DMD č. 4. pro 4. 4. 2018. Téma: Královna cest

Do ložnice vpluje Karlova matka. "Aby vaši neměli strach..."
Přeslazeným tónem vykázaná se odpotácí domů.
Odpoledne přijde parta a otázky.
Klopýtavě vypráví, jak duněla zem, jak měděně zazářil les a Karel náhle zmizel. Jak hledala, padala, hledala, až našla, jiného k uzoufání.
Nevědí, co jí říct.
"Nepodíváme se tam?" prolomí mlčení Jarda a ona k svému podivu souhlasí.
Les voní, zelený, krásný, dokud ticho nepřerve křik. Karel, strhané nehty i tvář, zatíná prsty do černé skály.
"Nemůžu ji najít!"
"Koho?"
"Královnu! Královnu podzemních cest."
"Kájo!"
"Nech mě!"
"Jsem těhotná."
Ozvěna si se slovy chvíli pohraje.
Pak spadnou do mrtvého listí.

Vychutnával si poslední let.
Každé mávnutí křídly, vítr kolem hlavy.
Avšak rozhodnutí nezměnil. Kdyby zde zůstal a podvolil se zvyklostem, potlačil by své city a žít ve lži nechtěl.
Dospělost pro něj, jako pro každého draka, znamenala povinnost zajistit pokračování rodu. Proto se po staletí vydávali tajnými průchody do světa lidí, aby zde v dočasném humanoidním vzhledu, hledali nevěsty, které při obřadu získaly dračí podobu.
I on takhle před rokem vyrazil. Jenže čím déle bloudil cizinou, tím byl zoufalejší. Srdce mu pro žádnou dívku nezahořelo. Až jednou ... Odpočíval ve stínu stromů, když uslyšel příjemný zpěv, cestou se blížil mladý trubadúr.

Vlak supí nocí, nekonečnou prérii za okny přikryla tma. Jednotvárné kodrcání kol ukolébalo Annu do dřímoty.
Jeník ji pozoruje přimhouřenýma očima. Když ho pro ni poslali do New Yorku, zlobil se. Byla vetřelec, cizinka, která se chce vklínit mezi ně.
Ale společná cesta to změnila. Anna se mu docela líbí. Ruce má drsné jako našinec, přitom vypadá ztracená a potřebuje ho. Zpod šátku jí vyklouzl plavý pramen, Jeníka až zasvrběly prsty, jak jí ho
zatoužil uhladit zpátky.
Vlak supí nocí, jednotvárné kodrcání kol rezonuje Jeníkovi pod hrudní kostí.
Anna se mu líbí, ale jako svoji macechu si ji představit nedokáže.

„Tak tohle je moje královna,”
zvolal pyšně Pirát.
Hvězda se jen usmála.
„Trochu nebezpečná královna,”
zavrávoral Kosmonaut,
když se vymanil ze žluté lodi.
„A jako první výpravu
nás Lilly vzala za tebou,”
řekl vítezoslavně Pirát.
„Lilly? To je jako Kosmonautova sestra,”
řekla Hvězda a Pirát se na něj otočil.
Kosmonaut se díval do země.
„Proč jsi mi to neřekl?”
zeptal se později Pirát.
Kosmonaut pokrčil rameny.
„Nebyl důvod.
Jsou si vlastně docela podobné.”
„Vyprávěj mi o ní.”
„Nebezpečná královna cest,”
usmál se Kosmonaut.
„A radostná jako tvoje loď.”
„Kde je teď?”
Kosmonaut smutně mlčel.
Pak začal vyprávět o královniných dobrodružstvích.

Agáta se líným krokem vrací z procházky. Natáčí hlavu ke slunci a přivírá oči před přílivem jasného světla. Mírně se pousměje, když ji lehounce pohladí dubnový vánek. Už už by prošla na zahradu a vrátila se domů, ale upoutá ji příjemné teplo sálající z rozehřátého asfaltu. Chvíli váhá, ale pak si spokojeně lehá. Blaženě zamručí a jako královna se rozvalí uprostřed silnice.
„Agátko, pojď domů!“ otevírá dveře Linda a volá na Agátu. Ta našpicuje uši, mňoukne, skočí na plot a potom běží k Lindě. Právě včas. Jinak by z Agáty, samozvané královny silnic, mohla být vinou projíždějícího autobusu kočičí placka.

Barros se jednoho dne doslechl, že Cesta, ta nejrychlejší, nejgrošovatější a nejrychlejší kobylka celého Divokého Západu, připadne vítězi závodu dostavníků mezi El Pasem a Jumou. Být zvíře, začal by Barros slintat, takhle začal jenom nakupovat:
okovaná kola k dostavníku, dvířka z balzy, bič splétaný z 96 vláken místo obvyklých jedenácti.
Začal nakupovat a trénovat: čtení stop v bushi, klopené zatáčky, hvízdání i odrážení banditů.
Není divu, že s takovýmto přístupem závody s přehledem vyhrál.
Unavený a šťastný, převzal svou cenu, a nasedl.
Cesta se vzepjala a utekla mu. Od té doby je Cesta svobodná, svobodná královna prérie, cestou necestou běhá.

Občas pozdě v noci se mi zdá, že někdo klepe na dveře. Potichu, aby neprobudil sousedy, a přeci naléhavě. Zavřu kohoutek a poslouchám. Kdo to může být?
Všichni moji oblíbení lidé šli spát. Není, kdo by přišel a něco ode mě chtěl. V této mrtvé hodině si už každý musíme pomoct sám. A domovní dveře jsou zamčené.
V kuchyni hučí mraznička. Propadám bezvědomí.
Občas brzo nad ránem se mi zdá, že mě navštíví starý známý. Chce si promluvit, říká velké, smířlivé věci a já ho odmítnu.
Budím se s poškrábanýma rukama a aspoň na chvíli vím, co bych skutečně chtěla.

"Co jste čekali?" ozve se Mrmla. Svorně zírají na kapelní dvanáctsettrosku, které upadlo... všechno. "Byla to autozombie."
Na potvrzení se doulomí dveře od šoféra, na které se Sidol neopatrně podíval.
"Nemůžem jít pěšky kurva do Budějic!"
Atmosféru truchlení protne zvuk motoru. Opodál zastaví něco, co je možná Ducato, ale vypadá to...
"Přijela pouť?!"
Airbrushové fantasy motivy, polonahé krásky, draci, tygři a z nejasného důvodu i našňupnutě se tvářící panda. Obří nápis QUEEN OF ROADS. Za volantem Soused.
"Nechcete někam hodit, klucí?"
Vymění si pohledy.
"Je podezřelej!" sykne Brajgl, Pepank zaskřípe zuby.
"Tak si aspoň zašpionujem," rozhodně pragmatický Mrmla. "Budějice nepočkaj."

Karl chce Česťu obejmout, ale nedostane šanci. Jako by sledoval neviditelnou cestičku, Česťa vyrazí do houstnoucí tmy. Karl je rozpolcený. Měl by někoho zavolat, příčí se mu nechat tělo samotné. Ale nemůže opustit Česťu. Dvě cesty, obě úctyhodné, obě trnité. Nakonec zvolí cestu přátelství před cestou odpovědnosti. Vyrazí za Česťou s přes rameno hozeným kouzlem ochranného kruhu, kterým taktak zaštítí místo činu. Sleduje Česťovy kroky, nechápe, ale jde kupředu. Protože mu věří. Ať už Česťa v zemi cítí cokoliv, věří, že dojdou k cíli. Jen se děsí toho, co tam najdou. Vraha? Nebo snad vůbec nic? Co by bylo horší?

Královna cest, stálo na zrezivělém vývěsním štítu. Elysand do něj šťouchl holí.
„Královna u cesty,“ přečetla Jaheira, když trocha rzi ze štítu opadala. „Nikdy jsem o žádném takovém hostinci mezi Beregostem a Nashkelem neslyšela.“
„Taky n-není na mapě,“ dodal Khalid.
„Tak to potom není divu, že zkrachoval – vždyť jinak ho žádná družina nemohla nikdy najít,“ usoudil Elysand.
Zevnitř hostince vyšla Imoen. „Spát se uvnitř nedá, je to tam hrozně zdevastovaný. Objevila jsem jednu truhlu, ale v té bylo akorát pár plesnivých hadrů a jeden tyrkys.“
Nakonec se zpoza rohu vynořil Ajantis. „Našel jsem padací dveře,“ hlásil nadšeně, „mají tu dungeon!“