DMD č. 4. pro 4. 4. 2018. Téma: Královna cest

Široká jak dálnice pro rychlou jízdu,
vlní se krajinou, míjíš na ní stovky aut.
Spěcháš kupředu, nemůžeš být v klidu,
vyhlížíš na jejím konci poklad či raut?
Pak zužuje se, každý odbočuje směrem svým,
už potkáváš spíš jen známé tváře.
Ztrácíš pocit, že se všemi jsi jeden tým,
mizí jak kontakty z tvého adresáře.
Je plná výmolů a děr,
musíš dál sám a pěšky.
Netušíš už správný směr
a každý krok je těžký.
Vidíš konec, jak se blíží,
zamrzí tě, že nemohl jsi sem jít dýl.
Dojde ti, když oči se ti klíží,
že někdy je samotná cesta tvůj cíl.

DENÍKOVÝ ZÁZNAM: SOL 549
Sedím v MAV. Tedy v tom co dříve býval MAV. Po odmontování sedadel, podpory života, oken, předku lodi a dalších "nepotřebných" částí tomu osobně říkám cedník. A děsí mě, jak moc se k tomu to jméno hodí.
Budu nejrychlejším člověkem v dějinách lidstva. Nejsem z toho tak nadšený, jak bych měl být. Ne že bych Martinezovi nevěřil. Ale znervózňuje mě to. Docela dost. Letím do vesmíru v kabrioletu.
Let má trvat tři čtvrtě hodiny a jestli to vyjde, skončím v Hermu. Po roce a půl na Marsu to bude jako ráj.
Už se kurva těším domů.

Kdysi dávno cestu olivovými háji provázely hermovky a stáda koz. Když se setmělo, potkal jsi na rozcestí tajemnou a mocnou Hekaté se smečkou černých vyjících psů.
Později cesta vedla opět olivovými háji, kde se pásla stáda koz. Vroubily ji kostelíky s buclatými kopulemi, v každém mlčenlivá Hodegetria ukazovala na své nemluvně.
A teď? Většinou zjistíš, že cesta je slepá a končí někde v olivovém háji u stáda koz, v trní, na smetišti nebo u zdi něčího domu, a že budeš muset stejně šlapat po té proklaté silnici, kde jezdí jedno auto za druhým, protože chodit pěšky si Řekové už odvykli.

Možná za to mohl klobouk. Ono, když voláte maminku a nad vámi se objeví přísná tvář s kloboukem se supem, vyděsili by se onačejší hrdinové než roční batole. Není divu, že se Nevillovo sebevědomí a odvaha stáhly do hlubin duše, kde čekaly na příležitost.
Schovávaly se dlouhých deset let.
Pak vystrčily růžky. Poprvé když chlapec pozdvihl pěsti, aby zabránil Zlatému Triu v páchání nepravostí.
To však byl jen začátek cesty. Na jejím konci stál bojovník, který nemlčel, když slyšel lež, který neváhal pomoci, který než by způsobil bolest druhým, raději ji sám vydržel, který se nenechal zlomit vyhrůžkami Pána Zla.

“Tatínku?” dceřin hlas zněl nejistě.
Doktor Norbert Krása zvedl oči od novin. S čím přichází jeho druhorozená?
“Tatínku, povolíte mi studovat?”
Překvapeně zamrkal. “Už přece studuješ.” Vzdělání syna bylo samozřejmostí, i dcery však nechal vybrat si vlastní cestu. Doru Monique čekala za pár měsíců maturita na Minervě.
“Já… chtěla bych…”
Takhle plachá obvykle nebývala. Mlčel a čekal, co řekne. Ale vlastně to uhodl. Královnou cest za vzděláním byla univerzita.
“Chtěla bych studovat dál,” vyhrkla. “Práva, jako jste studoval vy!”
Jak by byl rád! Jenže tohle nebylo v jeho moci. Právnická fakulta jeho chytrou a neobyčejně talentovanou dceru ke studiu nepřijme…

"Kdybys mohl jít kamkoliv, kam bys šel?"
Odpověď na tuhle nečekanou otázku hledal už třetí rok. Seděli tehdy na zídce nad vesnickým koupalištěm a ona už věděla, co jí čeká a on se to měl dozvědět za pár okamžiků. Nevzdala to, ale od samého začátku byla naděje skutečně jen nadějí. Když o pár měsíců později odešla tam, kam by si to sama nikdy nevybrala, neměl proč zůstávat doma.
Vítr mu neodbytně stahoval kapuci a oči mu v něm slzely a hned zase osychaly. Odraz slunce na vlnách oceánu ho oslňoval a zároveň naplňoval klidem.
"Šel bych za tebou, má lásko..."

Nikdy si na ni nevzpomněli. Její tituly udělovali jiným - honosnějším, barevnějším, příjemnějším. Přání je otcem myšlenky, a tak si snad ani nedokázali vzpomenout.
Nechtěli ji vidět. Nechtěli ji slyšet. Nechtěli s ní sdílet cestu.
Ale nikdo se jí nedokázal vyhnout.
Doufali, leč marně. Snažili se o nemožné. Zkoušeli zkratky i náročnější stezky. Přelézali hory, brodili řeky, plavili se po mořích.
Leč neexistovala cesta, kde by ona nebyla.
Neexistovalo místo, kam by nezavítala.
Navštívila krále v honosném kočáru stejně jako poutníka na okraji prašné cesty. Setkala se s pasákem ovcí i loupežníkem.
Protože nikdo se na cestě života nedokázal vyhnout smrti.

Asfalt pod jeho nohama je hladší, než by měl po všech těch letech být. Když na chvíli zavře oči, slyší vrčení stovek motorů, řev motorkářů, sirény a výstřely...
Raději je zase otevře.
Nux dřepí vedle něj a zadumaně si prohlíží odrazku na bezpečnostním zábradlí. Když se konečně narovná, klouby mu zapraskají.
„Kam to asi vede?“
Furiosa stojí na střeše tahače, pušku v ruce. Pořád na hlídce. Kotouč vycházejícího slunce se jí na moment zastaví za hlavou. Možná by se měl poklonit.
„Do Říma.“
Furiosa se usměje. Nux si odplivne a zamumlá něco o bláznech z Pustiny.
Jsou zpátky na cestě.

Bylo parno, slunce ho pálilo v ryšavých vlasech. Dnes nefoukal mistrál, ani stéblo se nepohnulo. Maloval, upřeně hleděl na prašnou polní cestu mezi zlatými poli, ale v tom ho začala svírat úzkost. Vnitřní bolest tak silná, tak svíravá. Nemohl se nadechnout.
Upíral oči na cestu a věděl, že to je ona. Jeho poslední cesta. Cesta všech cest, po které se jednou vydáme všichni. Jen někteří dřív a z vlastní vůle, protože žití je pro nás příliš bolestivé.
Udělal pár kroků, ale bolest v břichu ho donutila klesnout na kolena.
Na konec cesty dojde, až si odpočine.
Nejdřív se musí rozloučit.

Jeho vyvolená cesta byla široká a schůdná, plná hladce opracovaných schodů stoupajícího kariérního postupu. Musel z ní někde sejít, když se teď už dlouho plácal v úmorné provinční pustině.
Unavený opakující se scenerií, uvítá každou zábavu.
Ale proč vedle takového nevinného žertování - buď zdráv, zbičovaný ubožáku - vyznívá celý jeho život jako vtip? Proč si před ním na kolenou připadá, sakra, tak živý?
Vztekle ho tloukl, ale odpověď nepřicházela. On mlčel. A náhle nebylo jak umlčet nesmyslnou pochybnost, že možná jeho vysněná cesta opravdu nebyla ta pravá, protože tenhle kus masa, který o sobě prohlašoval, že je cesta, vystoupal alespoň někam.