Avevina totalita

Vzora se zoufale vrhla po hrníčku. Jediným mocným srkem vypila všechnu kávu.
“Blbý malý pressa,” zanadávala.
“Nefňukej a vem si,” prostrčila jí Diktátora mřížemi polovinu mrkvového dortíku.
“Nějaký bílkoviny by nebyly?”
“Máš psát a ne hubnout!”
Vzora si srdceryvně povzdechla.
“Nevzdychej, nebo dostaneš rajčata!”
“To je mučení! Slyšelas někdy o Ženevský konvenci?”
“Slyšela, ale nepodepsala. A vůbec, máš ideální podmínky, jaktože nepíšeš?”
“Chybí mi svoboda, copak nechápeš, že pták, kterého držíš zavřeného...”
“Tak tohle jsi zkoušela už někdy v prvním DMD.”
“První jsem taky pěkně zazdila.”
“Jsi prostě flákač.”
“Já jo? A kdo se tu vybavuje místo toho, aby panoval?”

„Nejezte koblihy! Dejte si zdravý mrkvový koláček!“ vyvolávala a nabízela kolemjdoucím. První krok k Totalitě byl učiněn.

--------

Nejnovější Vzořino drabble bylo úžasně optimistické. Asi hodně trpí. Bude jí muset dovolit kafe. Nejdřív ale zajistit překlady, tisk, distribuci...
Totalita bude oslavovat novou kapču a lidi daj chvíli pokoj.

--------

„Chceš loka?“
Strašně se snažila odmítnout. Nemůže přece přijmout laskavost od věznitele. Ale orosená láhev byla příliš velké pokušení.
Vzora zjistila, že hlavní bachař je vlastně docela fajn.
Mívá pivo.
A rozdělí se.

--------

Nepřítel vytáhla z uhlíků bramboru. Upečená naštěstí neměla tu odpornou fialovou barvu. Rozhlédla se. Nikde nikdo, kdo by chtěl kousnout.

Vrchní monitorovač literatury (přátelsky přezdívaný Vrmol) mířil na pravidelnou audienci. Všechny podklady měl pečlivě připravené ve vkusných fialových deskách, které svíral s posvátnou bázní. S nadšením ve tváři se dostavil před Diktátoru a na její pokyn začal předčítat.
“V minulém měsíci vyšlo šest zaručeně nejnovějších životopisů Zářné Vzory, dvanáct hloubkových rozborů její tvorby, sedmadvacet románů o jejích dobrodružstvích před nastolením Totality, patnáct sbírek básní oslavujících její dokonalost…”
“Je to nějaké jednotvárné,” přerušila ho Diktátora.
Vrmol se začal neznatelně třást, ale výraz nadšení v jeho tváři zůstával.
“Myslím,” podívala se Diktátora přímo na něj, “že bychom měli rozšířit seznam povolených témat.”

Dav se rozestoupil, když Diktátora přicházela. Po dlouhých měsících to bylo její první veřejné vystoupení. Stáhla se do ústraní a mezi lidem kolovaly temné pověsti o důvodech. Špitaly si To babky na pavlačích i dědci na zápražích, psalo se To na papírky kolující školními lavicemi i na dveře záchodků. Nahlas se To ale nikdo vyslovit neodvážit. Kdo by si také troufl veřejně říct, že Diktátora se prachsprostě flákala?
Nyní však majestátně pokynula davu a odkašlala si.
Rozhostilo se ticho.
“Vyhlašuji kolektivní nevinu!”
Hlas přenášený stovkami reproduktorů se rozletěl davem. Lidé se po sobě zmateně podívali. Na tohle Totalita nebyla připravená.

Uprchla. Za pomoci lstivé Veřejného nepřítele a zcestovalé Cestovní kanceláře se Vzoře podařilo téměř nemožné, v nestřežené chvíli proklouzla pasovou kontrolou a dřive než diktátořina armáda stihla zareagovat, odlepila se na křídlech ocelového ptáka od země a přeletěla moře.
Přistály v Londýně. Vzoře se po tvářích koulely slzy radosti. Je svobodná. Je v Anglii. Jho neustálé tvorby bylo sejmuto.
Štěstí však mělo jen krátké trvání. Nepřítel se tentokrát skrýval uvnitř. V její mysli zotročené osvětovou činností Diktátořinou.
Blížila se půlnoc a jí chyběla dvě drabble.
Neodolala.
Vzala mobil, chytila wi-fi z Gatwick Expresu a přepnula se do nouzového tvůrčího režimu.

Komu se smí zpovídat ten, kdo stojí nejvýš?
Nikomu.
A tak se nezpovídám.
Stojím nejvýš, dbám o blaho všech a nemám právo chybovat.
A tak nechybuji.
Jsem měřítkem velikosti a věřím v sebe sama.
Hladká tvář mé dokonalosti nemá praskliny. Nesmí mít.
Každá prasklina by vyústila v krveprolití a s každou další kapkou krve postoupilo by mé zlé dvojče ven z polostínu.
Zatím ji s vypětím všech sil dokážu udržet. Pro dobro lidstva obětuji svůj vlastní klid.
Až jednou zakolísám, až mě břemeno světovlády zlomí, projevím slabost.
Ona se to dozví.
A využije příležitost.
A pak nám buď milostiv bůh.

Jsem hodné dvojče.
Říkám to bez pýchy. Jsem, čím jsem; bez zásluh i bez viny. Můj podpis na rozsudcích je jen příležitostným záskokem. Je snad loutka odpovědná za pohyby loutkáře? V tomto těsném světě jsme všichni loutky: tančíme podle pevně určených rolí. Nepřátelé skomírají v temnotě vězení. Oblíbenci se hřejí v paprscích popularity, netušíce, jak je dočasná. Já žiji svou roztřesenou existenci v poklidném polostínu; až se ocitnu na světle, bude to na chvíli, cestou k šibenici nebo před popravčí četu.
Toto je má role, mé určení: být dvojčeti dvojníkem.
Ona pak povstane z popela a utopí vzpouru v krvi.

Bylo nebylo, Zářná Vzora šla na pivo se zlým a zlým dvojčetem. Co se nestalo, dvojčata vyrazila na výšlap a uvízla v prvním občerstvovacím zařízení.
I seděla u stolu sama samičká Zářná Vzora.
Mezitím se v New Yorku iniciativa Avengers rozhodla pro tajný průzkum Aveviny totality a vyslala dva zástupce, protože staří kamarádi chtěli jít na pivo.
"Jaktože jsem střízlivý?" zavyl tmavovlasý po první lahvi Pangalaktického megacloumáku.
"Ty už máš dost," prohlásilo pohlavně neutrální výčepní a za límec ho vytáhlo z hospody.
Blonďatý usnul, sjel pod stůl a stáhl ubrus. Vzora sotva zachránila láhev.
"Takže mám pít sama?" povzdechla si.

Nad krajinou doznívaly výbuchy.
K osamělé Diktátoře na kraji skalního převisu se plížila Nepřítel. Byla zpozorována dřív, než mohla podlehnout pokušení shodit Diktátoru dolů.
“Podívej, cos provedla!” obsáhla gestem ruky celý obzor včetně bouřkově zatažené oblohy.
“Něco končí, něco začíná,” usmála se Diktátora mile, “Právě teď začalo dlouhé období míru a prosperity. Lidstvo se poučí. Zářná Vzora bude mít klid na práci. Všechno jde podle plánu.”
“Nejsem si jistá,” zabrblala nepřítel a v duchu počítala sloupy kouře z požářišť.
V té chvíli se mraky na obzoru roztrhly a krajinu ozářil rudý západ slunce.
Když se nepřítel ohlédla, Diktátora zmizela.
Zmizela?

Diktátora pročítala texty. Totalitní internet stál obvykle za houby, projekt Napište Diktátoře gratulaci s povinnou účastí však šlapal skvěle. Přesto nechápala, že to nezatrhla hned. Která podlá ministra to měla vlastně na svědomí? Ministra financí? Možná ji popadla chuť dělat frekvenční analýzu či co.
Okýnka svorně zářila jasnou zelenou, znamenající, že příslušný občan napsal a uložil gratulaci o předepsaném počtu slov. Jen jedno políčko blikalo rudě. Ach, ten nevděčný Nepřítel, povzdechla si Diktátora.
Převlékla se a důstojně se odebrala na lože. Když už chtěla odhrnout přikrývku, všimla si malého balíčku na polštáři. V neumělé kartonové krabičce štěrchal drobný kořínkový koláček.