Poutníci z brdských lesů

Když byla velmi mladá, přijala andělovou zvěst a nezdráhala se klást otázky.
--- Papež František, Christus Vivit ---

Pro poutníky to nebyl dobrý rok. Okolnosti poutím příliš nepřály. Přesto se setkali. Vynořili se z brdských lesů u sochy Panny Marie.

Lovec a Ministrant.
Veveruška a Kněz.
Motýlek a Světec.
Stopař a Mudrc.
Medvědář.

Putovali tiše tam, kde na brdské lesy shlížela socha Boží rodičky, již nechal postavit hrabě Pálffy, majitel sousedního panství, poté co byl postřelen na honu a ze zranění se uzdravil.
Poutníci tiše poklekli. Setrvali v modlitbě k Neposkvrněné, jejíž socha ochraňovala brdské stezky a ty, kteří po nich kráčeli.

Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec.
Zjevení 22; 12-13

Ve škvírách kamenné mohyly rostl mech. Maličký hnědý ptáček poskakoval po zelených polštářcích a štěbetal. Šustící bukové listí prozradilo kroky. Ptáček roztáhl křidélka a nebylo ho.
Kněz vzhlédl k nebesům. Paprsek slunce pronikl skrz větve stromů a pozlatil jeho tvář, pohladil korálky růžence v sepjatých dlaních.
Kněz se modlil a kráčel k mohyle připomínající skon velikého muže. Tajemství utrpení Kristova, pozvedalo mysl plnou vyslechnutých slov. Každé z nich, které rozechvívalo srdce i duši, svěřoval Tomu, který vládne nade vším. Tomu, který jednou rozdělí ovce od vlků.

Třicet devět sdružených cvokařů sledovalo jediný cíl.
Toulání Jan po Čáka Brdech

Jediný cíl kovového hříbku, který kdosi neznámý na kameni slepeném zasadil, je nebýt sebrán. Alespoň tak se jeví záhadný předmět brdskému Fabiánovi. Fabián však je jen legenda.
Scénář kázání se rozpadá. Rozpaky topí.

V rozpálené peci se taví chechtáky. Na stromě se houpe pštros.

Halucinogenní převrácení včerejšího dne, tábora a klidu.

Chechtáky.
Chechtáky.
Chechtáky.

Jediná myšlenka nedává smysl. Nemusí.

Jen když se sypou.

Kněz to ví a přece se nevzdává.
Zná své věrné.

Chechtáky.
Chechtáky Chechtáky
Chechtáky Chechtáky Chechtáky
Chechtáky Chechtáky
Chechtáky

Jediná náhodně vytažená věta.

Růžové chechtáky.

Tzv. Posraný kámen lze nalézt na okraji lesa. Urbář z roku 1740 ho jmenuje jako „tak řečený usraný kámen.“
podle Petr Prášil – Rožmitálsko na starých pohlednicích a fotografiích

„Podivné jsou cesty lidské, ještě podivnější jsou cesty Boží,“ začal Kněz kázání při mši svaté. Stál u skalky, na které mu Ministrant se Světcem připravili provizorní oltář.
Kněz měl ve tváři úsměv a lehký ruměnec. Cesty Boží jej dovedly až ke slepencové skalce, jakých bylo v Brdech plno. Tato však skrývala kovový hříbek a záhadu, jak důstojně dokončit kázání na skále s neslušným názvem. Kněz však neochvějně věřil v pomoc Ducha svatého.

Hájovna na Štěrbině leží asi 1 km od Voltuše pod stejnojmenným vrchem v blízkosti mohyly Jana Jakuba Ryby.
podle Petr Prášil – Rožmitálsko na starých pohlednicích a fotografiích

Rak nakonec skryl svůj krunýř do ochranné náruče nory a Lovec odešla od rybníčku zpátky ke stanům, ze kterých pomalu vylézali ostatní poutníci.
Veveruška naslouchala zpěvu ptáků. Stála a pozorovala konipasa, jak si máčí pírka v krůpějích rosy. Ptáček poskakoval a třásl ocáskem, jakoby svou lidskou pozorovatelku zval ke hře. Ta se však pouze usmála a pohlédla směrem k blízké hájovně. Ptáček jí znovu přilétl před oči. Zvláštní parádník okouzloval svým postříbřeným peřím.

Křížky v okolí Voltuše připomínají obavy, naděje a touhy po smíření, které prožívali naši předkové.
Marie Mírková v „Oslavy 120. výročí SDH Voltuš spojené s II. sjezdem rodáků a přátel Voltuše“

Jaké asi touhy se honily hlavou nešťastného skladatele, když kráčel po stejné cestě jako nyní mladí poutníci? Jaké myšlenky asi trápily jeho trýzněnou hlavu?
Pomni, poutníče, že prach jsi a v prach se obrátíš…
Veveruška snila o světle svíčky, která snad svítila Rybovi na notový papír, když komponoval svá díla. Křížek na okraji pole její sny na okamžik obrátil k věcem posledním. Duše snílka však brzy ulétla k nebesům.

V rybníčku pod hájovnou můžeme narazit na nepříliš početnou, ale dlouhodobě stabilní populaci kriticky ohroženého raka říčního.
podle Oslavy 120. výročí SDH Voltuš a 2. sjezd rodáků a přátel Voltuše

Časně ráno se Lovec procházela po rosou postříbřené louce. S očima ještě zastřenýma spánkem vzhlédla ke slunci, které teprve před okamžikem svléklo rudou košilku svítání.
Dívka zamířila k rybníčku. Přikrčila se ke kmeni mladé olše a pozorovala vodoměrky hrající si na povrchové blance vodní hladiny.
Nepatrný pohyb obrátil její zrak mezi kořeny stromku. Z díry v břehu vylezl rak. Byl už den, ale korýš nejevil zájem vrátit se do tmy.

Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.
Matouš 5;3
Líné letní odpoledne se pomalu měnilo ve stejně lenivý večer. Poutníci nespěchali. Cesta od kaple vytrvale stoupala a oni ji následovali.
U hasičské zbrojnice potkali staříka oblečeného do sepraných hnědých manšestrových kalhot a montérkové bundy. Vyhublá tvář a oči zapadlé hluboko v očních důlcích svědčily o veliké chudobě, ale i o smíření se životem.
Starý pán měl před sebou kárku naloženou několika kousky dřeva. Odpočíval a z dlouhé chvíle se dal s poutníky do řeči.
Když se rozloučili, pohlédl Kněz na Lovce a Ministranta. Naznačil otázku. Přisvědčili očima.

Kaple sv. Anny byla postavena v roce 1927 o něco výše než původní kaplička se zvonicí.
podle Oslavy 120. výročí SDH Voltuš a 2. sjezd rodáků a přátel Voltuše

Ve světle letního slunce připomínala voltušská kaple se svou žlutou omítkou jeho rodnou sestru. Otevřené dveře svatostánku zvaly kolemjdoucí dovnitř. Kamenné stěny stavby slibovaly příjemný chládek.
Oči poutníků, kteří neodolali pozvání, se zastavily na oltáři, na kterém svatá Anna poučovala děvčátko Marii. Snad jí vyprávěla o historii kaple. O práci a potu osadníků, díky nimž se v kapli mohou modlit k Bohu, a o Hospodinu, který přikrývá jejich vísku svou láskou.

Jsme tak uspěchaní, že pokud si něco opravdu zasloužíme, tak věčný odpočinek.
Biblické aforismy Pavla Kosorina

U pomníku padlých z obou světových válet rostly dvě statné lípy. Pod lipami rostávaly za příznivějšího počasí hřiby. Teď tam nebyla ani jedovatá muchomůrka. Pod lavičkou se povalovalo několik matek.
„Zmatek z matek,“ zabručel nesrozumitelně starý pán a pomalu prošel po návsi. Tak pomalu, že ho ani jedoucí auto nepřimělo zrychlit kroku.
Staříkovo tempo kontrastovalo s rychlým klokotem bujícím dole ve městě. Jeho život se v tomhle podobal ráji. Spěchat neuměl, přesto mu byl věčný odpočinek blíž než ostatním. Lovec se na něj usmála.