Zombies Run!

Není zrovna moc zájmovejch činností, který můžete během apokalypsy dělat. Jíte, spíte, trénujete, přežíváte. Ale dá se najít pár věcí. Jednou z těch kratochvílí, co se dají na základně provozovat, je poker.
Hrávali jsme pravidelně každej večer a protože dolary nebo eura teď měly zhruba podobnou hodnotu jako peníze do Monopoly, schválně jsem sázeli vysoký částky.
„Dva páry,“ prones s ledovym klidem a kamenným ksichtem Evan.
„Postupka,“ utrousila Sarah.
„A já mam hovno,“ shrnul jsem a zahodil karty.
„Tvoje čtyři tisíce dolarů jsou teď moje čtyři tisíce dolarů,“ oznámil mi Sedmička.
A Sarah dodala: „A zejtra ráno jdeš na start.“

Slyším vlastní dech. Potápění vážně není tichej sport. Pod vodou je těžký určit směr vzduchu. Světlo by bylo horší. Sakra, co bych jen dala za pořádný světlo! Na pravém d-kroužku mám baterku. Zhasnutou, nechci je přilákat.
Maxine tvrdí, že zombie… fungují i pod vodou.
Mrknu na manometr. Slabounce zeleně září. 70, to jde.
Sleduju šňůru a nemyslím na hladové mrtvé vznášející se vodou.
V uších mi zapraská. Stoupám! Kašlu na bezpečnostní zastávku.
Vytahují mě poklopem ven. A hned mi strkají vysílačku. Jsou to běžci, vědí, jaký to je neslyšet na misi Samův hlas.
Projekt Greenshoot je už zase jednou zachráněnej.

Běhám. To je moje práce. Pouštim se mezi zombíky, abych přines pár krámů na základnu. Tak trošku na tom totiž závisí naše přežití.
Už jsem se smířil s tim, že jsem sběrač. A když sbíráte cokoliv, co se může hodit, občas přinesete kraviny. Jako dneska.
„Co to máš, Pětko? Co to je?“ Děcka na základně jsou otravný, ale jsem jejich hrdina.
„Prášek na praní,“ zavrčim.
„A můžu si nějakej vzít? Šmudla se vyválela v hovínku!“
„Kdo je Šmudla?“
„Přece moje kočka!
„Ou kéj…“ zamyslim se a kouknu na pytel. „Jestli chceš mít Šmudlu s vůní Zitrus Frische, je to tvoje!“

„Dneska máme v rádiu speciálního hosta.“
„Ano, je to náš běžec číslo pět!“
„Kolikátej už?“
„Nech toho, neděs ho. Takže, Pětko, ty jsi jeden z našich nejrychlejších běžců.“
„Cože, fakt?“
„Nepodceňuj se, chlape.“
„Nechceš nám prozradit, jak to sakra děláš?“
„Mno, mam takový svý udělátko.“
„Udělátko, hm, hm, hm… jak moc je to tajný?“
„Když to řeknu, Sam mě asi umlátí tou baseballkou, co jsem dneska dones…“
„Ale no tak!“
„Fajn, občas si vypnu vysílačku a pustim si do sluchátek hlas svojí tchýně.“
„Nekecej!“
„Ne, fakt.“
„Takže pro všechny, co milujou svoji tchýni stejně jako tady Pětka, máme další písničku.“

Všechno je v hajzlu. Město je plný zombies. Běž! Běž!
Když slyšíte „You’ve collected Baseball Bat“ u Baseballovýho stadionu…
Když najdete „Bottled Water“ a v trávě u cesty se válí PETka…
Když se málem rozbrečíte, protože vás nahání zombie se sluchátkama v uších…
A pak se rozbrečíte doopravdy. Vyčerpánim.
Ale běžíte dál…
Když ze zoufalství vykřiknete: „Fuck you, Sam! Just shut up!“
Potom vám hlavou prolítne: Už nikdy víc!
Ale pak, když trénujete v bezpečný zóně a posloucháte u toho ty dva z rádia, usměje se na vás dvouletej capart a zamává vám…
A vy víte, že zejtra poběžíte znova.

„Hlásí se rádio Abel. Dnes hledáme odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec – co dostane Jack Holden k narozeninám? Ptáme se Eugena Woodse, jeho životní lásky!“
„Jacku?“
„Ano?“
„Přestaň šaškovat.“
„Ale naše posluchače to zajímá.“
„Pokud na tom trváš, tak...“
„Neee!“
„Co?“
„Nesmíš mi prozradit, co dostanu. Pokazil bys překvapení.“
„Ptal ses.“
„Řečnická otázka, lásko, řečnická otázka.“
„Vážení posluchači, věřím, že si užijete následující song. A pro ty z vás, které to doopravdy zajímá, připomínám, že jediná věc, které je uprostřed postapokalyptické zimy dost a ze které se dá upéct něco jako dort je mrkev.“
„Nesnáším mrkev.“
„Tvůj problém.“

Sam, jehož hlas prováděl běžce smrtící krajinou kolem Abelu, dobře věděl, že každý bude reagovat na krizové situace jinak. Pochopit a předvídat takové reakce znamenalo rozdíl mezi životem a něčím mnohem horším než smrt.
Proto každého z běžců nejprve navedl na místo, které nikdo nechtěl vidět dobrovolně. Do opuštěné nemocnice. K inkubátorům.
Někteří křičeli, jiní polykali slzy, další zarytě mlčeli. Se všemi se po návratu na základnu poctivě opil.
Když dopíjel flašku vodky s novou běžkyní č. 5, došlo mu, jak moc je jiná. Odvyprávěla mu příběh všech dětí od narození až do šťastné smrti stářím. Darovala jim nový život.

„Píp.“
Běžce 11 ztratili víc než před rokem, ale její vysílačka o sobě sem tam dala vědět. A nejen její. Běžci tomu říkali pohyblivá smrt.
„Jedenáctko, tady Sam.“
Když byl sám, mluvil i na… bývalé běžce. Pro případ… prostě pro případ.
„Jedenáctko, chybíš nám, opakuji, Katy, chybíš…“
„Pomoc!“
Málem spadl ze židle. Dětský hlas.
„Co… Kdo to je? Kde jsi?“
„Katy,“ pípl hlásek. „Ale špatná Katy.“
„To nevadí, jsi v bezpečí?“
„Uhodila jsem zombíka pohrabáčem. Sebrala jsem mu sluchátka.“
„Katy, poslouchej mě! Kde jsi?“
Měl její pozici na obrazovce, jenomže děti se dokázaly schovávat na těch nejnemožnějších místech.
„V kamnech.“