Igrûn (ze Středozemě)

Sotva se nováčci naučili mluvit tiše a nezanechávat stopy...
Z houští přiletí šíp, pic. Z větvoví druhý, čvacht. Třetí jen tak zpomezi stromů... Celá salva, než naše kuše vůbec stačí odpovědět.
Každý den.
Docházejí obvazy, několik vojáků jsme museli poslat na nosítkách za hranici, a mladičký Vranglich... zůstal pavoukům.
Tohle není samo sebou. Oni vědí, kudy se pohybujeme.
Že by jim dával zprávy nějaký člověk z velení?
Svévolně měním trasy průzkumů. Píšu neurčitá hlášení. Dávám si pozor, komu svěřím úlohu posla – a vlastního vyzvědače.
Jiné jednotky na podobné obtíže nenarážejí.
Přeci není možné, aby někdo z nás...
...dělal pro Thranduila.

Ty.
Ano, pamatuji si tě – celé věky. Vždyť jsi byl můj úplně první. Byla jsem tehdy mladá, příliš mladá na tyhle věci. Nikdy dřív jsem neviděla slunce, a tvoje naleštěná přilba mě docela oslepila.
To já jsem pro tebe bezpochyby byla jen jednou v nekonečné řadě bezvýznamných tváří... pokud sis vůbec všiml, že máme nějaké tváře. Kdo by se díval, viď?
Ale přesto jsi to byl ty, kdo podlehl. Zhroutil ses mi u nohou.
A teď jsi tu zase. Před jinými branami, se stejným cílem.
No tak pojď, rozdáme si to. Tak jako tenkrát.
Napodruhé už v Mandosu snad zůstaneš.