Hry

Kdyby v tomto pozoruhodném období existovala vývojka, dalo by se říct, že se Zagreus, princ podsvětí, vynořil z bazénu plného krve jako portrét na fotografickém papíře.
Neustále zkoušel uniknout z podsvětí, opakovaně přitom umíral a vystupoval z prvotní krvavé lázně. Kdyby existovaly nafukovací matrace a plastové kachničky, už by si tam mohl nějakou přihodit.
Přesto pokračoval ve svých pokusech s překvapivou vytrvalostí. Získával nové schopnosti, objevoval skrytá zákoutí podzemní říše, Megaiřiny sestry se ho dál pokoušely zabít, ale u Furií to nejspíš znamenalo přijetí do rodiny. I Thanatos vůči němu přešel od agresivity k pasivní agresivitě a zajímavě přitom sinal.

Vždy tu byla pro něj. Od začátku až do samého konce. Mnohokrát chtěl po ní příliš mnoho. Mnohokrát riskoval její život spolu s jeho. I když se snažil ji chránit, ne vždy mohl zabránit jejímu zranění. Byla jeho věrnou společnicí na dalekých cestách. Jeho oporou v nejtemnějších chvílích. Statečná a vznešená. Kdo tvrdí, že nejlepší přítel musí umět mluvit lidsky? Když se pro něj obětovala, nechtěl to. Stalo se to tak náhle. Truchlil. Pro něj už bylo po všem. Vysáli z něj život dřív než stačil zjistit, že přežila. Jako znovuzrozená se objevila, aby mohla odvést jeho milou zpět domů.

Ticho. To neblahé ticho, které nastane, když dorazím na místo. Můj meč to říká jasně. Cítím to. Jsem tady. Nic se ovšem neděje. Přede mnou se roprostírá obrovská vodní plocha mezi skalami. Jak něco tak nádherného může být tak děsivé. Uprostřed hladiny vidím vyčnívat pevnou plochu. Základy čehosi. Inu skočím do vody a plavu tam. Vytáhnu se nahoru. Najednou cítím chvění. Z hlubin se ozývá hřmnění. Hladina se čeří. Kolos se vynořuje. Musím couvnout před tou ohromnou silou. Srdce mi poskočí. Na tohle se nedá zvyknout. Dvanáctý obr mě jde varovat, že jsem na jeho území. Jenže já nesmím odejít.

Rychle pobídnu Alana k trysku. Nechce se mi po smečce střílet a riskovat Alanovo zranení. Tak věrného oře už nenajdu! Alan, válečný kůň, který se ke mně dostal čirou náhodou je naštěstí mnohem rychlejší než hladové drápy šelem. Už je to dobré. Vlci to vzdali. Ach, domove. Můj milý Jacku a krásná Abigail, proč jen jste tak daleko. Musím od vás odcházet tak často. Do dálek, které jsou pro mě i Alana tak únavné. Alan, tentokrát souhlasně, odfrkne. Už svítá a já slyším čvachtání pod kopyty. Už jsme u bažin. Lístky stromů se třpytí. Už jenom kousek a budeme doma.

“Tak mi řekni kam přijde další. Mluv, okamžitě! Kam se umístí? Tady vlevo to nebude, tady jsem já s bráchou, ale nahoře, vpravo a dole je to volné. Kam se tedy další rozhodne vykulit. Mluv!”

“Mluv nebo tě píchnu přímo doprostřed, kousek nad pupík. Mluv ty malé kulaté nic. Netvař se, že jsi mrtvá kobliha, která zůstala na světě úplně sama. Nahlas své kámoše, stejně to máš marné, všechny vás obklíčíme a zaženeme.”

“A podívej se, už teď to máš nahnuté, my jsme tady 3 za sebou, nikdo nás neblokuje, tak to vzdej kolečko jedno zatracené! Pět vás nikdy nebude!”

Za mořem čekalo moře otázek. Ty první zaplavily Kai už před mořem – striktní úřednické „Jak dlouho se na ostrově zdržíte? Důvodem vaší cesty je tedy péče o nemocného příbuzného?“ a mámino pohnuté „Zvládneš to?“

Potom přišly na řadu otázky na ostrově.
„Jak se daří mamince?“
„Kdybych odtud odjel, přijali by mě u vás?“
„Dědeček se probral?“
„Zahrada, kterou jsi včera osela, kvete! Promlouváš k rostlinám jako tvůj dědeček?“
„Dáš si rizoto s mořskými plody?“
„Přijdeš na náš koncert?“
„Co u vás psali o tom meteoritu?“
„Neptala ses Miu na její rodinu?“

Nakonec měla plno otázek i Kai.
„Váš ostrov… umírá?“