Igrûn (ze Středozemě)

„Zůstat tu můžete, ale ulít oharky, jasné?"
Jasné. Step je suchá, vítr čerstvý, nikdo z nás se nechce probudit uprostřed ohnivé zkázy.

Hlavou se mi honí těžké myšlenky. Nakonec jsem to já, kdo u ohniště sedí sám., než na mě konečně přijde dřímota.
Jen se ještě musím postarat o poslední doutnající zbytky.
Nestačí je jen ušlapat. Za vyprahlé horké noci jako tahle je nutná obezřetnost.
Přidřepnu a pustím se do díla.

Podařilo se mi zajistit jen polovinu plochy.
Přece na to nebudu plýtvat vodou z čutory! Radši požádám o pomoc hlídku.

Gradlich se jen rozkročí, rozváže tkanici a míří přesně.

Řeka Morgul je už dost mohutná, aby bylo snazší v ní plavat než se brodit, a přitom ještě dost prudká, aby nebylo radno se o to pokoušet. A právě tady musíme sejít přímo do jejího koryta.
Snûkh s Grifitem si dokonce libují, že na chvíli uleví zádům.
A jak se zabrali do žertování...
První mě vzadu upustil Grifit.
Snûkh mě nedokáže udržet sám. Ještě okamžik a můj nezamýšlený člun mě začne unášet pozadu pryč.
„Jen ji pusť!" slyším Achâsthora.
Pak mě vezme proud.

„Klid," tiší Achâsthor klisnu. Náraz do boku ji nepotěšil.
K něčemu je to zvíře přece jen dobré.

Říčka jen po kolena, tání ještě naštěstí nezačalo. Jen kluzké dno pod chladem znecitlivělýma nohama hrozí svou zrádností.
Za mnou tlumený výkřik. Ohlédnu se. V té chvíli Maris ztratí rovnováhu docela a s mohutným šplouchnutím stáhne Vranglicha za sebou.
Maris dopadla na zadek. Vranglich sletěl do vymletého hrnce a na chvíli dočista zmizel pod hladinou.
Jednotka se směje. „Vranglich je v hrnci, uvaříme si ho," uchechtne se někdo.
„Rád se nechám uvařit, když tuhle vodu ohřeješ," odsekne on. V promočených kožešinách a s nacucanou tornou se mu nedaří vylézt.
„Dva řetězy," velím. „Musíme ho vytáhnout. Opatrně, nebo se vykoupeme všichni."

Možná jsme na oslavu otevření ambasády hosty zvát neměli.
Jejich doprovod se tváří podmračeně, jídla a pití se zdráhají dotknout. Jen sami Faramir a Éowyn od všeho ochutnají, vyptávají se na naše písně, zapojí se i do tance.
Někteří z našich to trochu přehnali s kořalkou a horlí ukázat, že si z lidí nic nedělají. Zpěv je čím dál hlasitější a rej divočejší.

Najednou Beregond vleče Harûth za vlasy stranou a pod bradou jí drží meč.
„Tasila na knížete zbraň!" obviňuje ji. „Propadá hrdlem."
Jugháš se chytí za hlavu. „Harûth-hlupačko! Pusť ji, Beregonde. Ukážeme vám, jak se tančí maglilt."

V ležení nepanuje dobrá nálada.
Jsme unavení, zmáčení, poštípaní od hmyzu, podrápaní od prodírání houštím. Nohy bolavé, šaty zablácené, mezi zuby skřípe písek.
Všichni bychom chtěli nějakou vzpruhu, než se stočíme do provlhlých houní.
V kostkách se najdou leda tak důvody k hádce. Radši je zabavím, než to špatně skončí.
A vtom to zaslechnu. Ten jindy milý zvuk laděné struny.
„Copak ses dočista pomátla?" osopím se na Maris.
„To už ani zpívat nesmíme?" mračí se na mě se slzami v očích.
Jako by nevěděla, jak dobře by se v noci nad vodou jejich zpěv nesl, přímo k uším rohirských hlídek.

„Nějak dobře znáš Ithilien," mračí se Faramir. „Proto tě vyslali na jednání?"
Bystrý hoch. Nebo naslouchá bystrému děvčeti. „Když pomineš starší mise, strávil jsem tu většinu z posledních šedesáti let."
Zachmuří se víc a měří si mě se záští, o níž jsem si už málem myslel, že vymizela. „Pověz mi... Setkali jsme se tu? Stáli jsme proti sobě? Zabils mi před očima někoho z mých přátel?"
„Nevíš?" popíchnu ho.
Mlčí.
„Žádného z našich bys znovu nepoznal, je to tak?"
„Při Bílém stromě, ovšemže ne!"
Jak jinak. Skřet jako skřet.
„Tak mi řekni, proč já bych si měl pamatovat nějakého Gondořana."

S jistým překvapením si uvědomím, že ten popudlivý skřet svoji stěží pohlednou choť vroucně miluje.
„Pochopitelně," ušklíbne se on. „Igrûn je nejkrásnější žena ve Středozemi." Vyzývavě si založí ruce. „Nebo snad nesouhlasíš?"
Nevím, co odpovědět. „Obecně se soudí," zkusím opatrně, „že nejsličnější ve Středozemi je paní Večernice."
„Ptal jsem se na tvůj názor."
Dobrá. „Mám-li promluvit upřímně, v mých očích nejkrásnější není - avšak paní Igrûn také ne. Tou ženou, jejíž půvab pro mne září jasněji než slunce i hvězdy, je Éowyn."
Mistr Jugháš se zazubí. „Vida, shodneme se." Přitom jsem mu právě odporoval.

Pochopím teprve po chvíli. Ano, shodneme se.

Gondorská jízda se na nás valí jako černé mračno sršící stříbrné blesky.
„Útok!" křičí Faramir v čele mračna. „Elessar..."
Mračno ho dostihlo, Faramir padá ze sedla, kutálí se mi pod nohy. Vyskočím na osiřelého koně. Otáčím, tasím šavli, pobídnu zvíře patami.
Ostatní běží za mnou, Faramir, Aglûk, Jugháš. „Na ně!" volá Chindûr, cválající mi po boku. Éowyn vedle ní napřahuje meč.

Kopanec mezi žebra. Skutečný.
„Elessar zahájil útok," zpraví mě Grifit.
Dřív, než s ním Éowyn stačila promluvit? Ach, ne.
Vyskočím z lůžka.
Tedy nevyskočím. V rozespalosti jsem zapomněla.
Do postavení mě Grifit musí odnést, ale moje kuše zahálet nebude.

Past je připravena. Teď se skrýt v korunách stromů a ani se nepohnout, dokud dagír naší skupiny nezavelí.
Prask.
Pod Guruch povolila větev. „Šplhej!" syčí na ni Ukhár.
Guruch se snaží. Marně. Poranila si pádem ruku a nemůže se přitáhnout.
Seskočím a běžím k ní.
„Igrûn! Zpátky!"
Nevšímám si ho a nabídnu Guruch stupátko ze spojených dlaní. Společně se vydrápeme nahoru.
„Zůstaň schovaná," šeptám jí. „Potom tě ošetříme."

„Už mám plné zuby tvojí neustálé neposlušnosti!"
„Co provedla?" zajímá se Grudžik-thrakka.
Ukhár mu to prskavě vyloží.
„Nech ji na pokoji."
„Dvakrát porušila rozkaz!"
„Řekl jsem - nech ji. Nerozuměls, Ukhár-dagír?"