DMD Bonus č. 7 pro 28. 4. 2019.

Dnešní plán zajít do Hang Toi, protože bude aspoň na půl dne, tězce selhal na kocovině. Už jsme v Phong Nha čtyři dny a stihli jsme vrazit do okolí za dne jednou. A první co jsme potkali byly kajaky a lanové překážky, což zabilo celá odpoledne. Sotva jsme se setměním dojeli zpátky.

Phong Nha je národní park, ve kterém je spousta jeskyní. Původní plán projít aspoň ty nejznámější, mi ale nějak nevychází, když pozítří odjíždíme (původní plán byl odjet po dvou nocích). Zas mám jeden den na všechny jeskyně, jako původně. Takže stihnu tak jednu, pokud vůbec vstanu. Známe se ...

"Zuzana? Ne, moc obyčejné... třeba... Sofie. Nebo Eufrozína?"
"Moje matka byla prostá žena - a rozhodně ne pomatená," zavrtěla hlavou a zamrkala. "Moje práce je hotova. Snad se potkáme později, až budete mít lepší nápady."
"Jen tak se mě nezbavíš," seskočil ze stolu, už podstatně jistější. Lektvar zabral.
"Doprovodím tě. Chodit po večerce po městě je... nemoudré. Na mě si stráže netroufnou. A na matku mých budoucích dětí..."
"Ještě jsem neřekla ano."
"Ale ani ne... a já jsem optimista."
"Tak, abych vás nemátla - pokud si mě nemíníte vzít, odpověď je 'NE'. Vychovávat dítě, jakkoli urozeného původu, sama..."
"Děti ale nejsou podmínka."

Jeho obraz v zrcadle se usmál.
"Trvalo mi to věčnost, než jsem tě sem dostal. Poslední dílek skládačky zvané vědomí, která se nám rozsypala. A jeětě milionkrát tolik, než jsem dokončil tenhle svět se vším všudy. Anebo sotva týden, pokud to bereš podle času tam venku. Jseš...jsme v kómatu, ze kterého se neprobudíme. Neboj, čas tady plyne jinak. Za chvilku zapomeneme všechno, a budeme snít život. A nuda to nebude."
Zamrkal a podíval se na svůj obraz v zrcadle. Nevěděl proč, ale usmál se. Někde v temnotě za oknem cosi zavylo. Noc byla mladá, a práce bylo nad hlavu.

„Nenávidím tě, tak jako nenávidím sám sebe.“ Bylo to sotva zašeptání, ale ona slyšela dobře. Slyšela ševelení větru v nejvyšší věži, rejdění myší v nejhlubším sklepení. Viděla ho ve své mysli, jediného zbylého pána všech smrtelných. Kdysi byli přátelé, milenci, pokrevní příbuzní. Nestvořila ho, ale znala ho do morku kostí, do nejskrytější myšlenky.

Byl sám a přišel žebrat. Neměl kam jít a cítil její přítomnost. Jako by procitl z dlouhého spánku. Všichni jeho bratři a sestry byli mrtví, podruhé, možná naposledy. Ale ona tu byla stále. Vichřice v jeho nitru. Zkáza pronikající do skulin jeho zatracené duše.

Pískla, on přiběhl.

Pozoruhodným výsledkem skončil závod v rychlochůzi na letní olympiádě. Všechna tři medailová místa obsadili prasečí sportovci, kteří jsou kolegy z práce a dobrými kamarády.

Dříve pracovali v bance, kde se specializovali na spořící účty. Tam se také zrodil nápad začít společně sportovat.
„Protože jsme byli tlustí jako prasata, rozhodli jsme se nakonec pro to nejpřirozenější – pro chůzi,“ vysvětluje jeden z nich.
Na olympiádu se probojovali sami, bez trenéra. Tréninkové plány si sestavovali tajně v kanceláři po směně.

Základ jejich úspěchu prý spočívá v tom, že si zpívají do kroku.
„Máme takový svůj popěvek. Zní uiui uiui uí, uiui uiui uí!“

"Ach, miláčku, to byl tak romantický nápad, strávit noc na hradě. Tohle je ten nejkrásnější dárek," zacvrlikala.
"A jsme tu sami," zamrkal.
"Ale no tak...snad nemyslíš..." zajíkla se.
"Myslím. Během prohlídky jsem dával pozor. Ty historický krámy nemají vůbec připevněný a kastelán šel domů. Nacpem auto a když ráno odjedem brzo, nikdo nám nic nedokáže. O půlnoci jsme v posteli a zbude čas i na to, na cos myslela ty."
Zazděná manželka bývalého hradního pána si tiše povzdechla. Takových ptáčků už tu bylo. O půlnoci se budou na hradě dít různé věci, ale sex mezi nimi zcela jistě nebude.

Body is sick. Throwing up. Loosing hair. Losing friends. Slowly losing life.

Coming back home, exhausted. Muscles hurt, head is on fire. Working hard, long shifts for a low salary. Every day, coming back late. Life is gone.

Abandoned. Alone. Heart is getting smaller every second. Chest hurts with every single breath. Lying down, hugging knees. Thinking about suicide.

Heartbreak. Divorce. Children are gone. Nothing matters anymore. It's hard to work. Hard to breathe. Hard to live.

There is a way out. Always. For all the pains. Take one pill. Just one pill. Forget. Heal. Numb the pain. Numb life.

Ležel mu po boku a hlavu měl na jeho hrudi. Slyšel tepot jeho srdce jako hudbu, s kterou mísil tu svou. Nechtěl, aby to někdy skončilo. Kéž by žili v okamžiku, mimo čas, mimo starosti, mimo zákon. Bylo by jim tak lehce, tak neskonale nepopsatelně...
„Za chvíli budu muset jít,“ řekl Wilhelm jemně, jakoby ho nechtěl vyplašit.
„Ještě nechoď,“ zašeptal Alexandr a zvedl k němu oči.
Jeho drahý se usmál a vjel mu rukou do tmavých vlasů. „Poutá nás čas.“
„To říkáš schválně.“
„To lidé obvykle dělají.“
Nadzvedl se na loktech a políbil ho. Ukradl si další okamžik. Hodiny ztichly.

Pan Keith se přehoupl přes zábradlí. Jeho muži za ním. Tesáky. Sekery. Na rtech pokřik kuráže. Za Skřivánka. Za kapitána. Za vlast. Za ty, které se nedočkají. Manželů. Synů. Bratrů. Nezáleželo, s jakými slovy se vrhají do boje. Příval zuřivosti. Bičem jim bylo zoufalé odhodlání.

Šavle zazvonily studeným smíchem. Síla pantera a hbitost lasičky. Menuet na ostří čepelí. Elegance tanečního mistra proti syrovosti zrozené v podpalubí. Ve tváři sebedůvěra. Záblesk nože. Krev a řinčení kovu. Pohledy se střetly. V jeho překvapení. V jejím nenávist. Okamžik zaváhání. Opojný pocit pomsty. Stačilo bodnout. Rozehnala černé myšlenky. Msta byla zapovězena.
„Je konec, Bertrande.“

"Huhly huhly, huhly huhly huhly," řekl Bronislav.

Mařeniny oči vystoupaly do závratných výšin, a pak znovu klesly až na úroveň jejího bratra.

"Huhly huhly," odvětila naléhavě a zaškubala pažemi. Marně. Provazy držely pevně. Nezbývalo jí než přežvykovat roubík a zírat na svázaného sourozence. Až na ten roubík by to byl vlastně docela fajn program.

Ozvaly se kroky. Mařeně vstoupil do zorného pole chlapík se špatně upravenou bradkou a udělal tiché MUHAHA. Pak jí vytáhl roubík.

"Okamžitě nás pusťte!" zaječela Mařena. "Máte špatně upravenou bradku! Kdo si vůbec myslíte, že jste?"

"Jsem tím, čeho se nejvíc bojíš. Jmenuji se Čas. MUHAHA."