DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2016.

V přístavní čtvrti už dlouho stál ošumělý domek, jehož vývěsní štít hlásal "U sedmi kulí". Kdysi šlo o luxusní podnik poskytující pánům široké množství služeb. To už ale byla minulost. I jediné "O", které v názvu bylo, se časem ztratilo.
Z podniku se teď vyřítili dva muži a hnali se pryč provázeni nadávkami, poháry a židlemi ostatních hostů lokálu.
"Seregile?" zeptal se Alek za běhu. "Bylo nutný rozmlátit i tu zengatskou vázu? Bordelpapá z toho zřejmě neměl radost."
"Ale mě vážně štve, když u karet podvádí někdo jiný, než já." funěl Seregil. "Ale obávám se, že sem zase chvíli nemůžeme."

Kdysi dávno jsem potkala Zvědavost. Nacházela kouzlo v těch nejobyčejnějších věcech. Ve věcech, které na mé tváři vyčarovaly pouze smutný úsměv. Nešťastně si myslela, že jsem na svět zanevřela. Že pro mne již nic pěkné není. A tak ve svém velkém srdci našla malý koutek, kam mne strčila a láskou mne přikryla.
Hlupáček.
Nevšimla si, jakým směrem často hledím. Že krásy světa tlačí na mou duši, až to bolí na srdci. A v jednom hloupém pokusu o mé pobavení, rozhodla se předstírat, že její mozkovna moc velká není.
Musela jsem jí pořádně vynadat. Bez mozku se nedá svět přece poznávat.

Byl jednou jeden otec a ten měl dva syny. Jednou mu mladší syn řekl: "Otče, dej mi část, co mi patří, ať si můžu ve světě najít práci."
"Tak dobře, synu, tady máš část, co ti patří, a běž."
Jenže syn si ve světě nezačal hledat práci, místo toho všechny peníze promarnil. Potom si řekl: "Půjdu za otcem a omluvím se mu." A hned nato šel.
Ale když byl ještě dost daleko od domu, otec mu přišel naproti a začal volat na služebníky: "Připravte hostinu a doneste mému mladšímu synovi pěkné šaty, protože můj syn byl ztracen, ale našel se!"

Balfamína hleděla na obrazovku terminálu, ze které se na ni usmíval spokojený pár užívající si střídavě jízdu na dvojkole, koupání v moři a romantickou večeři.
"100% úspěch zaručen", hlásalo heslo, "stačí jen vyplnit anonymní dotazník!"
Rozhodla se, že to zkusí.
Dala se do vyplňování, ale text vypadal nekonečně. Po zhruba padesáté otázce přestala vnímat co dělá a jen bezmyšlenkovitě zadávala odpovědi:
...
"Myješ se často?" -- "Ne"
...
"Líbí se ti mít svázané ruce?" -- "Ano"
...
"Myslíš, že jsi normální?" -- "Ne"
...
Konečně závěrečná otázka: "Souhlasíš se zpracováním dat?" -- "Ano"
Okamžitě se dočkala výsledku.
"Nalezeni ideální partneři: Princ31 [dostupný]. Domluvit schůzku?"
Zaváhala jen krátce.
"Ano"

Kosmonaut kdysi měl rodinu,
kterou měl rád.
Nejblíž mu ale byli jeho bratři.
Úzkost a Pochyby.
Pronásledovali ho všude.
I když už z celý rodiny zbyl sám,
těhle dvou se nezbavil.
Bylo mu to trapný.
Čim dýl znal piráta,
tim víc ho měl za hrdinu.
On neměl takový trapný bratry,
co ho pořád sledovali.
Pirát se nebál
a bylo mu jedno,
co si myslej ostatní.
Pořád se smál.
Jeho se ty bráchové lekli
a utekli.
Pirát slíbil, jestli se vrátí,
zmlátí je.
Pak se zase smál.
Kosmonaut ho pozoroval,
a chtěl se přidat.
Smál se.
Takhle dobře se dlouho necejtil

„Dneska budu vyprávět pohádku já, taťko.“
„Tak jo, tak začni.“
„Přišel šneček domů z práce, byl unavenej a hladovej a paní šnečková byla tak strašně pomalá, že za celej den nestihla ani uvařit polívku.“
„Kubiku, takhle to asi u šnečků nepujde.“ Usměje se taťka.
„No jo, jak mohl přijít domů, když má domeček na zádech!“
„Správně. A taky, jak se pozná pan šneček od paní šnečkový?“
„To nevim, vypadaj stejně, ne?“
„No právě, každej šneček je tak trochu pan a pani šnečková dohromady.“
„Takže si musí každej vařit polívku sám? To my jsme na tom líp, že máme mamku, viď?“

Billy Pilgrim zase cestoval časem. Z německé fronty daleko do budoucnosti; do jihlavského lesa, kde byla pod kořenem stromů zaklíněna jakási bába. Billy se podivil, proč si nezavolá pomoc, ale pak zjistil, že se o to snaží. Žíly na krku se jí propínaly, ústa se pohybovala, ale hlas z nich nevycházel. Připomněla mu langustu, kterou lapil ještě jako dítě. Také sebou zmítala, naprázdno polykala, pak ani to. Tak to chodí.
Billyho napadlo, kdo je více směšný; jestli on – voják v kožešinovém kabátku, nebo ona – lapená bába-langusta. Když cestoval zpět časem, myslel na to, jak je život krutý ve své směšnosti.

Uprostřed lesů začíná boj o život. Les Aokigahara nacházející se na úpatí hory Fudži v Japonsku je znám též pod názvem Les sebevrahů. Je úzce spojen s japonskou démonskou mytologií. Skupina dobrovolníků pravidelně pročesává toto místo, hledá mrtvé a pohřbívá je. Původně se jednalo o docela normální turistickou atrakci, avšak od roku 1960, kdy byl vydán román, který popisuje, jak na toto místo jezdí lidé umírat, se počet mrtvých v okolí značně znásobil. Místo podle některých zdrojů působí na psychiku člověka, a pokud se daná osoba nachází ve špatném rozpoložení, les ji přinutí k sebevraždě. Sebevražda může být náhoda, ne?

Milá Lee, to bylo tak…
Spát?! Pastelky, dnes musím odít „Až přiletí zvony“ do slov a poslat příbuznému – korýšovi! Etymologie? Prosím vás, pane hostiteli, levná kořist! Na to šel náhodou anonymní záblesk. Jde se až na konec světa: nad seznamkou starých námořníků praská les kulí, sedm džinů umírá pro hrdinovu květinku… To jde, já nejsem žádný malý mozek. Dospělost srdce fascinována tancem stínů, stopami pohybu oceli. Vidoucí oko: ta cena už jde! Jedna, dva, tři… moc! Nic není, velká propast!
Svázané ruce, z kola ven, pláči, trapná, zpět ve své kleci. Dokonalá Mary Sue! Tak teď emancipace: mnoho rumu, ham!

Láska prince Modrovouse skončila nedobře: novomanželka pouze zlato chtěla. Ubránil se noži a nechal ji ležet, kde padla. Hrůzu objevila žena druhá, uklouzla po krvi a Modrovous opět vytáhl černý šat. Třetí a čtvrtá při porodu zemřely, pátá nemocna byla, šestá nevěrnice a sedmá po penězích lačnila…
Dvanáctero žen mu nebylo souzeno, přece se vydal znovu na cestu. Míle střídala míli, až našel.
Panna byla nádherná, leč zdráhavá. Až cinkot mincí změnil její názor a on s nadějí v srdci odmítl otevřít oči.
Když mu její bratři prokláli srdce mečem, když pohodili jej k manželkám… dokázal se jenom šíleně smát.