DMD Bonus č. 7 pro 26. 4. 2015.

Američtí vědci potvrdili, že jsou na stopě zásadního vědeckého objevu.
„Je to objev vpravdě epochální,“ říká John Liar z Massachutses Bullshit Institut.
Jeho kolega, William Nottrue z Agency For Statistics Manipulation, který se na projektu
také podílel, vzpomíná:„ nejdřív jsme výpočtům nechtěli věřit, ale všechny testy v terénu vycházely.“
John Liar dodává: „průmyslovou aplikaci můžeme očekávat každým dnem.“
Helmut Schwindle z Nicht Richtig dodává:„ celkem trvalo, než se podařilo výsledky potvrdit.“
„Dokázali jsme, že články z vědeckého prostředí nikdo nečte.“ říká na závěr John Doe z Nobody Anonymous.
Komentátor Peter Nonsense z Misleads Daily přidělil vynálezu 5 hvězdiček z 5.

Účastníci:
1. Panující
2. Sloužící
I.
Účelem smlouvy je upravit právní vztahy mezi shora označenými účastníky.
II.
Sloužící se zavazuje, že věnuje Panujícímu nejlepší léta svého života a bude mu oddaně sloužit bez nároku na úplatu či milé slovo. Panující má rovněž právo na jakékoliv části těla Sloužícího. Toto právo může být uplatňováno opakovaně.
III.
Tato smlouva zaniká pouze smrtí Sloužícího.
IV.
Pokud nastane událost dle předchozího článku, není Panující povinen nosit na hrob Sloužícího květiny ani truchlit nad jeho smrtí.
„Až si to přečteš, Červíčku, tak to tady dole podepiš,“ zapředl Voldemort.
„Já to, pane, číst nepotřebuji. Věřím Vám!“

Když zastavili, Alžběta kontrolovala Vladimira. Jeho ztrhaný obličej ji vyděsil. „Bolí to moc?“
„Co? Ne... Alžběto... odpusť mi, já tě zklamal,“ vydechl přerývaně. „Sliboval jsem... že půjdu, kam si řekneš. Jenomže... já nemůžu.“
"Nebo nechceš," zašeptala černě.
"Chci!" skoro vykřikl. "Jenže musím do Irkutsku, za Kolčakem... Hrdinní legionáři si nechtějí vodit do vlasti ruské důstojníky,“ dodal hořce.
Bětka se zamyslela: „Tohle není poslední vlak do Vladivostoku...“
S nadějí vzhlédl: „Ty bys na mě počkala?“
„Já nikde nebudu nečinně čekat,“ odvětila tvrdě. Golovin posmutněl.
„Půjdu s tebou. Proto jsem tady... abych šla krok za svým mužem a chytila ho, kdyby padl.“

Nepřišla se snažit. Nepřišla se zapojit. Přišla jenom nasávat atmosféru a pozorovat.
Zapnul magneťák.
Přišla, protože ji to zajímalo. Přišla se ukázat. Přišla aby zmapovala situaci.
Sedl si naproti ní. Popostrčil si brýle blíže ke konci nosu.
Seděla ve zkroušené poloze na židli. Pravá noha ji visela ve vzduchu. Na zem nedosáhla.
Hleděl na ni a čekal, až promluví.
Oči měla zavřené. Dívala se hluboko do svého nitra.
Nevydržel to a promluvil sám.
Poslouchala ho se zájmem. Měla z něj pocit, že je nervózní.
Přijdete příště, zeptal se jí nakonec.
Seznámili jsme se na psychoterapeutické skupině, problesklo ji hlavou. Romantika.

Sladce spíš.
Za dnešek jsi měl ohromné tržby. Prodal jsi všechny ryby, maso i koření.
Zdá se ti o tom, jak se stáváš větším a větším, vládneš všem obchodníkům ve městě!
Ale při pravidelné měsíční kontrole něco nehraje. Nacházíš chyby. A taky dochází skořice a té jsi tolik neprodal.
Rozhodneš se to prozkoumat.
Po několika týdnech přijdeš na to, že tě okrádá zeť.
Svou dceru velmi miluješ. Nechceš jí ublížit.
Její muž je jeden z nejvlivnějších mužů města.
Proto nic neřekneš.
Po půl roce krachuješ. Nedokážeš uživit rodinu.
Oběsíš se. Oficiálně.
Rodina upadá do bídy.
Neměl jsi mlčet.
Obyčejný člověče.

První atom se nudil. Líně se převaloval na místě a pak se z čiré zlomyslné bujnosti rozhodl změnit polohu.
Byl jen jeden. Na povrchu se nic nezměnilo.
Poskytlo mu to ovšem pocit uspokojení a tak začal přesvědčovat okolní atomy o tom, že i ony si své uspokojení zaslouží.
Přibývalo jich.
Nejprve se formovaly do jednoduchých geometrických útvarů. Kruhů a čar.
Postupně si však troufaly čím dál víc.
A tak vznikla šlépěj. Velikost alespoň šestačtyřicet.
Osaměle se skvěla uprostřed zasněženého pole, když kolem procházel Karel Čapek. Zamyšleně se na ni zahleděl a napadlo ho: O tom by se dala napsat povídka...

"Ach, já už se tak těším, až budu zase stát na pevné zemi!" povzdechla si Sára.
"Já taky, to houpání už nejde vydržet." přikývla Eva.
"Umíš si to představit? Budeme pít z řeky přímo u pramene a ne z těchhle zasmrádlých měchů."
"Já se už nemůžu dočkat toho, až vysvitne slunce! Až pohladí suchou zemi!"
"To je tak krásná představa!"
Náhle vešel do podpalubí jejich tchán:
"Evo, Sáro, nevíte kde je ta bílá holubice?"
"Promiňte, otče, nevíme," odpověděly a znovu se pustily do práce.
A holubice k němu v době večerní přilétla, a hle, měla v zobáčku čerstvý olivový lístek.

Konec vesmíru byl vskutku divný kraj, vlastně spíš přístav. Někteří pasažéři byli zvědaví, jiní zabloudili a někdo hledal smysl života. Všechny je spojovalo to, že nakonec skončili v baru.
Jack tam hledal zapomnění. Správnější místo by nenašel, protože horší drinky nenalévali nikde jinde. Když se ráno zvedal, z pod stolu. Barman se na něj nevěřícně podíval. Vypadal sice přešle, ale žil.
„Kde tady seženu jídlo?“
Barman ukázal na večerku naproti, kde svítilo červenomodré „OPEN“.
Prodavač s někým telefonoval podivnou hatmatilkou a do toho se zeptal: „Kartáček na zuby potřebovat? Mít hezké zuby.“
„Ne, jídlo.“
„Nemám.“
„Ani gumový rohlík?“
Zavrtění hlavou.

Každého večera vycházela ta bělovlasá, shrbená stařenka před svou chaloupku. Nenašel by se den, kdy by nevykonala tento svůj rituál – byť by třeba řádila sněhová bouře, nečekali byste na ni marně.
Zdálo se však, že ona marně čeká. Nedala ovšem najevo, na koho, nebo na co. Žádné jméno šeptané do dáli. Ani jediný náznak.
Jednou se však něco změnilo. Snad že kdesi zpíval slavík.
Stařenka se rozesmála. „Letos sis dal na čas!“
Smála se a smála a samým smíchem mládla, až na jejím místě stála malá dívenka.
Rozběhla se na louku – a kamkoliv šlápla, tam dalšího rána zářily barevné květy.

Když jsem u ní klečela a vnímala její bezmoc, přišlo mi najednou hrozně líto, že se neumím modlit za lidi. (Co to poslední dobou sakra mám pořád s vírou?) Kdybych uměla, udělala to a jí pak vážně bylo lépe, co by to změnilo? Brala bych to za znamení? Stejně by zlepšení nepřišlo na počkání.
Člověk čeká, že rozhodující okamžiky života probíhají v solidním oblečení u personalisty, v bílém plášti (a ty ještě víc rozhodující bez něj) na operačním sále, možná v legínách na školní chodbě… ale některé by klidně mohly probíhat na (téměř) spících chodbách střediska ve vytahané teplákové soupravě.