DMD č. 22. pro 22. 4. 2022. Téma: Jako fénix z popela

“Tak to zapni! Zapni to!”
Zapne to. Chvíli se nic neděje.
“Co když do toho praštím?”
“Posral ses? To naskočí!”
A tak čekáme.
Čekáme dlouho.
Nakonec se ozve zachroupnutí disku. Obrazovka zesvětlá. Je to tady!
“Třikrát sláva, aleluja!”
“Mám tam celou seminárku!”
Na obrazovce naskočí pruh. Jen jeden.
“Nehejbe se.”
“Pohne se, vydrž!”
Disk teď chroupe o sto šest. Konečně rajská hudba - úvodní melodie Windowsů 97. Pruh se rozleje přes obrazovku. Zjeví se ikony. Mám chuť bouchnout šáňo. Tu seminárku bych přepisoval fakt nerad.
“Hodnej Fínix, zlatej Fínix!”
"Stejně byl divnej nápad pojmenovat takhle tvůj noťas..."
"Divnej možná, ale funguje!"

Oplášťovaný se svíjel bolestí po zemi, marně se snažíce zastavit krvácení z holenní tepny. Krev rychle vytékala. Muž s hranostajem vykládanou vestičkou se stále ještě svíjel po bolestivém kopanci. Geralt k němu zamířil. Muž začal drmolivě odříkávat zaklínadlo. S rozseknutou tváří mu to jít přestalo.

„Jsi v pořádku?" obrátil se Geralt na Elzee.
„Ano,” přikývla dívka.
„To je,” Geralt nedořekl. Jako Fénix z popela povstal za ním oplášťovaný, krví podlité oči mu svítili nepřirozeným svitem. Švihl mečem na Geraltův krk. Ten s obtížemi vykryl, odrazil i další úder, než se piruetou dostal vedle něj a silným sekem mu odťal hlavu.

Když Irena vzala Leandra za ruku, ten Ryko Niman, o kterém Irena tvrdila, že ho stále vidí, se vzňal plamenem. Po všem, co obětoval, byl Simeon znovu v nebezpečí, a on tu kouká po ženských?
Irena se před ním proměnila ze ztracené lásky v další figurku na šachovnici, a právě teď potřeboval udělat další tah.
Vykročil k nim a nechal si záležet, aby jeho hůl hlasitě ťukala po dlaždicích. Zvuk, ze kterého celému Tristu běhal mráz po zádech.
Z popela regenta Ryka znovu povstal markýz Niman.
„Jestli už jste skončili s cukrováním, potřeboval bych s vámi probrat obvinění ze zrady.“

SVĚRÁK: V otázce Cimrmanova postoje ke stavovskému povstání předám slovo docentu Špačkovi. (Podívá se do poznámek) Pardon, docentu Weigelovi.
WEIGEL: Děkuji doktoru Brouskovi za slovo. Na úvod bych rád vysvětlil jeden zásadní omyl, který již léta šíří náš rakouský kolega, profesor Fiedler. Dle jeho názoru mistr ve své tragédii „Černá Bílá hora“ vyjadřuje obdiv ke katolické šlechtě a dokládá tento pomýlený názor údajným přirovnáním knížete Lobkovice k fénixovi povstanuvšímu z popela. Jako obvykle jde o hrubé nepochopení české věty. Ve skutečnosti Cimrman píše, cituji: „těžko dostati fenik z Popela“, čímž naráží na lakotnou povahu knížete Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic.

Slavná volavčí akrobatická lyžařka se po vážném zranění nečekaně brzy vrací na závodní trať. Sportovkyni, která se ošklivě polámala při autonehodě, hrozilo, že se na lyže znovu nepostaví. Teď však získala bronzovou medaili z akrobatických skoků.

„Volala jsem za volantem, a kvůli své nepozornosti nezvládla řízení,“ vysvětlila medailistka. „Nemohla jsem ale dovolit, aby mé plány lehly popelem.“
„Sportovkyně, která si za svou nehodu sypala popel na hlavu, z popela dovedla povstat a znovu se rozletět za svými sny,“ nešetřili chválou komentátoři.

Lyžařka přiznává, že během stresujícího období poněkud zešedivěla. „Už nejsem volavka bílá. Vždycky už budu tak trochu volavka popelavá.“

Jakub Vandrovec kráčel chodbou v doprovodu gorily z KGB.
“Potřebujeme pomoci, soudruh Stalin…”
“Vím, už jsem pomáhal s Leninem,” přerušil ho Jakub.
“Tentokrát je problém opačný.”
Za ocelovými vraty čekala rakev se svrasklými ostatky.
“Chceme aby povstal.”
Jakub se poškrábal. “No to by šlo, ale… Existuje buržoazní legenda o ohnivém ptáku který povstane z popela. Je na ní ledacos pravdy.”
Vytáhl z kapsy láhev samohonky a začal ostatky polévat. “Nejdříve ho musíme sežehnout, aby mohl ožít.”
Vyschlé tělo vzplálo lehce. Konsternovaný agent zíral do plamenů, zatímco Jakub pomalu couval z místnosti.
“Rychle pryč, než to těm kreténům dojde,” pomyslel si.

Vraceli se.
V srdcích se jim mísila naděje a pochybnosti.
Moc dobře tušili, co najdou na místě určení.
Věděli, že je čeká krev, pot a slzy.
Copak tomu tak v jejich historii nebylo vždy?
Touha po domově, po jistotě, po tom, něčeho dosáhnout a něco znamenat.
A pak?
Věž, tyčící se do nebe, která předznamenává rozkol a zmatení.
Selhání vztahů a komunikace.
Prach zmaru a destrukce, popel pokání.
A pak znovu dokola.
Zbořené hradby a zborcené klenby se rozezvučí dopady kladiv a cinkotem nářadí.
Po sedmdesáti letech se brány chrámu znovu otevřou radostným průvodům věřících.
Hospodinův lid se znovu shromáždí.

"Vyprošuji si, aby na mě byly při výkonu mého povolání podnikány takové nestoudné útoky! Je to nehoráznost! Vydělávám si na živobytí jako každý počestný občan Ankh-Morporku!"
"Takže říkáte, že bych vás měl zatknout?"
"Cože?"
"Nic, to byl jen takový žertík."
"Vy se mi vysmíváte!"
Elánius si promnul kořen nosu a přeměřil si hromádku popela. Dost dobře nechápal, jak to dělá, ale tvářila se vyčítavě.
"Pane Krvesaji, s pracovními úrazy je potřeba počítat. A když už musíte pracovat v továrně na tužky, tak s sebou zrátka noste ampulku s krví. On vás někdo oživí a nemusíte kvůli tomu zbytečně volat hlídku."

Elladan jel naschvál vedle Glorfindela. Už mu nevadilo, že nemůže jet v čele výpravy - jet vedle otcova oblíbeného hrdiny bylo stejně výjimečné.
Teď se, jako správný šlechtic, snažil o inteligentní rozhovor.
"Glorfindeli, poslyš..."
"Poslouchám," odvětil tázaný po delší pauze.
Elladan si odkašlal. "Vždycky jsem se tě chtěl zeptat na Gondolin! Jak moc krvavá to byla bitva a jak jsi vyvázl!"
Glorfindel se zasmál. "Ty si jsi velmi dobře vědom, že dospělí nemají rádi řeči o bitvách, že? Tak věz, mladý pane, že jsem z ní nevyvázl."
"Ale -"
"Nu, velmi jsem toužil vidět Středozem zvítězit. Tak mě mocnosti Západu poslaly zpět."