Captain America

Vítáme Vás u třetího dne každoroční soutěže Na Pěst, jediného souboje, kde je počet rukou vždy stejný, jako počet soutěžících. Ukončete, prosím, veškeré sázky.
Po včerejší překvapivé diskvalifikaci našeho šampiona pro nepovolené využití motorové pily nás dnes čekají tři zápasy. V prvním kole nás čeká Alchymista - nohu si výjimečně mohl ponechat - proti Královrahovi.
V druhém kole pak máme dámskou jízdu - Soví dáma proti Imperátorce. A žádné podvody, prosím. Ano, mluvím na jednu z Vás. Žádná kouzla, ano?
A třetí - muž z minulosti proti…
(Povzdech)
Mohly by se zástupci Předaleké Galaxie konečně dohodnout, kdo bude soutěžit? Otec, syn, a nebo klon?

“Bucky, no tak…”
“Udělals ze mě děcko,” zavyl oslovený: “a nechal si mě ve slipech běhat po bojišti. Čtou to kluci z jednotky!”
“Nikdo neví, že to máš být ty…”
“Ani si mě nepřejmenoval!”
Steve si povzdechl. “Je to jen pitomá propaganda,” obejmul Buckyho kolem pasu: “za pár let na to všichni zapomenou.”
“Určitě?”
Steve přikývnul. Pak se usmál. “Chceš vidět původní verzi?”

2015
Pod neprůstřelným sklem ležel komiksový sešit. Blond muž v obleku z vlajky na obálce mlátí Hitlera. “Kapitán Amerika”, 1. číslo (1941), hlásal štítek vedle.
Zimní Voják cítil, jak v něm roste vztek. Jen si nevzpomínal proč.

Redaktor odložil papíry na stůl.
"No…" povzdechl si: "jak bych to jenom řekl. Ten příběh není špatný. Vlastně je dobrý!" dodal rychle: "Dobrodružný. Jenom…" vytáhl návrh jedné z postav: "myslím, že mládež potřebuje někoho, s kým se ztotožní. Tady kamarád hlavního hrdiny by se na to ideálně hodil."
"Žádné změny."
Redaktor složil hlavu do dlaní: "Pane Rogersi, chápu, že jste si ten svět nějak nakreslil. Ale ten vztah hrdinů… myslím, že mentorský vztah k mladému chlapci bude cenzura vnímat lépe."
Steve přikývl. "Asi to vážně bude lepší."
Jen bude muset Buckymu nějak vysvětlit, že z něj udělal žáka základní školy.

Kdysi chtěl být kreslířem. Dokonce ho vzali na školu; ne sice dobrou nebo slavnou, ale byl to začátek.

Zvyk nosit po kapsách tužku mu zůstal. Papír se sežene. Dokonce i tady na linii. Jen namísto malířského stojanu teď má tenhle legrační štít s hvězdou. Namísto galerií zákopy a tábory. Ale hodně se cestuje: Francie, Československo, Polsko... Vidíš svět, chlapče! Anatomii se naučíš za pochodu; nehybných těl je v téhle válce dost.
Tužka. Ani neví kdy ji naposledy ořezal. Vytáhne nůž, čepel se zakousne do měkkého dřeva. Tuha se zlomí; ta symbolika!

Tři hodiny do dalšího útoku. Zavře oči a čeká.

Vždycky nosil příliš velké boty. Po někom. Z druhé ruky. “Dorosteš,” říkala mu máma. Dokud neoslavil osmnácté narozeniny a začalo být jasné, že v tomto směru už nelze nic očekávat.
A tak Steve Rogers šmajdal - což je fakt, který vám v muzeu neřeknou. A prochodil tak celý Brooklyn.
Až do jednoho dne.
“Přátelé nového Německa,” hlásal leták položený přede dveřmi. Dál tam stálo:

- !Pravda o Židech! -
!Skuteční nepřátelé U.S.A.!
!!!DEMONSTRACE!!!

Steve si leták přečetl.
Pak se vyzul, leták zmuchlal a strčil ho do špice boty.
Došlápl.
Vida, hned to bylo lepší.
Rozhlédl se - někde tu určitě budou další.

Je krásný letní den a Hilda (86) a Edina (83) pokuřují na schodišti brooklynského činžáku.

“Poslouchej, Edino… ti noví nájemníci v šestym. Grant Smith a John Doe. Moc milí chlapci.”
“Přijdou mi tak, Hildo.”
“Slušný, vychovaný… ten blonďatej se směje jak sluníčko.”
“Je to tak, Hildo.”
“Chudák ten druhej. Bez ruky.”
“Myslím, že jsou oba veteráni, Hildo.”
“Ale že se nastěhovali zrovna sem. Jedinej blok ještě bez oprav a všeho…”
“Třeba chtějí mít klid.”
“Od čehopak?”
“Od válek? Nebo prostě jen tak. Klid.”
“Hmmm…” Hilda vyfoukne dokonalý kroužek a nechá ho stoupat k brooklynskému nebi. “Grant Smith a John Doe…”

Nejzvláštnější byly ty dopisy.
Denně jich chodily desítky.
“Politiku nesnáším, ale kvůli tobě sleduju všechny týdeníky!”
“Zdálo se mi o vás.”
“... zázrak moderní techniky, dokonalý muž…”
Sem tam některá přiložila i fotku (a jiné věci).
Steve ty dopisy četl, ale nikdy neodepisoval.
Zázrak moderní techniky. Který byl před několika měsíci padesát kilo kostí, s astmatem a nulovou šancí přežít následující zimu.
Na těch fotkách některé vypadaly jako filmové herečky.
Jen si to představ. Sebe a tuhle Gretu, Jean nebo Veronicu. Před půl rokem. Které z nich by tenkrát stál aspoň za pohled?
Další várku dopisů pošle rovnou do archivu. Neotevřenou.

“Drž,” řekne Bucky a odzátkuje lahvičku s jodem. Steve zasyčí - a ucukne.
Bucky ztrácí trpělivost.
“Když máš tak nízkej práh bolesti, že tě skolí pohled na jodovou tinkturu, možná by ses měl přestat denně rvát,” řekne.
“To nebyla moje vina,” odpoví Steve. “Vyprovokovali mě.”
“Nikdy to není tvoje vina. Akorát že ty pak vždycky skončíš zafačovanej jako mumie. Co žebra?”
“V pohodě. Měls vidět toho druhýho!”
Bucky zvedne obočí. “Odešel domů po svých a pískal si?”
“A kulhal, jelikož jsem mu nakopal -!”
“Brepto.”
“Je to pravda!”
“Drž, sakra!”
Jód zaštípe a Steve zaječí.
Tak dobrý, pomyslí si Bucky. Pro dnešek.

V předvečer všech událostí

“Takže, supersérum plus kovová rakev a ze mně bude... supervoják?”
Steve seděl v Erskinově laboratoři a nedůvěřivě si doktora prohlížel.
Erskine se povzbudivě usmál.
“Zní to jako pohádka, že?”
“Ani ne. Můžu se zeptat?”
“O posledním přání už jsem slyšel, ale o posledním dotazu ještě ne,” odpověděl Erskine.
“Máte zkušenosti? Myslím, s experimenty…”
Samozřejmě, že měl zkušenosti. Poslední Erskinův vědecký výstup, antikoncepční látka pro hlodavce, obdržel nominaci na Haberlandtovu cenu. V parcích nyní běhalo významně méně otravných veverek.
“Mám opravdu mnoho zásadních zkušeností. Věřte mi,” odpověděl a zase se usmál. Do detailů pro jistotu zacházet nebude.

Nick Fury se výhružně tyčil za stolem. “Porada v režimu utajení," zavrčel.
Stark zachoval neutrální tvář.
“Jde o Capa.”
Stark přeskládal obličej do výrazu žoviálního strýčka. “Á! Copak dělá zmrzlinka?”
“Adaptuje se.”
“A v čem je problém?”
“Problém je…” Fury zvolna obešel stůl, “že nám po Manhattanu pobíhá válečnej hrdina v tričku Twisted Sister, na hlavě má motherfucking mullet a povykuje This is our life, this is our song, protože někdo - někdo - mu vyměnil program pro rok 2012 za program pro rok 1985!”
Fury nyní dýchal zblízka do Tonyho obličeje.
“Nevím, jak jsi to udělal, Starku, ale koukej to opravit.”