DMD č. 12. pro 12. 4. 2018. Téma: Kyselé vítězství a sladká prohra

Lilith Pleasantová shodila dohořívající cigaretu z balkonu na záhon hluboko dole. Jeho zeleň jí připomněla sestru Angelu.
Angela a Lilith, vždycky v tomto pořadí. Nejprve ta zelená, potom černá. Ta starší, ta oblíbenější, ta úspěšnější. Roztleskávačka a premiantka, kterou měli rodiče odjakživa raději, a nejen oni. Všichni. I Dirk, její milovaný Dirk, ji na střední opustil kvůli Angele. Kdo by také nechtěl tu lepší z jinak identických dvojčat, že?, pomyslela si hořce.
"Všechno v pořádku?"
Alexander Goth, dědic všeho kolem a Lilitin snoubenec, pomalu vyšel ze dveří a zezadu ji objal. Lilith se po černě natřených rtech rozlil triumfální úsměv.

"Soudruhu, jsi nadmíru schopný astronom. Ale musíš být více uvědomělý. Naše vlast tě hýčká, platí ti cesty do zahraničí, i za moře. Je načase jí to odplatit."
Co mi to nabízejí? Udavačství?
Zavrtěl hlavou.
"Podívej, nejsi ještě ani docent, ale můžeš být. Stačí..."
Sladké vyhlídky. Ale ztratit sebeúctu?
"A máš pět dětí..."
Nadechl se.
"Ano. A bojím se bolesti. Když mne budete dlouho trápit, podepíšu. Ale pak budu na potkání každému říkat, ať se mnou nemluví, že jsem fízl."
Vyšetřovatel mu pohlédl do očí.
Ten to udělá.
"Ven!"
Odcházel z úřadovny Státní bezpečnosti a v ústech cítil hnusnou, kyselou pachuť.

Takze starý paličák zemřel.
Signální pistoli hodila pod postel. Ať Nautilus třeba shnije.
Nestojím o dědictví, otče.
Chtěla jsem tátu.
Ten večer jsou hosté ještě odpornější než jindy.
Zadní dvorek. Klid. Jen na chvíli.
Co chtějí?
Otec uměl zabíjet příšery. Nejdříve mě nechtěl učit. Pak jsem nechtěla já.
Otče, co bys udělal, kdybys žil?
Tati...
Signální pistoli hledá levým okem. Pravé je oteklé.
Tátův kabát je těžký.
“Zabijte je pomalu.”
Letmé setkání, známá tvář. Mina Murray. Zjizvená na těle i duši, zneuctěná, napadená příšerou, přesto se z ní nestalo monstrum. Možná, kdyby přišla dřív, nestalo by se ani z Janni.

„S dovolením,“ syčí Xénie v oparu řebíčkové vůně. Jak má u Želmíra vyčistit Evženovy rány, když on i Dmýšek kousance pečlivě zkoumají a překážejí v práci? Evžen by například zrovna teď nemusel zkoušet prohlédnout si zblízka vlastní loket.
„Nepochybně lidské zuby, otisky jsou hluboké, ale všechny zhruba stejně, vidíte?“
Xénie vztekle vycení ostré špičáky.
Dmýšek raději ucouvne: „Pardon.“
„Jsou maličké. Možná dětské.“ Lišák schová bolestný úšklebek za zamyšlené mračení. „To je zlé.“
„Kde by se tam vzalo dítě? Nefantazírujete?“ Dmýšek rozčileně vrtí hlavou. „Propátrám archivy. Zločiny, nehody, násilné incidenty.“
Evžen se obléká, Xénie mu pozorně přidrží rukáv.
Poděkuje drobným pousmáním.

Batman dojedl pralinku a lehl si do divanu.
"Pane Wayne, to přece nemůžete!" zlobil se Alfréd.
"Můžu, tentokrát si prohru připustím," opáčil Bruce.
Gangy nenáviděly vytvoření Jokera. Poté, co se dostal z kyselinové lázně, je drtil a vydíral.
"Prosíme Batmana, aby se vrátil a zamezil jeho řádění, vždyť zabíjí nevinné občany Gothamu!" plakal do televizních kamer Angelo Beretti.
"Není nad to dát si pár týdnů voraz," vzdychl Bruce nad televizí a odletěl do Čech, kde si měsíc a půl užíval piva.
Po návratu už gangy nebyly. Neexistoval už ani Joker.
Alfred ho zastřelil, dalších 40 let stráví v Arkham City.

Očekávali, že město bude vzdorovat minimálně několik měsíců. Napřed tedy systematicky vyplenili okolní vesnice a pole, na kterých se zelenala úroda. Kořist byla bohatá, a jeden každý voják se po dlouhé době mohl dosyta najíst. Během několika dnů se ovšem ukázalo, že vypleněná strava je poněkud jednotvárná.
Morálka vojáků začala upadat, a velitelé se raději rozhodli ukončit obléhání masivním útokem. K jejich překvapení se před nimi městské brány otevřely dokořán, a obyvatelstvo je přivítalo jako osvoboditele.
Trvalo několik dalších dnů, než dobyvatelé pochopili osudná slova městské písně, a jejich vítězství zkyslo přesně tak, jako úroda z okolních polí.
Mórpórkiá, Móóórpóóórkiááá...

Že nám na zahradě vyrostly medlouny, dchýně a filajový filky nám nevadí. Pod listy se bezva spí, jen k jídlu to není, ani Jája to nechce. Teď jsme ale vzadu v rohu objevili nahnědlé koule. Přilepené k zemi. Páchnou. Zas nějaký vetřelec? To teda ne. Vzali jsme je útokem. Jedna dobře mířená a… fuj, co to? Koule splaskly, asi chcíply, ale té špíny všude kolem!
Ještě že máme domácí. Vytřela nám kožíšky (ještě že tak, fakt to nebylo dobrý) a navíc nám večer načala tu úplně nejlepší konzervičku.
Pročež jsme jí slíbili, že do páchavek už fakt drápky strkat nebudem.