Igrûn (ze Středozemě)

Tři tisíce let, to je dlouhá doba, ó jéje! Za ten čas se Rustrigh a její druzi pokoušeli usadit pod Modrými horami a na vrších Eriadoru, a na březích Bouřné chtěli žít a v lesích Enedwaith, v Zeleném hvozdě lovili a na svazích Hithaegliru, a v Anduině rybařili a v jezeře Rhûnu, ba i v severním moři, dokonce načas farmařili v opuštěném Eregionu, a jak rádi by byli zůstali! Jenže kam zavítali, kam se vrtli, kam strčili nos, odevšad je hned elfi a lidi a trpaslíci hnali kalupem, tu čeládku, tu pakáž, tu chamraď, tu lůzu, tu proradnou skřetí chátru.

Není to souhrnná verze seriálu. Volnou sérii o Igrûn jsem nikde jinde než tady neshromáždila a nevyvěsila. Chcete-li ji celou, prostě rozklikněte fandom, od toho jsem jej zakládala.
Nenabízím vám tudíž dubnový seriál 2020, nýbrž zářijovou povídku 2018.
Vypravěčkou je rovněž Igrûn a povídka je členěna na kapitolky zvící drabblete, i když se mi většinou nepodařilo to udržet jako sled ucelených příhod.
Týká se „poslední naděje" (zadané téma), sluje Poskytnout útočiště a naleznete ji v almanachu Gondorského semenáčku 2018 (.pdf soubor). (Bohužel mi někdo zanesl do sazby několik chyb, které v dodaném souboru nebyly. Ale čitelné to celkem je.)
Pokud se tedy někomu Igrûn zalíbila natolik, že by chtěl ještě, je mu k dispozici.

„Ty zde, paní Igrûn?"
„Faramire-kníže," podivím se. Měl zůstat v Arnenu.
„Paní Igrûn..."
„Neseš mi Jughášovy zbraně," podotknu, abych mu to usnadnila.
„Ano," přikývne. „Král Elessar..." zarazí se znova.
„Požadoval jeho hlavu."
„Je to tak."
„Už to udělali?" ptám se tiše. „Nebo ho chtějí odvést do Minas Tirith?"
„Chtějí ho odvést, ale to se nestane."
Zavrtím hlavou. „Neohrozím tisíce životů pro jeden. Jugháš sám to nechce."
Faramir pokrčí rameny. „Se mnou se neporadil. A hranice Gondoru nepřekročil. Dokud nerozhodnu jinak, je Jugháš vězněm Ithilienu."
„Necháš ho naživu?"
„Budu-li moci."

Talim kdysi říkával: Někdy najdeš přátelství, když to nejméně čekáš.

„Ta kniha je moc dobře napsaná," chválím, „můj příběh i ty ostatní. Poutavé a přitom pravdivé, bez zjednodušujících lží. Čugara opravdu rozumí různým zmatkům, co jsme prožívali."
Jughášovo jediné oko nepozbylo všímavosti. „Ale mračíš se."
Přisvědčím. „Ukážu ti to," listuji stránkami. „Tady."
„Igrûn," čte, „je jednou z pěti známých šarkîli žijících v Mordoru."
„Ještě nedávno uváděli devět."
„Nepůsobilo několik z nich na lugbúrzských akademiích?"
„Právě," kývnu. „Jedno zemětřesení - je to děsivé pomyšlení, že bych mohla zanedlouho zbývat samotná. Tenkrát nás byla plná širá pláň..."
Vezme mě za ruku. „Narodili se další, třeba já. A teď je mír; nemusíme zaplňovat pláně."

„Co jsi provedl tentokrát?"
„Řekl jsem, že jako vždycky, umírat budou skřeti a získávat jen lidé."
„Aha."
„A Larimir se do mě pustil, že takhle je to se skřety pokaždé - jde nám jen o prospěch skřetů a zájem země je nám lhostejný."
„Co je zájmem země, když ne životy a štěstí jejích obyvatel?"
„Jako já sis toho asi nevšimla, ale v Mordoru nežijí jen skřeti." Odfrkne si. „O lidi se budu starat, až budou strádat stejně jako my."
„Tos mu řekl?"
Přikývne. „Hněváš se?"
Temně zavrčím, odhalím zuby a zlehka ho kousnu do nosu. „Trochu."
Zasměje se a políbí mě.

Dvakrát do měsíce louka pod Arnenem ožije.
Nechodíme tam často. Ani nakupovat zeleninu a plátno, ani se kochat pištci a kejklíři.
Tentokrát ale po mnoha snahách získala povolení skupinka místních skřetů.

„Taková pokřivená napodobenina loutny udělaná z koženého bubnu," pohoršuje se kdosi. „A jak je to hlučné!"
„Šalmaj zní hlasitěji," ozve se za mnou. Faramir. Samozřejmě, musel se přijít podívat.
„Líbí se ti, jak hrají?"
„Velice. Ale moc si nevydělají," upustí do nastavené čapky stříbrnou minci.
„O to jim možná ani nejde."
Přikývne. ,,Snad tu nepoteče krev."
„Jen zpívají."
„Mám spíš obavu, aby kvůli nim nestrhl rvačku někdo z našich."

„Šarkîli v Durbîho žalářích," vykládá Burglûk, „neměli ani jména - byli označováni jen číslem, a to číslo -"
„Musím tohle poslouchat?" přeruším ji.
„Jistěže musíš," na to ona. „Je důležité nezapomínat, čím prošli naši předci. Nemůžeš jen tak říci, že to vědět nechceš."
„Já to vím docela dobře."
„Ano, už jsi o tom mnoho slyšela, ale děti ještě ne."
„Slyšela?" vykřiknu. „Když mluvíš, znovu to vidím! Cítím šrámy od okovů a rány biče na zádech! Budeš mi říkat, že nesmím zapomenout? Kéž bych mohla!"
„Ty... ty jsi -" zajíkne se. „Igrûn..."
„Jsem Igrûn," přikývnu, „ale při té vzpomínce jako bych pořád byla HS613B."

Opatrně našlapujeme a dáváme si pozor na směr větru. Už mezi stromy rozeznáváme stádo.
Vtom se několik prasat řítí přímo na nás.
Uskočím. Ne tak Burzî. Napřáhne oštěp a bodne.
Kanec mručivě zaryčí a snaží se po ní ohnat. Burzî stojí, široce rozkročená, pevně drží oštěp, jímž divočák zuřivě cloumá.
Konečně jsem u ní a vrazím mu do boku svoji zbraň, právě když Burzî s jejího oštěpu setřásl. Tarbíš a Rustrigh útočí z druhé strany.
Společně zvíře konečně udoláme.
Ale co je tak polekalo?

„Skřeti," odplivne si lidský lovec.
Vytrhnu svůj zkrvavený oštěp z prasečího těla a pozvednu jej podruhé.

„Připravit k pochodu."
„Počkej, Chindûr-thrakka. Tlassa je v nížině vzácná, měli bychom si udělat zásobu."

„Kdes byla?"
„Naklást kolem ležení oka. Příděly nám dlouho nevystačí."

„Lepší šípy s kostěným hrotem než vůbec žádné."

„Oheň potřebujeme," namítnu. „Musíme se usušit a zahřát. Rozdělám takový, že nebude vidět světlo ani kouř."

„Nespleteš se?"
Zavrtím hlavou. „Nebezpečné jsou ty nazelenalé; tyhle šedivé budou moc dobré."

„Nevrť se, nezdobím ti účes. Tětiva musí držet pevně."

„Hotovo," oddechnu si. „Teď už jen dlahu."
„Napiš za mě hlášení, Igrûn."
„To nedokážu."
„Mám ti diktovat? Ty to přece nepotřebuješ."
Pousměju se. „Diktování by nepomohlo. Neumím psát."

„Ne!" odmítám Talimovu nabídku. „Je dost zlé to vidět, natož ještě rozumět. Ty, když pohlédneš na mě..."
„Rozeznám každý znak," přisvědčí. „Tomu se nedá utéct."

Burgalinu kmeni pokrývají čela složité kresby.
„Nemáte čísla," podotkne Snaga. „Jak je to možné?"
Burgal se uchechtne. „Vlastně je máme. Jen... nejsou tak patrná. Nechtěli jsme se na ně dívat."
„Ani my nechceme," řekne Šangi. „Naučte nás, jak jste je zakryli."

Kůže se zahojila, ale novost našich tváří je ještě nezvyklá.
Talimovi se černé čáry plazí až na spánky. A zdá se mi veselejší.
„Všichni jste mnohem hezčí, když svobodně i vypadáte," přikývne s úsměvem.