Ze života (nikoli mého)

Blurgh, buuuuur, brrrrgh.
A má ji!
"Ale no tak!" Čílí se starší sestra.
"Kdo to má poslouchat!" Založí ruce v bok poté, co vyčinila a vlepila pohlavek té mladší.
"To se dělá? Pij normálně! Nebo ti to brčko seberu! A ty další schovám!" Letí vzduchem výhrůžky. Uvnitř chaty je chladněji jak venku, ale i tak jí ze všeho třeští hlava.

To už ta mladší bohužel nevydrží, se slzami v očích upouští trubičku do sklenice a s brekem vybíhá z chalupy na zahradu, schovat se mezi květinami. Rozmazaným zrakem pozoruje motýly létající kolem, jak si lhostejně nabírají sladký nektar z květů.

Klepala se strachy. Sotva stála na nohou, v ústech měla sucho, čelo pro změnu zalité studeným potem. Tohle prostě nepřežije. A jestli to přežije, bude mít nadosmrti noční můry.
„Tak poď a neboj se,“ ozval se netrpělivě manžel. „To zvládneš.“
Klíček do zapalování. Zařadit jedničku, sešlápnout spojku…
„Né, trabanta startuješ na neutrál,“ úpí manžel.
Vyřadit. Otočit klíčkem. Startér točí, ale motor nenaskakuje.
„No?“ mrká na ni povzbudivě manžel. Připomíná jí toho hodného profesora z gymplu, co se snažil studentům při zkoušení napovídat.
„Už vím!“ zaraduje se. „Ten… no… ten, jak to sosá benzín… sosák!“
„Sytič!“ chytá se za hlavu manžel.

Profil na seznamce vypadal slibně. Fešák, zcestovalý, hledá vážný vztah. Vyměnili si pár zpráv a domluvili si schůzku.
Naživo to bylo ještě lepší, hodně se smáli.

„Další skleničku?" zeptal se.

„Nemůžeme jít někam jinam? Víš, celou dobu na nás kouká nějaká ženská," kývla nenápadně směrem k jednomu ze stolů.

„Jo. To je jenom maminka."

„Haha, dobrej vtip."

„Je to skutečně ona. Víš, občas má s některými ženami problém, a tak je raději okoukne už v počátcích. Můžu ji pozvat ke stolu? Myslím, že si budete určitě rozumět."

Právě dostala odpověď na otázku, proč je takto šarmantní muž ve čtyřiceti single.

(všichni hlavní představitelé sedí okolo kulatého stolku, při pohledu shora tvoří útvar podobný benzenovému jádru nebo matce)
Avery: (napije se čaje) Chybí mi má matka, má drahá matička.
Bromélie: Musela být vyrobena ze zlata, když ji tak postrádáš. Zbyl ti alespoň ten šroubek?
Avery: Chybí mi matka samice, ne matička matice.
Cos: Matice mají široké využití v matematice či v matice.
Domin: V matematice?
Ein: Matika mate matice.
Fjodor: Matice v matice.
Cos: Matika matka věd.
Bromélie: Mám z těch matic, matiček a matek poněkud zmatek.
Avery: Z matek, říkáš? (napije se čaje) Chybí mi má matka, má drahá matička.

„Stavíš se? Jak jsme se dohodli?“
„Hmm, zlato? Dneska ne. Mám důležitý pohovor.“ Kdyby skutečně poslouchal, mohl v následném tichu zaslechnout zklamání své dívky. Avšak prezentace zabírala veškerou jeho pozornost.
„Ale, jsme domluvení už . . .“
„Promiň, zlato. Nestíhám.“ Druhá pomlka v hovoru byla o poznání delší.
„Fajn.“
Ani si nevšiml, když se s ním rozešla.
Přijali ho do vysněné práce. Jeho kariéra byla hvězdná.
Dívky střídal častěji než košile. S rodinou přerušil kontakty, protože neměl čas.
Stal se ředitelem, kolegové uctivě tleskali a zpoza neupřímných úsměvů vrhali závistivé pohledy. A on, obklopen tisíce neznámými lidmi, si konečně uvědomil, že . . .
Je sám.

Je to tu, zavřeli mě do blázince. S depresí se potýkám roky. Jeden pokus o sebevraždu, v myšlenkách mnohem víc. Mění mi léky. V lepších dnech jsem ráda, že nejsem doma. V horších dnech toužím po žiletce. Ale v obou případech mě deptají "kamarádi", kteří tvrdili, že kdykoliv přijedou a pomůžou mi. Nejsou schopní návštěvy. Výmluvy na práci mě štvou. Řeči o tom, že neví, jak se mnou mluvit a nechtějí to pokazit mě nezajímají. Mají tu být pro mě. Mě je špatně a já jim nestojím za těch pár kilometrů. To se neodpouští. Mohla bych se oběsit na prostěradle?

Dlhé roky to vyzeralo ako ideálny vzťah. Jej priateľ bol veľmi pozorný. Dával jej kvety, vodil ju na dovolenky, kupoval jej krásne šaty a šperky. Chcel, aby žiarila pred všetkými, ale predovšetkým pre neho.
Dlho nevedela vysvetliť, čo jej vlastne vadí. Bol to len taký nejasný pocit...
Keď si sama kúpila nové šaty, málokedy bol spokojný. Myslela si, že sa netrafila do jeho vkusu.
Až po mnohých ďalších nezhodách pochopila, že ju nikdy nevidel takú, aká skutočne bola. Predstavovala pre neho len materiál, z ktorého chcel vytvoriť dokonalú ženu.
Svoju predstavu dokonalej ženy.
A materiál to jedného dňa prestalo baviť.

Zapadlo slunce. Loď plula po širém moři. Kapitán cítil lehkou nervozitu z první plavby přes oceán.

Zásoby se pomalu chýlily ke konci, proviant zbýval již jen na jeden až dva týdny. Situaci také nepomáhaly mraky, které omezovaly možnost orientace pomocí hvězd, takže noci byly vždy příležitostí k ztracení kurzu.

Během noci přecházel kapitán po kajutě a zvažoval možnosti. Ukliďnoval ho ale fakt, že jeho posádka se skládala ze schopných a sehraných mužů. Jistě jsou na správném kurzu.

V tom uslyšel od prvního důstojníka zvolání "Světlo, světlo před námi".

Na obzoru zářil maják. Kapitán věděl, že již vše bude v pořádku.

Muž volá na přítele za sebou.
"Sire Nikolasi, přidejte! Musíme si pospíšit. Lady Jane na mne čeká, abych jí uštědřil jeden za svých vroucích polibků."
"Sire Charlesi, nemůžu přece uštvat svého oře." pokřikuje jezdec za ním, zatímco koleny svírá boky svého koně a kotníky pobízí ke cvalu.
"Sire Nicholasi, víš, že když nedorazím včas, čeká mě peklo."
Ještě více se přitiskne k hřbetu svého koně a přimhouří oči proti větru, který teď povlává i s jeho vlasy.
Stojím opodál, pozoruji muže a závidím jim.
Může jim být přes třicet a vůbec jim nevadí, že ten kolotoč je pro malé děti.

„Pětadvacet, šestadvacet, sedmadvacet, ...“ chlapec udělal na roztřesených rukou poslední klik, než se rozplácl na podlahu. Vzhlédl ke kamarádovi, zpocený, ale s oslepujícím úsměvem.
„Sto osmapadesát! Cha! To si překonej!“ Druhý kluk se zašklebil.
„Jenom? Na tolik kliků mi stačí levá ruka!“ odfrkl povýšeně. Klikující chlapec zapomněl na únavu, když vyskočil na nohy a dloubl druhého do ramene.
„Jo? Tak dělej! Čekám . . .“
„Stačí se kouknout na ten bicáček . . . . i z periferního pohledu vidíš tu sílu.“
„Nic jako periferní bicáček není!“
„Je!“
„Není!“
Okolo prošlo dívka v tílku. Oběma chlapcům spadla čelist na zem, ale ona jim věnovala jen pobavený pohled.
„Pitomci.“