DMD č. 24 pro 24.4.2010. Téma: Oblíbená hračka

fandom: na konci
varování: kanonický slash, mírná ooc fantasmagorie a malá mimodějová (či předdějová) srandička. nemohla jsem odolat :)
věnování: Kleio s Dangie, protože to stejně asi budou znát jako jediné. a taky bych to neznala, nebýt jich.
„Řekni, s čím sis rád hrál, když jsi byl malý?“ zeptal se.
„S knížkami,“ odpověděl se stydlivým úsměvem. „Nebyl jsem moc společenský,“ dodal. „Moje oblíbená byla Volání divočiny. Dokonce jsem s ní i spal.“
Jeho přítel se zasmál a zajel mu prsty do vlasů.
„Roztomilé,“ zhodnotil to. „A teď, ty můj malý knihomole, ty se zeptat nechceš?“
„Tys měl nějakou oblíbenou hračku?“ podivil se a trochu nejistě sledoval, jak se dlouhé bledé prsty nenápadně kradou vzhůru podél lemu jeho kožešinového kabátu.
„Jo. Plyšového vlka,“ zašklebil se rozpustile Gabriel. „Jmenoval se Bran.“
Seth se na něj podíval.
Pak se oba usmáli.
fandom: Wolves of Kromer

fandom: avevina totalita
poznámka: Donuťme ji, aby měla ráda vlastní dítě!
--------------------------
Juliánkovi se dostávalo mu odpovídající výchovy pod vedením ministryně školství a osobního dohledu Diktátory. Rostl jako z vody. Stejně rostla jeho zvědavost.
Jednoho dne mu ukázali ve sklepení Vzoru, ale nikdo mu nedovedl vysvětlit, proč je za mříží. Vrtalo mu to hlavou.
V noci se mu povedlo nepozorovaně se připlížit zpátky k cele. Donesl vězenkyni mrkvový koláček.
Juliánek se s tetou Vzorou brzy skamarádil. Nosil jí tajně koláčky a ona mu vypravovala báječné vzrušující dobrodružné příběhy, aniž o tom někdo věděl. Jaké pak bylo překvapení Diktátory, když si chlapec jako dárek k narozeninám vybral mezi všemi plyšáky toho jediného šneka.

fandom: Zeměplocha
poznámka: kutáč=pohrabáč
Tylda a Gábin získali novú obľúbenú hračku. Pani Kamašná o presnej povahe a pôvode tohto nového úlovku svojich ratolestí nemala ani potuchy. To bolo len dobre, pretože by sa jej onen predmet zdal nechutný, morbídny, absolútne nevhodný do detských rúk a bezpochyby by bol letel niekam veľmi ďaleko. Lenže Tylda s Gábinom ho so zmesou fascinácie, pýchy a ľahkého odporu chránili ako poklad. Medzi handrovými bábikami, drevenými koníkmi, plyšovými zvieratkami, cínovými vojačikmi a ostatným typickým vybavením detskej izby mala významné miesto sklenená guľôčka. Ako pripomienka, že na každú obludu existuje kutáč. Sklenená guľôčka, ktorá ešte donedávna bývala okom Jonatána Časnačaja.

Fandom: Děvčátko Momo a ukradený čas.
Poznámka: věty v uvozovkách jsou citace.
Šedý muž naházel své dokonalé panny do kufru a odjel, ale chlad, který se z něj šířil, nepomíjel. A slova, která z něj vytryskla, když mu Momo naslouchala, zůstala viset ve vzduchu jako obláček studeného šedivého kouře a odrážela se v paměti děvčátka Momo tam a zpět jako ozvěna ve starém amfiteátru. Bylo to tisíckrát horší než Tomassinovo rádio.
„Jsem Bibi, dokonalá panna... Každý ti závidí, že mě máš.“
„Škodíš svým přátelům už jenom tím, že jsi...“
„Potřebujeme lidský čas. Bez něho mřeme hladem...“
Momo se schoulila u sluncem vyhřáté zdi. Drkotala zuby.
Pak nahmátla kousek křídy. Bělala se nadějí.

Fandom: Originální
Poznámka: Oficiálně navazuje na A.24/6, Tři. Jedna a dva., Kdy času neubývá a Ráno.
Ticho. Netrpělivé zašustění přikrývek. Hučení v uších. Klidné otočení stránky. Hluboký nádech. Ticho…
Daniel zeširoka zívl. Měl dojem, že má hlavu minimálně dvakrát tak větší, než s jakou ráno vstával. Raději ani nepřemýšlel, jestli se mu podaří pořádně usnout. Zkouškové je zlo.
„Jdeš už?“ zavrněl v polospánku.
Ondra rychle přelétl očima několik posledních stránek. „Mmm.“
Daniel se překulil na svou polovinu postele. „No jo, máš novou hračku… Mám žárlit?“ Odhrnul pro Ondru vyhřátou peřinu.
Dlouhé zívnutí. „Ty! Pokud chci ten jazyk dobře ovládat, je gramatika nepostradatelná.“
„Už včera jsem se ujistil, že jazyk ovládáš dokonale…“ Polibek. „Skoro jako rodilý Říman.“

fandom: prozrazen bude na konci
poznámka: vzala jsem to s tou hračkou trochu doslova. a vůbec nevím, proč jsem tohle napsala. je to trochu symbolika a trochu zjednodušenější pohled. trochu mimo a možná i trochu divně ooc.
věnování: všem, kdo znají a vědí
Malá látková panenka nehybně leží v truhle a sní o lepších časech, které jí kdysi přináležely. Tělíčko má z mušelínu, místy protkávaného hedvábnými nitěmi.
Dívá se na Svět Uvnitř nevidoucíma lhostejnýma očima.
Cítí stesk, touhu a vztek.
Zapomněli ji tu. Odhodili jako bezcenný odpad. Odsoudili ke zkáze a pomalému rozkladu.
Vyplněná měkkou vlnou, její nitro je tvrdé, chladné a dokonale lidské.
Nemůže křičet, protože slovy nevládne. Nemůže plakat, protože temnota nepřeje hadrovým slzám. Nemůže milovat, protože jejím srdcem jsou jen tři drobné, vyschlé kůstky v barvě zašlé slonoviny.
Bezústý černovlasý chlapec marně přemýšlí, kdy si s ním Tobin hrál naposledy.
fandom: Tamířina trilogie

fandom: více méně Zeměplocha
Velký plyšový medvěd seděl a čekal. Tohle už zažil třikrát. Položí sem, a pak jde někdo kolem, natáhne se pro něj, řekne "ty můj chudáčku, copak tady děláš tak sám?" a odnese ho do Nového Domova.
Tam ho vyperou, přišijí mu utržené ucho, uvážou mašli a položí ho na polštář. Docela se těšil.
Popelnice se otevřela a na medvědovu hlavu dopadly nějaké papíry. Udělala se tma.
Vysoká postava v kápi vytáhla nůžky s modravým ostřím a přestřihla poslední nitku.
Medvěd se postavil a jeho pracky zaskřípěly v jemném písku. Rozhodl se, že už čekat nebude.
Do Nového Domova dojde sám.

Jéje, v předsíni přibyly nové boty! Strašně ráda si hraju s botama, i když vím, že nesmím. Hraju si s nima tajně. Máme doma velikou spoustu bot. Pánské boty moc nemusím. Jsou příliš velké a tak nějak všechny stejné. Pánské boty nejsou k ničemu.
Zato dámské boty! Každé jsou jiné. Zlatavé lodičky ROSSINI. Střevíčky SERGIO ROSSI, ty jsou pouze pro výjimečné příležitosti. Letní botičky s třásněmi YOUNG SPIRIT. Elegantní modré lodičky CLARA BARSON. Nejvzácnější jsou prý střevíce PRADA. Ale tyhle nové botky, Baťa, pravá kůže. Ne, nemůžu odolat a s požitkem se do nich zahryzávám.
„Bessino, ty psisko nedobrý!“
Prchám …

Když měla manžela na pracovní cestě, s dětmi to nebylo k vydržení. Stála v kuchyni a otáčela se, co jí síly stačily. Právě dávala povel nádobí, aby se umylo a mezitím míchala v hrnci. Jak jenom neměla ráda, když odjel. Na děti to působilo jako zaříkadlo, nechápala, jak můžou tak dobře vytušit, že je na míle daleko.
Ozvalo se hlasité prásknutí z místa, kde před chvílí řádily.
Unaveně se opřela o linku. „Nemáte si s čím hrát?“ zavolala, aniž by se otočila.
Zezadu ji ale najednou objaly manželovy silné paže. „Ty jsi moje oblíbená hračka,“ šeptl Harry Ginny do vlasů.

Dva roky poté, co provdala Lydii, měla paní Benettová všechny dcery z domu. Byl to absolutní úspěch, s kterým se nemohla měřit žádná rodina v hrabství. Ještě ji neomrzelo líčit paní Lucasové podrobnosti Maryiny svatby, citovat své švagrové z dopisů od Jane a Liz nebo vykládat novinky ze života Kitty každému, kdo před ní v kostele neutekl. Do všech pěti rodin vyrážela na neočekávané návštěvy a vyhlížela nanejvýš spokojeně.
Jen občas ji pan Benett zastihl, jak se probírá vyřezávanou skříňkou, kam si schovávala dětské dárky od svých dcerek. "Je tu moc ticho," hlesla. A na okamžik si oba dokonale rozuměli.