Ze života (nikoli mého)

Sedí u stolku a sepisuje domácí úlohu. Bosé nohy zašprajcované za trnoží, soustředěně si vypomáhá špičkou jazyka.

"Tak co máte dneska za úkol?"
"Dneska jenom z prvouky."
"Nepotřebuješ poradit?"
"Já sám, mami."

Už je velký kluk. Druhák. Až mě to dojme.

"Opravdu?"
"Jasně, je to ísy, jak dva špízy."

Po chvilce seskočí ze židle a předloží mi sešit k podpisu.
Při pohledu na modrá písmenka mi zaskočí.

"Věci, které se vyrábí ze skla:

Flaška na pivo.
Flaška na víno.
Flaška na proseko.
Sklenička na olivy."

No skvěle.
Možná bych učitelce měla nějakou flašku koupit.
Třeba na nás pak nezavolá sociálku.

Spolu chodívají na mýtinu
spolu prozkoumávají krajinu
když je léto
když je zima
a protože je hladina na rybníce klidná
brodí se společně vodou a broukají si
dneska stejně jako kdysi
jedna duše
jak jedno tělo
v plynulém pohybu
asi to tak býti mělo
narozená do sedla
ten moment kdy mu do očí pohlédla
spanilých a hlubokých
citlivých a divokých

Však do páru srdce patří
ten kdo je spolu cválat spatří
na louce či v lese
krásný pocit si odnese
vstává k němu brzy ráno
ať je o něj postaráno
je jeho a on je její
ten kdo nezažil
neví

Snažím se vyhnout problémům všem
opatrně našlapuji
jemná a ohleduplná jsem
jen tak na místě přešlapuji
dám mu číslo
on zas mně
co se z toho vyklube
flirtování není snadné
hrajem
šetka
komu padne?
nikdy mně a vždycky jemu
ráda na něj zapomenu
jenže se mi nastěhoval do hlavy
s holkama vedeme válečné porady
fakt se snažím
aby to vydrželo
upřímnosti si vážím
i když to zabolelo
ten předtím mě vyghostoval
tenhle proti mojí rodině protestoval
no snažím se fakt
snad trefí mě šlak
když ať dělám co dělám
vždycky tu šlápnu na minu
tak marně a nešikovně vždycky zahynu

"Děkuji za podpis! A víte, pane spisovateli, já také toužím začít s tímto řemeslem. Myslíte, že byste se mi mohl podívat na mé dílo?"
"No, víte, to není úplně-"
"Mám to tady s sebou, jenom osnovu!"
"... Osnova by asi šla. Ukažte. Hm. Hm? Nevím, zda je úplně dobrý nápad věnovat celou jednu kapitolu tomu, co má hrdinka na sobě."
"Ale to je kapitola sama pro sebe!"
"Možná to může fungovat, záleží, jak to napíšete."
"Ale to jsme se asi nepochopili, pane spisovateli. Já myslel, že bych vám dal nápady, knížku by jste napsal vy a rozdělili bychom si honorář fifty-fifty?"

Po ranní procházce panička konečně odchází pryč. Věrně sleduji její odchod z okna, dokud nezmizí z doslechu a dočuchu.
A pak, svoboda! Je čas dělat všechny ty věci, které jsou "fuj". Jdu se napít vody ze záchodu, žvýkat pantofle, vylezu na stůl...
Náhle moje potěšeníčko přeruší hlas. "FUJ TO JE!" V panice rychle seskočím dolů a rozhlížím se. Nikde nikdo. Žádný pach, žádný zvuk otevírání dveří, nic.
"Tohle nesmíš!"
Hlasy mně pronásledují. Můj klid je ztracen!
Nakonec zjišťuji, že pochází ze zvláštní černé budky na knihovně. Jak se tam panička dostala? Pro jistotu to shodím na zem a bude klid.

„Hele, Benny, a poletíš z okna.“
„Cože, prosím?“
„No chceme nějak završit váš souboj. Přemýšlíme s Jackiem jak to udělat. Pořádně stylově, jak si tvoje postava zaslouží. Praští tě... nebo tě nakopne tak silně, že proletíš skrz zavřený okno...,“ nařizuje Sammo, jako by se nechumelilo.
Benny zíra s naprostým úžasem, jak daleko jsou tihle šílenci z Hong Kongu schopni zajít.
„Vy po mně chcete, aby mě Jackie držel za nohy, zatímco já budu viset z okna jen tak bez jištění?“
„Přesně tak.“
„Tak jo, já vám teda vylítnu skrz okno, ale jedině, když mě budou držet dva zajištěný popruhy, entendéis?!"

Zdivočelý mulet obrátil naruby
Myslel si, že je to známka punku
Stověžatýho tatíčka mu píchli do huby
Myslel si, že je to známka punku
Sklepmistra pil, i když potom blil
Myslel si, že je to známka punku
Naostro vše vyhulil
Myslel si, že je to známka punku
Ale sosačky říkaly
Že punk je jinde
Ale sosačky říkaly
No to snad není možný!
Z punkový nutrie nedělejme tupce
No ale kdo není, časem spoutaný
I zakopaný pes má svýho kupce
Zmiji klátil vždycky naruby
Myslel, že je to známka punku
Růži nanášel rovnou na zuby...

Přitom se jenom probral v dubnu!

Iveta seděla ve vlaku a počítala, kolik jí ještě zbývá zastávek, než bude vystupovat. Byla nervózní, ale zároveň se moc těšila. Na internetové seznamce poznala kluka, se kterým si rozuměla a na dnešek si domluvili první rande. Konečně dojela do cíle. Vlak zastavil a ona vystoupila. Rozhlížela se po peróně a v tom zůstala stát jako opařená. Uviděla tam staršího, plešatého a podsaditého pána, který v ruce držel červenou růži. Bylo jí do breku. Tohle má být ten vysoký, štíhlý, mladý muž se kterým si domlouvala rande? V tom uviděla druhého muže. který se rozpačitě rozhlížel kolem. Byl to on!

Dva postarší sourozenci, oba nezadaní spolu žili v domku po rodičích. Pracovitá Eva a její bratr Rudolf, kterému ale nikdo neřekl jinak než Judánek, protože neuměl vyslovit R a nahrazoval ho písmenem J.
Eva pěstovala květiny: pelargonie a mučenky.
Jednou před prahem zlostně postavila kbelík tak prudce, až z něho vyšplouchla špinavá voda. V průjezdu se rozléhal její rozčílený hlas.

„Hrome! Dělej něco!" dala ruce v bok. „Chudinky moje kytky," hořekovala. „Ten tvůj kůň mi tady žere mučenky! Koukej na to, jedna mu zmučeně trčí z huby!“
„To není kůň, to je kobyla Běsnivá Žaňka,“ reagoval Judánek s naprostým klidem.

Mám kocovinu jako prase!

V hlavě cinkají kovadliny, řinčí meče a troubějí… Vikingové?

Po paměti se natahuju po nočním stolku. Kam jsem, sakra, včera večer zahodil tu kyselou okurku? Whatever, poradím si. Proplesknu se, protřepu si hlavu, třeba to hučení přestane.

Do mžouravého pohledu proniká světlo, už je ráno. Troubení lesních rohů neustává, spíš sílí. Do háje, copak se to děje doopravdy? A jsou to vůbec lesní rohy?

Rozlepím oči a šnečími skoky se doploužím až k oknu. Před barákem možná tak dvacet aut, řidiči žhaví klaksony. Ta párty včera… A jo, vlastně!

„Brácha, vstávej, sakra! Za hodinu se ženíš!“