Igrûn (ze Středozemě)

Angrešty jsou rudé a veliké jako článek malíčku. Co Mordořané odtáhli, dozrávají jen pro nás. Stojíme kolem keřů a cpeme se plnými hrstmi.
Vtom Burzî vyjekne, překvapeně a bolestně.
„Co je to za zvíře?" ptá se vyplašeně.
Žígur utrhne pampelišku a láká kozu k sobě. „Pojď sem, pojď..."
„Není vzteklá?" zapochybuje Rustrigh. „Vůbec se nebojí."
Žígur zavrtí hlavou. „Ochočená. Určitě patřila elfům. A teď je naše."
„Upečeme ji k večeři."
„Nic takového," zlobí se Žígur. „Lepší je nechat si živou a pít její mléko. Jen škoda, že nemáme i kozlíka."
„K čemu?"
„Přece k tomu, aby napřesrok bylo víc koz."

Není to vlastně skoro ani slyšet.
Tichoučké, hluboké dunění. Rozechvívá špičky uší, trne v zubech, brní v útrobách. Do polámaných těl zatíná tisíce dotěrných drápků.
Není to vůbec slyšet. Ne přes naše pokňourávání, steny a kletby.
Není to slyšet, ale všichni to cítíme.
Pak se na nás zřítí střecha.

Gûllové snášejí tyče na hromadu a skládají plachty. Než se země uklidní, zůstaneme pod širým nebem. Temným a rudým.
„Co to vůbec je?" ptám se. „Některá sopka?"
„Ne některá," vrčí Grištar. „Přímo samotná Urdamara. Z východního svahu je moc zajímavý pohled."

Na nás spadl jen stan.
Obyvatelé Lugbúrzu tolik štěstí neměli.

„HS613B."
Vyskočím na nohy. „Poslušně čekám na rozkazy!"
Ale přede mnou stojí jen dva skřeti.
„Říkal jsem ti, ať to neděláš,“ mračí se menší z nich – skoro ještě dítě.
„Probudila se,“ hájí se ten starší, zjevně zkušený válečník. „Žádné rozkazy,“ obrátí se ke mně. „Jsi raněná?"
Zaváhám. „Myslím, že ne. Jak jsi mohl znát moje číslo?"
„To tuhle T4L11M. Dokáže nějakým kouzlem rozeznat číslo každého skřeta."
Chlapec vzdychne. „Už jsem ti to vysvětloval – vidím to na tvém čele." Zvedne ruku a obtahuje prstem. „F – K – J – 5 – 6.“

Takže tohle jsou ty čáry?
Proto je nemluvňata ještě nemají.
Tyhle jizvy.

Ze všech měst je zemětřesením nejvíc poničené to největší - Lugbúrz. Rozsypaly se i valy a hradby vnějšího opevnění. Uvnitř není ani znát, kde byly budovy a kde náměstí. Ubytovny úředníků, kasárna pro vojsko, pekárny, archivy stavebních plánů, lázně, kanceláře i paláce lidských šlechticů - všechno je pryč. Zasvé vzaly rozsáhlé knihovny místních škol, tisíce spisů o technice, diplomacii, zemědělství, medicíně. V samém středu města namísto pevnosti Oka zeje v zemi obrovitý kráter.
Jen málo obyvatel uniklo se životem. Země mezi sutinami stále hrozí propadnutím. Obnova potrvá snad století.

„Nevymlouvejte se a vraťte palantír," trvají Gondořané na svém. „Jinak žádný mír nebude."

Málo se vídám s Aglûkem a Žígur. Kovárny mají napilno. Vojsko lidí z moře – Númenořanů – pochoduje k Hradebním horám.
Pohraniční oddíly hlásí mrtvé a Rašigúr se vrátila bez ruky.

„Copak jsi nehledala bezpečí?" podivuje se Mobhaš.
„Bezpečí,“ usměju se, „jen pro sebe, zatímco jiní pro mne umírají?
Chci, abyste měli kdy prožít alespoň tolik radosti, kolik jsem už stačila prožít já."
„Radost?" zaváhá Rašigúr.
Ano, Rašigúr, radost. Život Divokého není jen soustavným sledem strádání. Je v něm víc lásky, soudržnosti i potěšení než v poklidném Mordoru.
Ale to množství bolesti ji přesto zastiňuje.

Proto Mordor, země nesužovaná bolestí, nesmí padnout.

Nemusíme vaky ani otevřít a cítíme to. Maso mělo být uzené, jenže někdo spěchal. Očadil je sotva na povrchu a dlouhou cestu nepřečkalo bez úhony. Suchary zvlhly a dala se do nich plíseň, a sušené ovoce zase objevil hmyz.
„Poslat něco takového lidem by je ani nenapadlo," remcá Ughra.
„Ani by nemohlo," přizvukuje Lúbgar. „Člověk by z toho lehl na tři dny."
„Jenže skřet, ten zřejmě sežere všechno."
„Jeden se skoro těší, že po bitvě bude čerstvé."
„Přestaňte," zavrčím na ně. „Kdo z nás byste chtěli, aby se tím čerstvým stal?"
Lúbgar sklopí oči. „Koně," hlesne. „Myslel jsem jejich koně."

Obyčejně chodí do kanceláře dagíři. Tentokrát je to thrakka.
„Sedmnáctý průzkumný oddíl západní divize hlásí příchod. Třicet šest snagů, tři dagíři, jeden thrakka. Bez zranění, čtyři případy vší."
„Rozumím," kývne Garga a zapíše to. „Zavšivení ubikace dvanáct, případně jedenáct. Čistí snagové, po důkladné prohlídce, tři a čtyři. Čistí dagíři cely pět a šest."
„A důstojnická cela?" ptá se Jugháš.
Garga se ušklíbne. „K čemu? Ani bys tam nevkročil. Stejně budeš spát s Igrûn."
„Číslo jedna," doplním. Přeskočím stůl a nechám se obejmout.
„Mám se ubytovat ještě před hlášením?"
„Můžeš. Ale nejdřív," zatáhnu za řemínek v jeho vlasech, „ti prohlédnu hlavu."

Chindûr se tváří pochybovačně. „Nezakážu ti to. Ale na misi tajemství neudržíš. Brzy se prozradí."
Snad ne.

Většina už spí; konečně se plížím k řece. Odložím šaty a opatrně vrávorám po kluzkých kamenech. Studená voda slibuje osvěžení a čistotu.
Něco šplouchá. Spolubojovník? Nepřítel?
Všiml si mě. „Koupe se tu pěkně, viď?"
Jugháš? „Plaveš místo hlídky?" zamračím se.
„Od nepřátel jsme daleko," namítne.
„To nemůžeš vědět."
„Tak já to znova obejdu," zamíří na břeh.
Otočím se zpátky do vln.
„Igrûn?" zavolá na mě on. „Tvoje záda... Všichni víme, že jsi zkušená, ale nenapadlo mě, že tolik."
„Neříkej o tom nikomu."
„Neřeknu."

Harg-agh-harglûk, Igrûn-nánâ, Jugháš-dádâ.
Doufám, že jste v pořádku. Ohledně mne, jsem. Ranili mě, ale to se zahojí. Opravdu.
Každý den na vás myslím. A samozřejmě na Lirich. Ohlásí se už brzy, což? Doufám, že i ona je stále zdravá.
Elfové jsou prý zvlášť činní. Je to pravda? Dobyli jsme přece nové území. Určitě se nezmohou na protiútok. Zničili jsme je důkladně. Mají teď hodně co dělat. Obranné valy znovu nepostaví. Rozhodně ne v nejbližších letech.
Dostanu prý snad na jaře dovolenou. Ovšemže navštívím vás a Trišcharu.
Rád vás všechny brzy uvidím. Už se nemohu dočkat.
Gvačara

Vracíme se od večerního ohně.
„Ani se mi nechce spát," prohlásí Jugháš.
„Co bys chtěl?" zívnu. „Hrát tady?"
„A proč ne?" pokrčí rameny. Posadí se na lůžko, znovu vezme do rukou bubínek a zlehka do něj zapleská.
„Tady budeš zpívat sám," soukám se pod přikrývku.
Neodpoví mi, začne píseň a jak se pomalu zapomíná, zjistím, že si broukám s ním. A pak, že zpívám nahlas.
Jugháš bubnuje silněji. Kamenná stěna vrací ozvěnu.

Vtom vrznou dveře a dovnitř strčí hlavu Nigrih. „Probudili jste mě."
Jugháš odloží bubínek. „Už toho necháme."
„Tak to ne," mračí se Nigrih. „To bych se nemohla přidat."