Kapitán Amerika (MCU)

Redakčně upraveno:
pod současným náporem emigrantů z Marsu a okolních dominií se americký Kongres společně Se Sovětským svazem čestně zavázal ke spolupráci na výrobě vysokorychlostního urychlovače, díky němuž by bylo lze uprchlíky snadněji umisťovat a legalizovat.
Zároveň je nad Slunce jasné, že nastalá situace může eskalovat. Následky by zřejmě byly v takovém případě katastrofální: od úbytku proteinu v Mléčné dráze, ledového oceánu vylitého na jih, hladovějících finančníků z Wall Street a obrovského nárůstu takzvaných vesnických idiotů na pozicích samozvaných vykonavačů lidových soudů k dramaticky vypadajícím ceremoniím páchaným na hřbitovech za absolutního nedostatku svrchního oblečení či ponožek.
Konec hlášení, redakce přepíná.

Kolem uší mi hvízdá vítr. Ještě že nemám čepici, pomyslím si hystericky. Letadlo se vzdaluje, země se přibližuje. Tohle nebude vůbec pěkné.

Já si vážně chtěl ten padák vzít!

Jenže mám tohle tělo teprve chvíli a ještě není tak úplně seřízené. Občas dělá věci, které nechápu.
Jako že třeba kilometr nad zemí zakopne a vypadne z letadla.

Reklamovat se to asi nedá.

Á, vida. Země dorazila.

...

...au...

...

Daily Bugle - pondělí 6. září 1943
DALŠÍ PARÁDNÍ KOUSEK KAPITÁNA AMERIKY!
Po vítězném tažení na základnu Hydry skáče z letadla BEZ PADÁKU!
Svět tleská hrdinovi!
Howard Stark: “Chvíli jsme ho hledali v lese.”

Atmosféra v laboratoři houstne.
Steve se tváří neústupně, ovšem Howard se nevzdává.
“Je to dokonalý štít. Nerozbitný! Perfektní!”
“Jistě, nejlepší štít na světě, “ odsekne Steve. “Taky je na něm tvoje jméno. Přes celou plochu.”
“Inu... já ho vyrobil.”
“Nebudu ničí reklama.”
Howard Stark se zamračí. “Fajn. Zítra dodám variantu dvě. Ale štveš mě.”
Steve pokrčí rameny.
"Já vím.”

Druhý den Howard září jako sluníčko. Varianta dvě je bez nápisu. S hvězdou.
“To vypadá mnohem líp,” zabručí Steve. “Moment. Proč je v té hvězdě písmeno K?”
Stark se zatváří velmi nevinně.
“K jako kompromis. K jako STARK”
“Nenávidím tě.”
“Já vím.”

Po nějaké době všichni samozřejmě předpokládali, že nechal minulost za sebou.
Občas si to chtěl myslet taky. Občas podlehl, v jádru pořád beznadějnej snílek, pouštěl si starý filmy a představoval si, jak na ně mohli jít spolu.
Hodněkrát si představoval, co by jí řekl, kdyby se tehdy mohl vrátit. Vysnil si desítky scénářů, dojemné, vtipné, úplně obyčejné... a pak měl chuť sám sobě jednu vrazit, protože snil o něčem, co nemohl nikdy mít.

Ale když se stal zázrak a on našel způsob a po sedmdesáti letech se vrátil, nedokázal ze sebe vydat jediné slovo. Všechny jeho sny to stokrát předčilo.

Když se rozběhl předfilm, zaznělo kinem sborové povzdechnutí. "Zase tenhle idiot," zavyl Morita: "vzbuďte mě, až to skončí..."
"Co je?" zašeptal Bucky. Morita obrátil oči v sloup. "To si žil až do teď pod kamenem? Kapitán Amerika," nasadil přehnaně hluboký hlas: "nejlepší z nejlepších, idol všem dívek a vzor všech chlapců, sbírejte železo a budete jako on..."
Chlápek v obleku s vlajkou pobíhal po plátně a probíjel se Německou armádou se štítem v ruce. Bucky se smál tak, že málem vdechnul popkorn.
Vlajkař zasalutoval. Kamera najela na jeho obličej. Buckymu zaskočilo.
"Moment," zaječel do ztichlého kina: "to je můj idiot!"

Měl si všimnout těch varování.

Jak kameraman zoufale vrtí hlavou.

Jak kapitán Rogers spíš cení zuby, než se usmívá.

Nevšiml si ničeho. Dokud nebylo pozdě.

„Staré zlaté časy?“ zopakoval Rogers spíš pro sebe. „Třeba tenkrát, když jsem celé léto nesměl z domu, abych nedostal obrnu. Nebo když mi sousedka řekla, že mrzáky by měli utrácet. Nebo když na mě řvali, že jsem zasranej Paddy. Nebo když mi policajt zlámal nos, když udělali zátah na Middagh Street.“ Hlas měl docela klidný. „No, jsem si jistý, že vám by se tehdy docela líbilo...“

Ten díl nikdy nevysílali. I tak měl rekordní sledovanost.