecky krásy zářivého lesa Perelínu je dusily svou dokonalostí.
Museli být jenom kousek od kraje, ale nemohli se k němu dostat.
"Vyveď nás ven, řekni kudy," obrátila se Vúšvusula na Blubku.
"Rada na cestu od bludičky?"

Čarodějnice Xaída byla nejprve brutálně napadena kousek od svého bydliště a poté utrpěla další ponížení od vítačských vlastizrádců.
Banda neotesaných zelených lidí v rudých (tedy neomarxistických) kožešinách si ji třikrát vyhlédla v okamžiku bez ochrany a za provolávání hesla AŤ ŽIJE DÍTĚ ji strašlivě rozcuchali její rusé vlasy. Je na čase si nalít čisté šťávy - DĚTSKÁ CÍSAŘOVNA JE ZRÁDCE!!!!!
Pozvala do naší milované země LIDSKÉ DÍTĚ které si tu dělá co chce, štve mírumilovné obyvatele Fantázie proti sobě a nejvíc proti krásné XAÍDĚ. .
Myslíte, že toto je v pořádku?
PŘEDEJTE NEJBLIŽŠÍ BLUDIČCE ABY SE TO DOSTALO K CO NEJVÍCE FANTÁZANŮM!!!

Zatímco černomůrka a pidiďas se činili se zásobami a kamenožrout kopal, tedy spíše se ládoval barevným pískem, bludička dumala. Co to jen zapomněla o poušti Goab?
Nezůstávej po setmění!
"Musíme odtud!" zakřičela, seč jí tenký hlásek stačil. "Hned, než zapadne slunce, ať jsme pryč."
"Můj netopýr je unavený, musíme chvíli odpočívat," nedala se zpovykat Vúšvusula.
"V noci tu vyroste les, pojďme," naléhala Blubka.
"Les, to je přece dobře, ne?" mínil Ukuk.
"Co vyroste za noc, žije příliš lacino. Co žije takto levně, snadno umírá. A vše ostatní s ním."
V tu ránu se jim zošklivily všechny barvy pouště. Rychle pryč!

Létající nepříjemnosti byly daleko za nimi, ale nové měly teprve nastat. Všude kolem byly písky pouště Goab. Tři menší členové společenstva poslů se pokorně dívali na ultramarínové duny, ten čtvrtý přemýšlel, zdali by písek nemohl být k snědku.
"Co teď?" zeptala se bludička.
"Musíme nějak přečkat, než přejde největší žár," mudroval Ukuk. "Vúšvusula a její netopýr by mohli ze vzduchu hledat cestu, já a hlemýžď najdeme vodu. Tady velký přítel vyhrabe stinnou jámu, aby nás slunce nespálilo,"
"A co já?" nesměle pískla bludička.
"Ty nic, buď tady a zpříjemňuj nám svou přítomností den."
Blubka se zaškaredila. Copak jsem jenom ozdoba?

Strakatí Šlamufové se proplétali v důmyslné a nádherně pestrobarevné choreografii. Blubka okouzlena vábením toužila se k nim připojit.
"Cizinci, bažinci, to nejsou našinci," obořil se na ni modrý Šlaumuf.
"Mrk, smrk..." zapištěl další motýlek a mrsknul po ní svojí čepičkou.
"Juch juch!" Další pestrobarevní šílenci se přidávali a házeli po všech, co jim přišlo pod nožku.
"To ale nesmíte," pískla bludička.
"Břuch, buch!" zavelel růžový mol a vrhl se na ni.
"Mrk... smrt!" ozval se největší z Šlamufů.
"Tak to prrr," zaduněl kamenožrout, schoval své tři přátele do dlaně a prchal s nimi, dokud nenechal chutné hory daleko za sebou.

Protože Fantázie nemá map ani hranic a její konec může být uprostřed, na břehu Jezera Slz se čtyři poslové znovu radostně shledali a těšili se, že ještě chvíli spolu budou pobývat. Vydali se do hor, aby se Pjernarkrach dosyta najedl.
"Neměli by tu být Achrájové, ti nebozí červíci?" divila se bludička přejíždějíc pohledem prázdné údolí.
"Není je možné spatřit, jsou tak nešťastní ze své ošklivosti..." nedořekla černomůrka a užasle hleděla na pestrobarevný rej. Šlamufové, velcí motýli, jeden za druhým vylétávali z kukel těch, kteří ještě včera byli Achráji.
"Jsou krásní!" vydechla Blubka.
"Ale jsou také dobří?" zamyslel se nahlas Pidiďas.

Společně bojovali a přežili velkou bitvu o Fantázii. Nepropadli Nicotě, i když byla blízko. Když se Fantázie z chaosu vyléčila a pomalu se svými klidnými dny ukládala ke spánku, sešli se na mýtině znovu čtyři poslové. Pidiďas Ukuk, černomůrka Vúšvusula, kamenožrout Pjernarkrach i bludička Blubka. Byli smutní, protože klid znamenal konec jejich společného příběhu.
"Kéž bychom pořád ještě mohli utíkat před Nicotou," povzdechla si Blubka.
"Tak tak, kéž bychom spolu čelili temnotě," přitakala černomůrka.
"Asi bychom se měli vrátit ke svým národům," smutně pronesl pidiďas.
Kamenožrout na souhlas vyprsknul pár kamenných drobečků.
Ani jednomu se však nechtělo z mýtiny odejít.

Hmmm..., ohromně chutně vypadající kámen. Pěkná plná barva. Nádherně voní po malinách, s jemnými tóny lesních jahod. Polosuchý, v chuti pěkně zakulacený, s lahodným zbytkovým křemenem a pikantní rulou. K nedělní svačince jako stvořený.
Hamňamchroust. Krásně křupe mezi zubama.
Tam u nás za mořem jsme měli velice lahodné skály. Ale nestěžuji si, na tomhle svahu se urodil skutečně vynikající ročník.
Jen těch lidí kdyby tu tolik necouralo. Jeden aby se bál, že někoho zašlápne. Ten mazlavý pocit na chodidlech je pak dosti nepříjemný. A vůbec, lidské zvyky jsou opravdu podivné. Vysvětlil by mi někdo, proč ze skal vyhrabávají naše bobky?

Slova jsou mocná. I ona sama byla bezmocná tváří v tvář tomuto Starci.
"Co by se stalo, kdybys napsal nic?"
"Jak to myslíš, Císařovno?"
"Kdybys napsal, že se Fantázie proměnila v nicotu, že je nic."
"Pak by se celá Fantázie obrátila v nicotu."
"I ty?"
"I já."
"Napadlo tě to někdy?"
"Častokrát jsem nad tím přemýšlel."
"Takže má říše se může v kterýkoli okamžik proměnit v prach?"
"Sama nejlépe víš, že se to nestane. Rozhodně ne kvůli mně. Stařec z Putující hory nikdy nenapíše nic."
"Jak to můžeš říci?"
"Protože jsem právě napsal: Stařec z Putující hory nikdy nenapíše nic."

V jedné dlouhé uličce stál malý kamenný krámek. Přímo naproti knihkupectví.
Byl den jako každý jiný. Obloha byla jasná, plná buclatých obláčků.
Prodavač z kamenného obchůdku stál přede dveřmi a nedočkavě vyhlížel zákazníky.
Najednou uslyšel šílený rachot, který se stále přibližoval. Lidé vyděšeně prchali na všechny strany. Slunce prodavači zastínila obrovská, pohybující se hora. Napřáhla svou ruku přímo po krámku a odlomila z něj kus. Prodavač, chráníc si hlavu, s křikem zalezl dovnitř.
„Hmmm, chutný kámen, moc dobrý,“ konstatovala hora.
Majitel knihkupectví naproti se podíval z okna a pomyslel si: Pane na nebi, co si to ten Bastian zase přál...