DMD č. 20. pro 20. 4. 2017. Téma: Krásné starosti

K obchodu se dostali ještě před otvírací dobou. Prodavačka, korpulentní čtyřicátnice s rukama upracovanýma a očima unavenýma, přijela na odřené skládačce.
Ženské ze vsi se začaly pomalu trousit ke dveřím. Dneska přijede sekaná, počkají na ni a vymění novinky.
Česťa s Karlem si mezi nimi připadali nepatřičně. Unavení, špinaví, samá modřina.
"Víte, že se mladá Kropáčková letos vdává? Minulej tejden si vo ní řek' a za měsíc jsou v kostele. Na Slivici."
"Tak to si jí vzít musí, když takhle kvaltujou! Kropáček mu šlápnul na krk."
"Chudák Milena. Takovejch starostí!"
"Ale krásnejch."
Víc neslyšeli.
Nakoupili. Vypadli. Banány zůstaly na pultě.

"Nespalte mě, prosím!" vyletělo z Hope. Pán ohně Zuko se rozesmál.
"Tvoje starosti bych chtěl mít! Neboj, kvůli tomu tu nejsi. Můj dobrý přítel mi říkal o dívence, kterou zachránil před hadem. Měla by být zhruba v tvém věku..."
"Avatar o mně mluvil?" Nemohla tomu uvěřit.
"No jistě. Zanechala jsi v něm hluboký dojem. Dej si ten banán."
Hope nejistě sáhla po ovoci. "Ráda bych se s Avatarem setkala."
"Rád ti to umožním. Jak by řekl strýček, ušlechtilé cíle si zaslouží pomoc. Ale než se dostaneme na břeh, pomohla bys mi s mou dcerkou? Ještě jsem to přebalování úplně nezvládl..."

"Na starostech není nic krásného. To vím, protože si pořád nějaké dělám. Se slovama, letovým pořádkem..."
"To jsi řeklo dobře, Sovátko," broukl Myšák.
"Co jsem řeklo?"
"Ze si děláš starosti. Ty. Samo."
"Já?" načepýřilo se. Sovátko "Samy se dělají! Víš, po čem se jmenují? Po stárnutí! Protože se ze starostí stárne! Jsem z nich celé šedivé."
"Sovátko, tys bylo šedivé už ve vajíčku."
"Jenže teď jsem šedivější!"
"Myslíš tedy, že krásné starosti jsou oxymóron?"
Sovátko úžasem otevřelo zobáček dokořán.
"Cožeto?"
"Ale nic," usmál se Myšák. "Podívej, já o tebe mám starost. A starám se. Jaké to je?"
"Krásné," zjihlo Sovátko.

Holé větve škrabou po nebi. Vítr se prohání rezavou konstrukcí opuštěných laviček. Obzorem pluje hejno krkavců.
Zahradník obhlíží měsíční krajinu královské zahrady, spokojen.
"Dokonalé."
Zrak mu padne na hromádku kamení. Šedá břidlice, protkávaný mramor, čepice divokého mechu.
Zachmuří se. Něco chybí.
"Ano! Sousoší..."
Vlastní nápad ho nadchne. Ale kde ho vzít? Snad poslouží příhodně pokroucená přírodnina, snad vesničan - talentovaný mim? Tomu by se ovšem muselo zaplatit.
Nová starost vrývá do zahradníkovy tváře hluboké vrásky.
Konečně nápad!
Omšelého andílka na balustrádě u zadní brány paláce jistě nebude nikdo postrádat! Ale jak ho pronést? Čelo se opět zachmuří.
Trápení zahradníkovo nikdy nekončí...

Salix seděla na kraji děkanského rybníka. Téhož, u kterého ji Vypravěč před pár dny probudil.
Jen tehdy zde ještě nestál děkanát.
Tehdy bylo vše v pořádku.
Tehdy mu dokázala důvěřovat.
Všimla si, jak k ní pomalu přichází.
Beze slov se usadil po jejím boku a zadíval se na hladinu rybníka.
"Máte starosti," pronesla.
"Mám. O město. O chlapce. A hlavně o vás," povzdechl smutně. "Bojím se, že chcete zemřít," dodal tiše.
"Nemohu zemřít," odpověděla prostě.
"Nemohu žít!" dodala a proměnila se před ním ve smuteční vrbu.
Srdce Vypravěče přetékalo starostmi a bolestí.
Ale pohled na vrbu byl tak neskonale krásný.