Střípky her

Noc probděla odříkávajíc: Omluvím se a přestanu. Josef mě potřebuje.
Golovin stál před monastyrem. „Odpusťte,“ začala zdvořile. Jenže on ji chytil za límec a odtáhl stranou.
„Proč jste utekla?“ zeptal se naléhavě.
Alžběta... mlčela. Co mám říct? Že po pěti letech bez muže se mi při jeho polibku podlomila kolena?
„Co ode mě chcete?“ zkusila zoufale.
Překvapení. „Nic... jen... Alžběto, já vás mám rád.“
Josef... „Já vás také, Vladimire... ale nemůžu...“
Přerušil ji: „To stačí. Jestli mi není souzeno víc než vzpomínka na včerejšek, budiž. Stejně jsem šťastný.“
Alžběta byla náhle také šťastná. Než odešel, políbila ho, lehce, ale sama.

Doktorka Golovinová zapalovala svíčky. Začali ve dvaadvacátém - Nataša napsala: „Ještě uvidí raskazačenie! Do gulagu mě živou nedostanou.“ Psaní leželo před svící. V sedmatřicátém přibyla závěť doktora Webera – Mnichov bohudíky nezažil.
Věděli, že Hitler nezastaví. Ale Alžběta emigrovat nechtěla - a Vladimir také ne.
Následoval rok odboje a stahujících se sítí. Vladimir odešel ráno, pistoli v kabátě, jiskrn‎ý pohled. „Možná se nevrátím. Svoloč živou nedostanou, Bětuško.“ Pak ji políbil – horce, mladě... naposledy.
Třetí svíčka. Bez psaní. Nevrátil se.
Napsala dopisy – Lojze, Věrce. Sestry, nesmutněte. Žila jsem dobře.
Usedla s posledním koňakem. U vrátek zastavili muži v kabátech.
Alžběta s úsměvem spolkla jed.

Alžběta tiše vstala. Venku zářila květnová Praha.
Týden trávila doktořinou – doktor Weber, skoro osmdesátiletý, jí praxi předal. Soboty vedla dívčí zdravotnický kurz. Ale neděle patřily jí a Vladimirovi.
Zůstali dva. Doktor Weber konstatoval: „Ten šok, potom toxiny... neodvratitelná infertilita.“ Pak se opili koňakem.
Občas pořád přicházely noční děsy – ale Vladimir ji tišil a líbal, dokud neodumřely.
Přišla s kafem. „Vstávej, důstojníku,“ zalaškovala.
„Nestraš, je neděle,“ zamumlal.
Vymrzlým chodidlem mu pohladila rameno.
„Proboha ženská, máš nohy jak rampouchy!“ zařval a stáhl ji do postele. Vypískla.
Políbil jí čelo. „Před desátou nevylezu. Ale spát nemusíme.“ A políbil ji pořádně.
A žili. Šťastně.

Co jsme čekali? přemýšlela. Po všech záchranách ještě další? Po dvanácté hodině třináctou?
Do Čech přijeli na jaře. Alžběta ošetřovala Vladimira – koleno stále neohýbal. Jenže peníze docházely... a sny zabili ti tři.
Zvonek ji vyděsil – jako všechno poslední dobou.
Zvonil doktor Weber, nezměněný. Alžběta zestárla – spánek vracel „Bělogvardějská kurvo“. Probouzela se vlastním křikem.
„Vy vypadáte, Kučerová,“ utrousil.
„Golovinová,“ odvětila prázdně.
„Dejte se dohromady, vyděsíte mi pacienty.“
„Pacienty?“
„Mám soukromou praxi. Potřebuju asistentku. Přihlášená na medicínu jste?“
Zavrtěla hlavou.
„Nečekejte. Nevypadnete před třeťákem, ale nemusíte pak být přestárlá.“ Smekl. „V pondělí, Alžběto.“
Přikulhal Vladimir: „Kdo to byl?“
Bětka se usmála. „Anděl.“

(Podzim 1920, sto verst před Vladivostokem. Tábor malé jednotky – vojáci odešli pro zásoby.)
Alžběta: (zatápí, prozpěvuje si) Ach synku synku, doma-li jsi.
(Připlíží se tři bolševici.)
První: Podívejte, hoši, nechali tábor nehlídaný.
Druhý: (vzrušeně) Váňo, ženská! A pěkná.
Alžběta: Ach synku synku, doma-li jsi...
Váňa: Voloďo, to je sestřička...
Voloďa: To komunistu nezajímá! Aljošo, chyť ji.
Alžběta: Tatíček se ptá, oral-li jsi...
Váňa: Počkej, to není pravda...
Aljoša: Chlapečku, pravda je hezká věc, ale ve válce na hovno. Skoro jako ženská. (vyskakuje z úkrytu)
Alžběta: Kdo jste? Pusťte mě! (snaží se vyvléct Aljošovi)
Voloďa: Nemel se, třeba se ti to bude líbit.
Alžběta: (vytahuje skalpel, bodne Voloďu) Pusť, prasáku!
Voloďa: (s nápřahem Alžbětu udeří) Bělogvardějská kurvo! Aljošo, podrž mi ji! Rozřízni jí šaty!
----
(Jednotka v lese uslyší křik.)
Vladimir: Proboha, Alžběta!
(Rozebíhají se do tábora – akorát vidí, jak si Voloďa zapíná kalhoty.)
(Nataša tahá šavli, vrhá se na Voloďu)
Vladimir: (rozebíhá se k Alžbětě, zakrývá ji kabátem) Bětko! Ne!
(Výstřel! Vladimir padá, drží si koleno. Aljoša utíká do lesa.)
---
(Večer, sedí kolem ohně. Vladimir obvázaný, Alžběta hledí do země.)
Nataša: (přichází, nese plecháček) Bětko, tuto vypij. Vratič... abys...
(Alžběta pije. Potom hořce zabrouká): Ach synku... synku... (láme se jí hlas)

K vlaku běželi střelbou. Josef doběhl mezi posledními.
„Olga... nedojde,“ prohlásil neadresně.
„To mě mrzí,“ řekla Bětka upřímně.
Neodpověděl. Jenom ostře oslovil Vladimira: „To chcete žít v hříchu? Pořád je to moje žena!“
Pokračoval: „Tuhle svobodník Doubrava je kněz. Doubrava, já Alžbětu zapuzuju. Je špatná manželka, nedala mi děti.“
Alžběta se slzami přitakala. „Děkuju, Josefe.“
Kývl. „Golovin je dobrý chlap. Buď šťastná.“
„Co ty?“ zeptala se.
„Coby. Dojedeme za žní. Inženýra užijou.“
Nastoupil. A zůstali sami – Svoloč, Alžběta a hvězdná sibiřská pláň.
„Jsem svobodná,“ zašeptala roztřeseně.
Nataša zavýskla: „Ej, ne dlouho! Chlapi jsou psi, Bětko, ale velitel je věrný pes!“

Když zastavili, Alžběta kontrolovala Vladimira. Jeho ztrhaný obličej ji vyděsil. „Bolí to moc?“
„Co? Ne... Alžběto... odpusť mi, já tě zklamal,“ vydechl přerývaně. „Sliboval jsem... že půjdu, kam si řekneš. Jenomže... já nemůžu.“
"Nebo nechceš," zašeptala černě.
"Chci!" skoro vykřikl. "Jenže musím do Irkutsku, za Kolčakem... Hrdinní legionáři si nechtějí vodit do vlasti ruské důstojníky,“ dodal hořce.
Bětka se zamyslela: „Tohle není poslední vlak do Vladivostoku...“
S nadějí vzhlédl: „Ty bys na mě počkala?“
„Já nikde nebudu nečinně čekat,“ odvětila tvrdě. Golovin posmutněl.
„Půjdu s tebou. Proto jsem tady... abych šla krok za svým mužem a chytila ho, kdyby padl.“

Golovin krvácel do mechu. Průstřel břicha, orgány dobrý.
„Alžběto,“ zašeptal bolestně. „Obejmi mě, naposledy...“
Nesmím být zbytečná.
Alžběta zaklekla. „Já bych tě radši zašila.“
Dooperovala za soumraku. Seděla, ruce sevřené. Měla jsem ho radši obejmout?
Tlačil je čas. Četa pověřená taháním nosítek u Golovina zastavila. „Svoloč rusácká může po sv‎‎ých,“ uplivli si.
„Počkejte do rána,“ zaprosila.
„Ráno bude vlak v prachu, tady budou rudí,“ poznamenal Josef.
Bezmocně objala Vladimira. "Já ho neopustím, Josefe!"
Zvláštní pohled. Pak tvrdě rozkázal: „Bratře četaři, nosítka ponesete! Bez keců!“ a odešel.
Vladimir otevřel oči: „Bětuško... tak já neumřu, abys nesmutnila...“ zamumlal nepřítomně.
Alžběta se rozplakala.

Ani štěstí z Vladimirova „Půjdu za tebou, kam budeš chtít“ neulehčilo ten smutek. „Josefe,“ řekla tiše.
Otočil se. „Co je?“
„Nezlob se... chtěla jsem to spravit, moc... válka nás změnila...“ zadrhávala se.
„Co to plácáš?“
„Já... chci se rozejít.“
Zbrunátněl. „Na to zapomeň!“ zařval.
„Já se neptala na svolení.“
„Nenechám tě!“
„Profesor Masaryk před válkou psal o rovnoprávnosti. Nezabráníš mi,“ řekla tvrději.
„Tak tys přešla Sibiř, aby ses se mnou rozvedla! Ty ses zbláznila!“ Začali přitahovat pozornost.
Náhle je přehlušil jiný křik. Nejprve „Poplach!“ a střelba. Potom známé „Sestru!“. A Nataša, ruce od krve. „Bětko!“ zavolala zoufale. „Bětko, honem, velitel!“

Josef Alžbětu neustále sledoval - dostaveníčko s Golovinem nakonec zařizovala Nataša.
„Bětko, počká u teho bazmeku kovového, sežraného rzí,“ zašeptala spiklenecky.
Cestou za zrezlý přístěnek Bětce bylo úzko. Třeba mě nechce...
Začala oklikou: „Vladimire... chci v Praze na medicínu.“
Překvapení nedal najevo: „To jsem rád. Máte talent.“
„Josef nesouhlasí. Abych nezanedbávala rodinu...“
Vladimir zrozpačitěl. „Alžběto... já vás chci vidět šťastnou... ale vašeho manžela nenapravím.“
"Šťastná s Josefem jsem byla, dávno. Teď... rozhodla jsem se aspoň nebýt dál nešťastná."
Pookřál. „A nemohla byste... bys... být šťastná... se mnou?“
„Ty mě chceš?“ zajíkla se.
„Chci? Já tě miluju, Bětko,“ objal ji se smíchem.