DMD č. 8. pro 8. 4. 2012. Téma: Až na konec světa...

AN: Ano, je to děsně BJB, ale když já po tommhle dni nedokázala nad tím kyblíčkem Nutelly sepsat nic lepšího.
Dny, kdy člověk pokazí, co může, se občas přihodí každému. Takové ty, kdy je hnusné počasí, na co člověk sáhne, to se rozbije, a každý, koho potká, je idiot, nepříjemný nebo kombinace obého.
Ne vždy se ale člověku stane, aby na něj za jeden den střílel mimozemšťan s obličejem kamaráda, sjel ho šéf za špatně nakrmeného pterodaktyla a navíc se mu ještě povedlo hodit zásnubní prstýnek s odpadky do koše.
Když Gwen ten večer smutně seděla nad kyblíčkem Nutelly, kterou konečně po roce od zakoupení otevřela, konstatovala, že až na konec světa se dneska stalo všechno, co se stát mohlo.

Poznámka: Minerva. Na hru se dá navléknout cokoliv. Volně navazuje na Němci na osmi hodinách.
Domem voněly fazole.
„Minervo!“
„Mami?“
„Dojdi pro kluky, bude oběd.“
„Kde jsou?“
„V lesíku za kostelem.“
Pár smrků, ostružinové houští, smích. Cestička vysekaná do křoví, dřevěná brána, hlídka na stromě.
„Thomasi, přišla nějaká holka!“
Ignorovala to. Mýtina, domečky ze dřeva a mechu. Desítka dětí různého věku.
Thomas seděl na mechovém křesle. Vypadal jako král.
„Zlá čarodějnice se objevila na konci světa.“
Minervino obočí se proměnilo na přísnou linku. Děti se kolem ní seběhly.
„Bude oběd.“ Hlas se jí trochu chvěl.
Thomas si užíval její nervozitu. Toužila proměnit ho na hnusného slizáka.
„Neboj, upalovat tě nebudeme… Málo dřeva!“
Škodolibě se křenil.

She walked. She ran. She drove, rode, sailed and flew. Cars, trains, ships, planes, camels, elephants - anything that propelled her forward.
Some thought she was crazy. Others thought she was brave and followed her blog with enthusiasm and envy.
Deserts threatened to choke her with sand, rainforests nearly drowned her with masses of water, mountains froze her to the bone.
To the end of the world she went. But you always followed. And when, a year later, she returned and found your favorite sweater still in her closet, it was as if she had never moved - while you had left.

Zima. Temnota. Touha utéci.
Dodnes si pamatuji na své první pocity, když mě zavřel do sklepení.
Nenávist. Strach. Touha mu ublížit.
I teď si vybavím, co jsem cítila, když se mě poprvé dotkl.
Apatie. Nicota. Touha vše skončit.
Nikdy nepochopím, jak jsem se mohla chtít zemřít.
Radost. Láska. Touha trávit s ním čas.
Je těžké uvědomit si chvíli, kdy se vše začalo měnit.
Štěstí. Proměna. Touha být jen s ním.
Vzpomínka na to kdy jsem za ním přišla, nikdy nevybledne.
Pochopení. Přijmutí. Touha strávit s ním věčnost.
I po staletích vím, že bych s ním šla až na konec světa.

Děsí mě pomyšlení, že už s Gerrym nikdy nepromluvím, nebudu ho moci obejmout, nikdy neucítím jeho vůni.
Dokud byl ještě se mnou, měla jsem nějaký úkol. Byla jsem silná, protože jsem musela. Kvůli němu.
Pak přišla prázdnota.
Pořád nemůžu pochopit, jak by mohl jednoduše, zmizet, ztratit se, přestat existovat. Někde přeci být musí...
A pokud někde je, mohl by se odtamtud vrátit.
...Bože?
Klidně půjdu až na konec světa, pokud to budeš chtít.
Udělám cokoliv. Jen mi Gerryho vrať. Aspoň na chvíli.
A Bůh mlčel.
Neboť o kolik jsou nebesa vyšší než země, o tolik převyšují mé cesty cesty vaše.

„Opál… vhodný pro… různé magické úkony… zlému přináší špatné a dobrému dobré…“
„Správně.“
Chlapec si zvědavě položil duhový kámen na dlaň. Opál jako by ho vedl chladem hvězdné noci za horkostí podzemních pramenů a divokostí gejzírů. Tak nesmírná hloubka!
Zakolísal závratí.
Evžen přikryl opál vlastní rukou, aby synkovi pomohl. Tajemná síla kamene se zklidnila, projasnila, nečekaně zmohutněla. Na dětské dlani spočívala tíha čarovné moci země.
Bořek ohromeně vzhlédl.
„Magie země,“ usmál se Evžen. „V opálu se setkávají barvy i moc všech kamenů. Země vstřebává od počátku do konce světa sílu života i smrti. Nikdy ti nezapomene vrátit, cokoliv jí předáš.“

„Kde bys chtěl žít, Severusi?“ zeptám se.
V Anglii je to nemožné.
„Hlasuju pro zemi, kde je teplo a pořád tam neprší,“ dodám.
„Co třeba jižní Amerika? V tropických pralesech se nachází vzácná flóra a fauna, jejíž využití v lektvarech je fascinující.“
„Čemu jsi na tom někde-kde-neprší nerozuměl?“ protočím oči v sloup. „V tropech prší každý den. A jsou tam hadi a pavouci. Co třeba Karibik?“ navrhnu. „Slunce, moře, pláž, rum?“
„Myslíš, Hermiono, že v Karibiku nejsou žádní hadi a pavouci?“
„Nemám tušení,“ přiznám se.
Vlastně je mi jedno, kde budeme žít. S ním bych šla až na konec světa.

„Miláčku? Nenapadá tě, o čem můžu napsat drabble na téma 'Až na konec světa'?“ zeptám se a ohlédnu se přes rameno na svého nejmilejšího. Tváří se zamyšleně. Napjatě čekám na geniální myšlenku.
„No... Nevím, třeba ve Hře o trůny, když Tyrion močí ze Zdi. To je v podstatě konec světa.“
„Tohle by ženskou nikdy nenapadlo. Chtít močit z konce světa.“
„To asi ne. Protože nemůžou. Jinak by určitě chtěly.“
Chvilku oba mlčíme.
„Spolužáci jednou našli na záchodě štafle,“ pokračuje můj drahý v rozboru mužského vztahu k experimentálnímu močení. Někdy opravdu věřím, že Adam tehdy v ráji vyčůrával nápisy do písku.

Nejlepší by bylo zemřít. Ne, vůbec nebýt. Cítila, že se zakázanou láskou nedokáže žít. Alespoň ne zde.
Znovu začínala myslet rozumně. Svou lásku si ponechá, ale musí pryč. A hned. Nejspíš až na konec světa. Ani jeho hlas ji nezadrží.
...
Konec světa to možná nebyl, ale mohla být blízko. Déšť, zima a liduprázdné planiny. Zoufalství, šero a vodou ztěžklé šaty. Tři dny mrzla, postila se, činila pokání. Teď už by nějakou společnost a kůrku chleba uvítala. Ve vsi byla za žebračku, nikdo s ní nechtěl nic mít.
Netušila, že mezi bažinami a vřesem najde nový život, ztracenou rodinu i budoucnost.

Je silný, král s vojskem, kterému se nepřítel vzdá bez boje, v hrůze nad jeho mocí.
Je mocný, pán nádherné země, s větším bohatstvím, než by se kdy komu snilo.
Je znepokojený, slábne a tělo už jej tolik neposlouchá. Cítí příchod stáří. Cítí studený prst Smrti. Je slabý, uprostřed nádhery, moci a slávy, která mu patří, se cítí opuštěný a bezbranný.
Je odhodlaný. Nová naděje mu vlévá do žil sílu - ví, kam jít a ví, co si počít.
Král zbrojí. Jeho lodě poplují na Nejzazší Západ. Vzít si to, co mu právem patří.
A ve svatyni Chrámu se Sauron směje.