DMD Bonus č. 09 pro 30. 4. 2025.

Několikanásobný medailista v plaveckých soutěžích, okoun říční, se ani po ukončení závodní kariéry nenudí.
Začal se totiž věnovat podvodnímu disco tanci, při němž se vlní ve vodě do rytmu hudby.

„Vždycky jsem rád plaval proti proudu a navíc nejsem zvyklý jen tak okounět,“ vysvětluje okoun. „Tak jsem si vymyslel tanec. Jsem nejspíš jediný rybí tanečník disco na světě, a tudíž i nejlepší.“

Jeho vystoupení se setkávají s velkým úspěchem a ve svém stříbřitém kostýmu s černými pruhy se pokaždé blýskne. Bývalý sportovec proto uvažuje o tom, že bude pořádat kurzy akvaaerobiku.
„Aspoň bych trochu rozvířil vody místního stojatého rybníčku,“ dodává.

There it was. The second to last onion in the universe.

"I did tell you," Kryten said, failing to hide an undertone of smugness, "we had a second crate on the lower supply deck. I'm fairly certain I did tell you."

"Yeah, all right." Lister angled his knife carefully, eyeing the vegetable like a stray ball in a game of pool. "I need to get it right, this time."

After a long moment of silence, Kryten pretended to cough. "I'll give the two of you a moment alone, sir."

Lister raised the knife. Hesitated.

Onions grew from bulbs, didn't they?

Když Republika padla, nebylo Simbaccovi ještě ani devět, ovšem chápal, že jeho studijní obor nemá velkou budoucnost. Lovci pokladů, co se ohání světelným mečem a dokážou sežrat vagón koblih na posezení, prostě v nové galaxii neměli mít úplně na růžích ustláno.
Ještě chvíli ale vydržel a o růže se začal zajímat až po rozpadu akademie na Miu Leptonis – a nejen o růže, ale i další rostliny, kterými zaplnil celý hangár své lodi. Ani zahradníkem ale nezůstal a než se nadál, učil se být velitelem vlastní povstalecké buňky.
A tomu už se blýskalo na lepší časy. Nebo tedy aspoň na dobré.

„Co máš zase za problém, ty paranoidní androide?“ vyštěkl Zafod na Marvina, který vypadal sesypaný v koutě jako hromádka lesklého šrotu.

„Problém je, že i když jsem padesát tisíckrát chytřejší než člověk, stejně nevím, kde jsem nechal boty,“ zakňoural robot a vydal takovou pípací kakafonii, že by to rozbrečelo i Vogona.

„Marvine,“ začala opatrně Trillian, „ty nenosíš boty.“

„Ne?“ zarazil se.

„Ne,“ zavrtěla hlavou a koukala na něj s opravdovým soucitem. Vždycky byl depresivní, ale dneska jí ho bylo obzvlášť líto. „Ale můžeme ti nějaké pořídit! Na které planetě budeme teď stavět?“

V tom se ozval Arthur: „Bude tam čaj?“

Dedra se zarazila uprostřed pohybu a stáhla nataženou ruku zpět. Už sílaví pokolikáté si v duchu vynadala. Jako by nebylo dost na tom, že se obtěžovala vytáhnout si číslo z databáze ISB, teď vážně uvažovala o tom, že ho skutečně použije.
Bylo to jako svědění, které člověku nedá chvíli klidu, dokud se nepoškrábe. Už při tom setkání před centrálou se jí do hlavy vetřely nevítané myšlenky. Přitom až do té doby byla zvyklá, že se jí muži bojí, soupeří s ní nebo využívají její práce – nic jiného. A pak tu byl Ferrix…
Zatraceně! Znovu Syrila Karna proklela a aktivovala komunikátor.

Detektiv dorazil na scénu. Podlaha levného pokoje tancuje divoké staccato. Detektive se pokouší vstát. Kdo vyhraje boj na život a na smrt, podlaha nebo detektiv? Detektiv si na svůj účet připisuje další úspěch a oplachuje tvář vodou z příhodného umyvadla. Nad umyvadlem visí zrcadlo a z něj na detektiva zamlženým zrakem zírá cizinec. Zarudlý nos prozrazuje opilce. Cizinec utrousí několik slov, zřejmě urážku. Detektiv ztěžka odchází do přízemí, kde mu do oka padne osamnělý mikrofon karaoke baru.
Detektiv Kim Kitsuragi dorazil na scénu. Čekal na svého nového partnera marně, zatímco se nějaký bezdomovec na pódiu vlnil do rytmu neexistující hudby.

Jak osvěta rozhlásila, nastala ta akce,
kdy se mění zelenáč i fosílie v psavce.
Nastává hon na vejce, to vám tedy povím,
za chimérou škrábeme se třebas hustým křovím.
Žel, bezbřehá fantazie mívá svoje meze
a z prokleté partie jen smutek na nás leze,
proč jen hlavu v oblacích ze začátku máme,
když pak v botách robota stěží klopýtáme.
Však paprsek naděje zas svitne zpod mraků,
snad se jednou dočkáme i noci zázraků.
Jak volavka v toku mysli lovme nápady,
možná že i v odpadu se najdou poklady,
a na křídlech volavčích leťme směle vzhůru,
dokud květen nenařídí odvykací kůru.

Vynálezce: Právě testuji tichý buben. Perfektní pro medvědy, kteří chtějí bubnovat a přitom nerušit hnízdící sýčky.

Medvěd: My většinou nebubnujeme. Spíš tancujeme. A jíme. Hlavně borůvky.

Vynálezce: Mám nový vynález, jsou to borůvky v prášku. Stačí nasypat do vody a máte les v hrnku!

Medvěd: Pane, pane, pojďte si hrát! Věda je fajn, ale kotoul je kotoul!

Vynálezce: Hrát si? Hm… naposled jsem si hrál v roce 1897. Skončilo to výbuchem nafukovací harmoniky.

Medvěd: Tak pojďte, já budu opatrný. A když se ztratíte, najdu vás po čichu!

Vynálezce: Dobrá. Ale žádné hry s magnety!

Medvěd: A potom si dáme borůvky!

Jablko bylo lákavě červené. Vilík s Vincíkem si kvůli němu vjeli do hřív. Ze zkřížených rohů odletovaly jiskry! Naštěstí je jednorožec Jonáš odtrhl včas. Vilík zalezl trucovat pod gauč. Vincík pod kuchyňskou linku.
Pod gaučem i pod linkou je tma a prach. Vilík i Vincík rychle začali vykukovat ven. Jablko leželo na půl cesty mezi nimi.
Vilík usoudil, že určitě není sladké.
Vincík zhodnotil, že slupka nebude křupavá.
Nakonec se u jablka sešli.
“Co kdybychom se o něj rozdělili?” zeptali se oba najednou.
Nakonec ho snědli napůl a byli na sebe pyšní, že dokázali svůj spor vyřešit a zůstat kamarádi.