Zombies Run!

Vběhnul jsem do baráku, rychle se rozhlíd a zarýgloval dveře. Zombíci byli pomalí, tupí, ale měli jednu nespornou výhodu: bylo jich hodně. Tlačili se na výlohu a výplň dveří. Měl jsem tak minutu, než rupne sklo.
„Tak copak tady máme?“ mumlal jsem, abych utišil nervy. „Řeznictví, no výborně!“
Prohraboval jsem věci.
„Zástěra, gumový rukavice, kalkulačka... je to řeznictví, sakra! To tu vážně neni žádný jídlo? Aspoň tlačenka. Bože, jak dlouho jsem neměl tlačenku!“
Dveře povolily, nemrtváci se začali hrnout dovnitř.
„Mozečky nevedeme!“ zařval jsem a vletěl dozadu.
A tam můj zrak ulpěl na předmětu za zlatýho bludišťáka: Obrovský řeznický sekyře.

Běžím lesem. Slyším je za sebou. Cestu protkávají kořeny. Au, kotník! Není čas na bolest. Jsou mi na stopě. Běžím a bolest ustupuje. Nechávám ji za sebou. Jen ať si ji ty potvory sežerou!
Jsou rychlejší. Vím to už od prvního kroku. Každý ví, že je lepší se zastavit a doufat, že jen přiběhnou a očuchají vás. Běžím dál. Nezastavuji. Místo toho se probouzím.
Sahám pro sklenici s vodu. Padá.
„Co je, sakra?“
Sara není rozespalá. Ze zásady.
„Zlý sen,“ omlouvám se, „honila mě smečka psů.“
„Co já bych dala za to, aby mě pro jednou honilo něco tak normálního.“

Začalo to v pondělí takovým mírným škrábáním v krku. Večer předtím jsem vykouřil pár cigaret, takže jsem tomu žádnou váhu nepřikládal. To jsem ještě běžel.
Pak přišel kašel. Nejdřív byl nenápadnej, postupně se ale zhoršoval. Za chvíli jsem chrchlal hůř než Osmička. Nahlásil jsem se doktorce Myersový a doufal, že mi pomůže čaj s citronkou.
Večer jsem měl trochu teplotu. Zabalil jsem se do deky a myslel na to, že zejtra musim zase běžet.
„Už ho skoro mám, už ho skoro mám...“
„Koho?“
„Nezdržuj, jsem mu na stopě...“
„Nemusíš ho chytit, Pětko, nemusíš běžet dál.“
„Ale musím!“
„Sestro, nasadíme antibiotika.“

Každý běžec z Abelu dobře věděl, že jestliže se jednoho dne nevrátí, jen těžko se dočká pohřbu svého těla. Proto před tím, než poprvé vyběhl do nebezpečí, řekl Samovi, jakou píseň mu mají zazpívat.
Když některý z nich zůstal venku, shromáždili se večer všichni v jídelně. Bylo jedno, kdo z nich má sluch nebo vyzpívá všechny noty. Vzdali mu zpěvem poctu. Zpěvem vyprovodili duši z nemrtvého těla.
Alici zpívali Solsbury Hill. Když ze střílny Abelu rozmetali to, co zbylo z jejího těla, zpíval jí tu píseň už jen Sam.
You can keep my things. They’ve come to take me home.

První týden si toho běžkyně č. 5 ani nevšimla. Měla co dělat, aby se v Abelu zorientovala, a trénink s doktorkou Mayersovou jí taky dával pěkně zabrat. Druhý týden si toho všimla vlastně náhodou, když u společného oběda zažertovala na účet něčích rozdrbaných tepláků. Odpovědí jí bylo konsternované ticho.
Pak se dozvěděla, jak zahynula nejbližší obranná stanice. Začalo to hravými hádkami, zda se lépe běhá v Mizuno nebo v Asics. Pokračovalo to bratrovražednými rozpory teplákářů a legínářů. Skončilo to naprostým rozklížením týmu. Zombies je nakonec dostaly všechny.
Městečko Abel nehodlalo nic takového dopustit. V jeho zdech vládla přísná tepláková neutralita.

Byla nebyla malá zombička. Jednoho dne jí maminka poslala za babičkou s košíčkem čerstvých mozků.
Zombička poslechla a šla. Jenomže to byla zlobivá zombička, a tak se neplížila ve stínech, ale klidně si vykračovala po asfaltové cestičce. A co se nestalo, potkala běžce.
„Ahoj zombičko, co tu děláš?“ zeptal se.
„Nesu babičce čerstvé mozky.“
„A kde bydlí babička?“
„Ve stoce za sídlištěm.“
„Aha,“ řekl běžec a zase odběhl. Jenomže byl to zlý běžec. Běžel si pro baseballovou pálku, kterou chtěl babičce urazit hlavu!
Ale babička se nedala a běžce sežrala. A čerstvé mozky si pak se zombičkou daly jako zákusek.

Čtyři předchozí běžci nebyli nic moc. Ne, že bychom jimi pohrdli, ale přece jen to nebyla moc velká výzva. Byli pomalí a příliš rychle podlehli zoufalství. Dostat je byla hračka. Ale pátý, ten stojí za to! Ten se jen tak nevzdává. Tolik naděje a optismu. Musím ho mít. A jen pro sebe. Na jeho mozek se mi sbíhají sliny. Ten se nenechá jen tak chytit. Je rychlý a chytrý. Číhám na něj za rohy a za keři, ale nevede se. Dnes však mám opravdu jedinečnou past. Červené minišaty ze skládky... Jestli jej nedostanu na tohle, tak už mi docházejí nápady.

Že něco není v pořádku, jsem měl tušit už tehdy, když jsem začínal běhat.
„Nenávidim všechny běžce,“ syčela na mě nevrle.
Pokrčil jsem rameny. Její podivný chování mi připadalo roztomilý; konec konců jsem byl zamilovanej.
***
Dneska jsem se vzbudil s pocitem, že mi někdo sežral deset deka mozku. Pravda, vypil jsem předchozího večera čtyři piva, ale takovej bolehlav? Taková demence? Pomalu jsem si nedokázal vzpomenout, jak se jmenuju. Rozlepil jsem oko a spatřil svou milou, jak snídá.
„Copak máš dobrýho?“ zeptal jsem se přiměřeně situaci.
Kouzelně se zazubila: „Salámovou pomazánku.“
S kym žiju, mi došlo vzápětí.
Když si pustila Landu.

Prožil jsem skvělý život, opravdu. Rodina... dobrá, tohle vždycky nevyjde. Nebo spíš většinou nevyjde. Práce mi ovšem naplňovala dny a mnohdy i noci. Matematičtí géniové na zapadlých školách, mladiství hackeři, kterým hrozila polepšovna, a nejčastěji vrcholoví manažeři, o které se firmy přetahovaly. Pátrání, vyjednávání, nabídky. Lidem jako já se říká lovci mozků, a já pro vzrušení z lovu žil.
A žiju stále. Přibyl hlad, neukojitelný, trýznivý hlad, a zmizelo všechno ostatní. Starosti se zdravím a strach ze smrti, například. Docela fajn, ne?
Pořád si říkám lovec mozků, ale intelektuální úroveň mě nezajímá.
Nenabízím jim práci.
A oni přede mnou utíkají.

Tahali jsme sirky. Tohle byl běh, u kterýho šlo o kejhák, a to jako vážně. Můžete třikrát hádat, na koho to vyšlo.
„Tak jo,“ nadechla se Janine. „Potřebujeme odlákat zombíky od základny a to co možná nejrychleji. Tohle by je mohlo přimět pohnout zadkem.“
Podíval jsem se do kýble. Byl z polovičky plnej něčeho, co připomínalo zvratky namíchaný s gumídkama.
„Fajn,“ řek‘ jsem, „nechci vě…“
Janine vzala kýbl a převrhla mi ho na hlavu.
Zaječel jsem jak ženská. Prostě to ze mě vylítlo.
„Se pobleju! Smrdim jako tejden starý mozky!“
„Smrdíš jako čerstvý mozky. A teď běž.“
Běžel jsem. Rychle.