Hades

Taneční parket na sklonku Elysia se zastaví.
UVADĚČ: Zabouchá ceremoniální holí do země a oznámí "Zagreus, princ podsvětí!"
ZAGREUS: Vejde. Ale ne, už zase! Podívá se na pozoruhodný pár uprostřed parketu. Tak do toho.
THÉSEUS: Otočí hlavu na svého rohatého společníka. On se snad nikdy nepoučí.
ASTÉRIUS: Začne vykrucovat a pohazovat svým hovězím tělem. Tak do toho.
THÉSEUS: Přidává se. Ať se jednou provždy rozhodne, kdo z nás je nejlepší.
Všichni tři se zmítají v nesmyslných kreacích, aby ukázali, který z nich - padlých hrdinů - je nejvíc fajn, fajnový.
UVADĚČ: Znovu zabouchá ceremoniální holí do země a oznámí "Raphaël Ambrosius Costeau!"

Co se matka vrátila, Zagreus si v paláci připadal víc a víc nesvůj. Přestírá před ní otec vlídnou tvář, nebo takhle vypadá láska? Opatrně začal zkoušet hranice.

Uvolnil Achillea ze služby, aby navšívil Patrokla. Nic se nestalo.
Nechal Kerbera pobíhat po domě, a nedostalo se mu ani zdviženého obočí.
Zvolil novou výzdobu - extravagantní i na svůj vlastní vkus - a nejen, že neskončil v řece Styx, ale otec souhlasně pokýval hlavou.
Už schází jen poklepání po ramenou a "jsem na tebe hrdý". Zagreus se otřásl.

Když rozbil vázu a dostal přednášku o nevděku, která přerostla v hádku, vlastně se mu ulevilo.

Někdy měl pocit, že ostatním to prostě nevadí.
Že tenhle temný kout světa, prolezlý kdejakou špínou, leží v žaludku jen jemu, a ostatní si to vyloženě užívají.
V bludišti místností snad nejde správný směr, ať to zkouší kolikrát jen chce. Bohové si vymysleli vážně krutý vtip. Vždyť ho tady vlastně všichni nenávidí, tak proč ho jednoduše nenechají odejít? Musí se z toho nejdřív zbláznit?
Ale Zagreus se ještě zbláznit nehodlal, natož se vzdát. A tak čím se cítil hůř, tím kousavější byly jeho poznámky, a tím víc ozdobných váz roztřískal na kusy.
Ať si je opravuje třeba jeho otec osobně.

Jednou z nevýhod mrtvých nepřátel je fakt, že jsou zatraceně odolní. A zatraceně rádi se probouzejí k novému ‚životu‘. Naštěstí on měl v rukávu pár vlastních es a před sebou zdánlivě nedosažitelný cíl.
S pomocí boží zdolával zástupy strašlivých protivníků, utíkal, uhýbal, útočil. Prodíral se tou sebrankou, seč mu síly stačily.
Ale nakonec!
...nakonec ho vždycky dostali. Ať už to byla Meg (prý to jejich vztahu přináší jiskru), Theseus nebo ta nejobyčejnější past, na které prostě stál moc dlouho.
Zagreus ze sebe oklepal krev, neúspěch i kousavé poznámky všech, kteří ho čekali zase na začátku.
Zesílil, zmoudřel. A vyrazil znovu.

Konečně chvíle oddechu. Poznával tuto místnost, kde ho nečekali nekoneční nepřátelé, hořící vozy a ostrostřelci. Seděl zde pouze osamělý muž se smutnýma očima.
"Cizinče," dostalo se mu pozdravu. "Pověz mi, když říkáš, že jsi Achillea potkal v hlubinách Tartaru... Jak zemřel? Kdo porazil mocného reka?"
Zagreus se zamyslel.
"Byla to prý patová situace."
"On sám proti tisícům? Dvě strany čelící prohře?"
"No, ne, Paris ho střelil do paty..."
Následný povzdech byl velice hluboký.
"Ale už na tom pracuji! Brzo se ho budete moci zeptat sám," ujistil ho Zagreus.
"Nedávej naději stínu, cizinče," odpověděl Patroklos.
"Naděje umírá poslední. I v podsvětí."