Kapitán Amerika (MCU)

Bojovat s nepřáteli bylo mnohem jednodušší než to, co Steve zažíval nyní.
Pohyboval se po Tonyho večírku a snažil se usmívat. Natolik křečovitě, až se obával, aby mu to nezůstalo napořád. Konečně zahlédl stůl s občerstvením a vydal se k němu.
A pak přišel útok ze zálohy.
“Hej, neber ten poslední sandvič!” přiskočila k němu neznámá dívka. Steve stěží stačil zvednout ruce, než mu z nich sandvič vytrhla.
“Díky, krasavče!” zakřenila se, políbila ho na tvář a byla ta tam.
Steve za ní zůstal zírat s otevřenou pusou. Tentokrát si byl jistý, že tohoto přihlouplého výrazu se hned tak nezbaví.

“Je to nesnesitelné,” postěžoval si Steve.
Peggy si povzdechla. “Co se stalo?”
“Tony do mě zase rýpal,” přiznal Steve. “Říkal… říkal…”
“Ano?” vybídla ho jemně Peggy.
“Že si potřebuji… zatančit.”
“Nic si z toho nedělej,” chlácholila ho Peggy. “Tony je v tomhle jako Howard… nevidí si do pusy.”
“Jenže má pravdu,” hlesl Steve. “Jsem mnohem starší, než vypadám… a tolik věcí jsem nezažil.”
Peggy vzala svůj telefon a vyhledala jedno konkrétní číslo. “Zapiš si to,” ukázala ho Steveovi.“
“Co to je?” zeptal se.
“Kontakt na mou neteř. Víš, co se říká - co jsi v mládí nestihl, ve stáří musíš dohnat.”

Tony se párkrát zhluboka nadechl, aby potlačil nutkání zvracet. Nejspíš by se ani nedokázal otočit na bok, aby se neudusil. Steve k němu natáhl ruku.
"Zas tak hrozné to snad nebylo."
Tony jenom zaskučel. Na delší komentáře neměl dost kyslíku. Nejspíš mu taky prasklo pár žeber.
"Jednou se ti to bude hodit."
Tony se pokusil zasmát: "Díky. Až na mě příště zaútočí supervoják, aspoň vím, co dělat." Opatrně se vyškrábal na nohy: "Modlit se za rychlou smrt."
Po dvou dne dnech na Sibiři mu bylo jasné, že nikdo nepříjde. V ochromeném brnění se nemohl pohnout.
Byl čas začít se modlit.

Prvních týden střídavě v šoku seděl, bušil do boxovacího pytle a brečel.
Sedmdesát let.
Všechno co znal a miloval – ztracené, rozprodané a darované do muzea.
Uvízl v tomhle cizím novém století bez možnosti návratu.
Někdo zaklepal na dveře. Nespíš další doktor, co se mu chce dostat do hlavy.
„Kapitáne Rogersi?“ Agent mu podal zažloutlou obálku: „měl jsem to předat Vám osobně.“
Mohlo to být cokoli – dopis od Peggy, od Buckyho, někoho z Commandos...
Rozerval obálku.
Přelétl očima prvních pár řádků.
Začal ječet.
Nakonec ho uklidnila až dávka barbiturátů.
Vážený pane Rogersi, knihovna Brooklin Heights Vám tímto vystavuje pokutu za prodlení....

Bylo nebylo, Zářná Vzora šla na pivo se zlým a zlým dvojčetem. Co se nestalo, dvojčata vyrazila na výšlap a uvízla v prvním občerstvovacím zařízení.
I seděla u stolu sama samičká Zářná Vzora.
Mezitím se v New Yorku iniciativa Avengers rozhodla pro tajný průzkum Aveviny totality a vyslala dva zástupce, protože staří kamarádi chtěli jít na pivo.
"Jaktože jsem střízlivý?" zavyl tmavovlasý po první lahvi Pangalaktického megacloumáku.
"Ty už máš dost," prohlásilo pohlavně neutrální výčepní a za límec ho vytáhlo z hospody.
Blonďatý usnul, sjel pod stůl a stáhl ubrus. Vzora sotva zachránila láhev.
"Takže mám pít sama?" povzdechla si.

Vzpomínáš, jak jsme vysklili výlohu lahůdkářství pana Kowalskyho? Byla to nehoda, ale on měl jinej názor. V jeho věku už mu to sice neběhalo, ale smetákem házel obstojně. Zabrzdils v uličce za popelnicí, přikrčenej v hromadě svinstva, kolena odřený na kost, ale nešlo ti zadržet smích. Vlastně jsme se tam oba chechtali jak idioti. Donutils mě odpřisáhnout, že před tvou mámou o tom nepadne slovo, což jsi nemusel - to bylo jasný. Byli jsme tým. Dva spratci z Brooklynu.
Zajímavý, co se člověku vybaví, když někdo řekne jeho jméno.
Vydrž, Steve, pracuju na tom. Časem z tý paměti vyhrabu i zbytek.

Sam se probudil na zemi jen s nejasnou představou, jak se tam dostal, a s bolehlavem století. Ostatní se vracelo postupně. Wakanda, nový pár křídel, první zkušební let.
Všechno šlo skvěle. Pak ho něco těžkého srazilo z oblohy.
Musel to být Stark. Nějak je vystopoval a...
„Gaaaaa!“
Zvedl hlavu. Kousek od něj stála husa. Trochu pocuchaná...
Usmál se. „Promiň, holka. Už jsem měl strach...“
Husa se napřímila a vydala zvuk jako ucpaný vysavač. Oči se jí zaleskly do červena.
Sam polknul. Někde vzadu v hlavě se mu ozval tichý, varovný hlásek.
Možná, že Iron Man byla nakonec ta lepší alternativa.

Invaze začala pozvolna. Dlouho trvalo, než si někdo uvědomil, co se děje.
V tu chvíli již bylo příliš pozdě.
Sledoval je neustále. Nikdo netušil, jak to dělá. Věděli proč, ale to bylo vše.
Lidé se zprvu báli. Zřídka vycházeli ven. Brzy ale pochopili, že pokud se budou chovat slušně, nic jim nehrozí.
Tak se život pozvolna vrátil k normálu. Dokonce se zlepšil. Lidé k sobě začali být hodnější, více jeden na druhého brali ohledy. Laskavější invazi si společnost nemohla přát.
Jen občas někdo zmizel, pokud si nedával pozor na jazyk.
“Language!” Prohlásil vždy Steve Rogers, když chytil dalšího drzého klacka.

Steve má dojem, že mu každou chvílí vybuchne hlava. Hledí z okna na město – spící, nepřítomné – a stále slyší v mysli Tonyho slova: “So was I.”
Instinktivně vycítí Buckyho přítomnost.
“Musím jít,” řekne. Bucky jen přikývne, neodpoví.
***
Tony se neklidně převaluje v posteli. Steve mu opatrně položí ruku na rameno.
Tony se okamžitě probudí. “Co… kdo?” zalapá po dechu, než pozná Stevea.
Steve neodpoví. Skloní se a políbí Tonyho. Jeho srdce vynechá pár úderů… a pak ho Tony přitáhne k sobě.
Steve bolestivě stiskne víčka. Ví, že se právě definitivně zřítil do propasti. Nemůže zabránit válce... Už včera bylo pozdě.

Službu zahájila pořádným lokem. Na téhle lodi normálka. Všichni hulí hašiš, chlastají extraligu nebo mají příliš bohatý trestní rejstřík. Případně všechno dohromady.
Adams ne. Po večerech kempuje na palubě. Střízlivej jak jeptiška. Aspoň jméno má zjevně falešný.
„Tady seš. Měl ses přijít ukázat s tou rukou.“
„Je to v pořádku.“
„Ukaž.“
Sundá rukavici z pravačky. Žádný obvaz. Žádné šrámy.
„Druhou.“ Vole.
„Experimentální protéza.“
„Aha.“
„Je to zahojené.“ Výraz člověka, který už nemá sílu dál se schovávat.
„Seš vylepšenej. Proč seš tady?“
On mlčí.
Co na to má stará opilá ženská říct?
„Vypadni z týhle žumpy. Než tě semele na sračky.“