DMD č. 20. pro 20. 4. 2017. Téma: Krásné starosti

Ráno v šest běžím do trafiky pro Lidodemo. Že zemědělci sklidili v rekordním čase mě nezajímá; ale mezi Zasedáním ÚV a Přátelskou návštěvou z KLDR téma dnešní stoslůvky!
Píšem doma všichni. Kdo nemá vymyšleno, nejde na koupaliště.
Tátovi je hej, má na středisku psací stroj sám pro sebe. My píšeme rukou, a nakonec přepisujeme na dvou Consulech. To je rachot!
Večer dopis se stoslůvkama na poštu. Jednou, když jsme nestíhali, musela máma v osm až do Jindřišské, zapomněla, že je 21. srpna a dostala pecku vodním dělem! Ale doma si akorát vyždímala vlasy a řekla, že to jsou krásný starosti!

Rozpíchané prsty bolí. Všude se povalují odstřižky látky a kousky nití. Šicí stroj vrčí celý den do noci. Ještě kousek zabrat a ještě jednou. Celé to musí padnout jako druhá kůže. Nakonec přijdou na řadu kamínky. Čtyři tisíce blýskavých stříbrných kamínků. Nažehlit jeden vedle druhého. Stříbrný pás lemuje spodní část košile a rukávy. Konečně hotovo.
...
"A na parket nastupuje pár číslo šedesát čtyři."
Ona jako slunce - třásně šatů celé posázené zlatými kamínky, on jako měsíc na noční obloze - černá košile se stříbrnými kameny.
Samba, paso doble, chacha, rumba a nakonec jive. Semifinále, finále.
"Maminko, jsme první!" hlásí mé sluchátko telefonu.

Vstává s východem slunce.
Hrneček mléka, kousek chleba, a už sedá k vyšívání.
Košile s kvítečky bílá jak labutí peří, a zrovna tak hebká.
Krajky se kadeří na límečku jako živé květy.
Nit se tiše ovíjí kolem popíchaných prstů.
Narychlo zhltnutá miska polévky. Jak já jen to spravím?
Den letí jak pták. Posléze sepne unaveně křídla. Stmívá se.
Ale až ji milý za ruku vezme, vroucnýma hnědýma očima se na ni usměje a závoj pozvedne, bude zase vše dobré.
Poklekne a modlí se za to.
A pak -
„Spíš, má panenko, nebo bdíš?
Hoj, má panenko, tu jsem již!"
Jaká radost!

Hostinec byl zavřený a Bídák si užíval svého večerního drinku. Se zavřenýma očima si vychutnával silnou vůni rašeliny z jeho nejoblíbenější whisky.
Pomalu, s ledovým klidem, odložil sklenku na stůl a pokynul rukou. Colleen před nej předstoupila a v rychlosti řekla všechny problémy s holkama. Na chvíli se zamyslel, než rozhodl. Colleen jen kývla a nechala ho, aby si dovychutnal zbytek nápoje.
Líbila se mu tahle nová tradice. Musel sice řešit problémy, ale byl ušetřen poslouchání nesmyslů, které by na něj holky jinak valily. Nakonec začínal být rád, že si Colleen rozhodla vydupat svoje postavení. Ušetřila mu tím mnoho starostí.

Hlava jí klesá. Nemůže spát. Živé sny se hromadí v koutcích očí, i když je pravidelně vymývá. Nemůže se zlobit.
Jí málo. Není kdy. Živí se očima. Tělo je výjimečně slušné a nebrblá.
Občas zapomíná dýchat. Tiší každý nádech, aby nepřeslechla dech druhého.
Přestává na ní záležet. Cítí to. S každým polibkem se uvnitř napíná a malé úlomky duše jí vylétají z úst.
Necítí bolest. Jen pláč jako by v ní vždy přetrhl nerv. Bolest druhého řeže o to víc, že není její.
Netušila, že by to mohlo být krásné.
Nevěděla, co to znamená pro někoho dýchat.
Dokud neměla dítě.

Král trpaslíků přecházel po paláci.
Už brzy sem přijde nevěsta. Všechno musí být připraveno, aby se jí tu líbilo.
Aby mu odpustila, zamilovala si ho, byla tu šťastná.
Samozřejmě, zahrada! Musí být ještě větší a krásnější. Taková, jakou nemá žádný jiný král.
Pod mocnými kouzly vyrostly překrásné růže. Vznikl kousek ráje na zemi uprostřed skal a kamenů.
Už zdálky přitahovala zahrada pozornost. Ať všichni závidí.
Když mu nakonec princeznu vyrvali a odvedli zpět domů, zklamaný Laurin rozhodl, že jeho růže už ničí oko nespatří. A zahradu navždy zaklel.
Ale při západu slunce kouzlo zeslábne. A nachové růže září na dálku.

Joachim byl zmatený, nesoustředěný. Pociťoval podivný neklid.
Po náletu vždy hledal mezi přeživšími její tvář.
Díval se na ni, když o tom nevěděla. Na čele jí vyskočila roztomilá vráska, zatímco soustředěně hleděla do zaměřovače pušky.
Když ho uprostřed noci sevřela úzkostná předtucha, uměla ho utišit tichým zpěvem. Za chladných nocí se u něj sama schoulila a bylo to tak samozřejmé. Její dráždivá vůně ho pak pronásledovala ve snech.
Ty vzácné chvíle, kdy se spolu mohli smát, představovaly jediné šťastné okamžiky v jeho vzpomínkách.
Cítil se silný a slabý zároveň.
Věděl, že tu pro ni chce být už napořád.
Pro Elis…

„Máš tam někde metr?“ táži se.
„Je v šuplíku,“ odpovídá nevzrušeně Elrond.
„Tak krk a lýtko 36. Ještě potřebuju nabrat pět čísel přes biceps,“ uvažuju nahlas a zahlížím k hrazdě mezi futry. „A zejtra musim jít běhat, potřebuju shodit ten pupek.“
„Dyť nemáš pupek,“ oponuje Elrond.
„Dokud nejsou vidět svaly, tak je to pupek,“ nesouhlasím a hledím do webu o fitness. „K nárůstu svalový hmoty je třeba aspoň 200 gramů proteinu denně. Potřebuju vymyslet, co žrát.“
„Bych chtěl mít tvoje starosti.“
Ještě před pár lety jsem řešil, co žrát, když mam v kapse 12 korun a exekuci na účtu.
„Viď?“

Když jsme se poprvé setkali, tvá krása mě ohromila. Pohled na tebe dovedl potěšit jako nic jiného. Ladná chůze, vznešené držení těla, dokonalá tvář. Dojem, jaký to vyvolalo, se nedá s ničím srovnat.
Vím, že i jiní tě obdivovali, ale bránit jim a mít tě jen pro sebe bylo mé povaze vzdálené. Stačilo mi vědomí, že existuješ a já se mohu na tebe dívat.
Dnes je vše jinak. Patříš jen mně, i když na to z mé strany nebylo vynaloženo žádné úsilí. Ale stalo se. Mou jedinou starostí teď je, aby se tvá krása, i když jsi po smrti, nerozplynula.

Na pláži zachránili balík, který mluvil.
Nalezli v něm papouška a zpívající pavoučici, nové přátele. Zavedli je do utajené země.
Málem se utopili v peřejích, když jim uhlíky z hnízd fénixů propálily člun.
Cvičili jízdu jednorožců, ohnokačeří balony, řídili armádu zdivočelých lasiček, a to všechno za spolupráce čaroděje, který neustále ztrácel brýle a hlavu.
Unikli smečce vlkodlaků, když všude kolem ječely mandragory.
Skončili v tlamě obří mořské příšery, ze které se vyklubal báječný kuchař.
Skamarádili se s dračicí i s mořskými pannami.
Bojovali v existenční bitvě s bazilišky.
Bylo to krásné a taky trochu děsivé.
Byly to absolutně nejlepší prázdniny.